Článek
Milý čtenáři, dovol mi začít otázkou: Když ti někdo řekne „snažím se být objektivní“, nenaskočí ti automaticky podezření, že právě teď nebude? Přesně tenhle dojem ve mně zanechal například text, který si hraje na analytický rozbor Jurečkovy důchodové reformy a jenž je vzorovým, ba přímo čítankovým příkladem za všechny podobné PR texty. Musím uznat mají to pěkně vyladěné marketéři. Až mi vhrkly dojetím slzy do očí.
Jenže co se tváří jako vážné úvahy, často bývá jen uhlazeným PR. A přesně tím tenhle článek za všechny je. Jen bez loga ministerstva práce a sociálních věcí.
Objektivita jen na oko – pod čarou fanoušek
Autor se snaží působit jako chladný pozorovatel z věže řádků Excelu. Ale nezlobte se na mě – když někdo v textu bez uzardění prohlásí, že „jednou na něj budeme vzpomínat v dobrém“ a že Jurečka „je podle něj dobrý politik“, tak to už není žádný chladný analytik, to je emocionální portrétista v televizi Barrandov. Hodnotící soudy se tady tváří jako fakta. Jenže bez důkazů jsou to jen pocity. Kde je srovnání Jurečkovy reformy s návrhy NERVu, s reformami v Německu, Rakousku nebo Slovensku? Kde je přehled alternativních scénářů?
Neříkám, že člověk nemá mít názor. Ale když píšu analýzu, buď text podepřu daty – nebo ho nechám doma v botníku. A můj text se netváří jako analýza - jde jen o povzdech tudíž v botníku neskončil.
„Lepší než nic“ – argumentace PR marketéra
Rétorika článku vyvolává dojem, že žijeme v naprostém rozvratu a každý náznak reformy je jako kapka vody v poušti. Jenže proč přesně bylo „nemožné“ udělat víc? Opravdu nám hrozilo zhroucení státní správy, pokud bychom otevřeli důchodovou reformu důkladněji? Kdo to blokoval? Kde jsou ty politické limity, o kterých se tu opakovaně mluví, ale nikdo je nejmenuje?
Pokud říkáme, že „tohle je maximum možného“, měl by autor férově přiznat, že to maximum je zatraceně nízko. Jako když ti místo oběda nabídnou starý rohlík a řeknou, že aspoň něco. Jenže důchodová reforma není charita. Je to systémový zásah, který ovlivní životy milionů lidí – ale dnes v těch změnách zůstáváme jak u špatné kosmetičky.
Kritika jako alibi, chvála jako zbožný chorál
Zásadní selhání textu (a dalších podobných) tkví v proporcích. Chvála je rozvláčná, poetická – jako když se opisuje hrdinný čin. Kritika? Odbavená jako by na ni bylo trapné plýtvat znaky. Například změna předčasných důchodů, která přišla jako šok bez adekvátního přechodného období, je zmíněna téměř letmo, bez reflexe jejího hlubokého dopadu na důvěru občanů ve stát.
A přitom – právě tato změna (vstupující v platnost k 1. 10. 2023) vyvolala tolik chaosu, že lidé hromadně prchali do předčasného důchodu, často za cenu výrazného krácení. Tohle byla reforma bez empatie, a komentář to zamete pod koberec.
Chybí tvrdá data, zato dojmů máme přehršel
Jak se mění strukturální deficit důchodového účtu? O kolik se reforma odrazí ve fiskální stabilitě za 5, 10, 20 let? Jaká jsou rizika dlouhodobé neudržitelnosti, pokud se ekonomika zpomalí? Nevíme. Autor to neví, nebo se neobtěžoval. A přitom právě tady měl ležet základ hodnocení. Bez těchto čísel je to celé jen střílení naslepo – s ideologickou puškou, namířenou rovnou do srdce čtenářova soucitu.
Vážně si myslíš, čtenáři, že bez tvrdých údajů můžeme hodnotit systémové změny? Není to jen moralizující PR vyprávění maskované za analýzu?
Hrdinství ministra místo funkčního systému
Pasáže typu „v budoucnu možná oceníme“, nebo „jeho kroky pomohou těm, kteří neměli štěstí“ – to nejsou věty analytika, to je jazyk PR specialisty. Jurečka není Batman. Důchodová reforma není sólový čin, ale výsledek systémového procesu, který má být otevřený kritice, zpětné vazbě a průběžnému přehodnocování. Bohužel se z něj dělá emocionální příběh o statečném muži v nevděčné době.
Jenže tohle není román. Tady jde o konkrétní lidi, kterým se z důchodu odečítá každá stokoruna. Třeba právě kvůli mimořádné valorizaci, kterou vláda seškrtala – průměrně o tisícovku měsíčně. Ústavní soud sice kývl, ale jasně dodal: stát narušil legitimní očekávání občanů. To není drobnost. To je závažné selhání.
Co sdělit závěrem?
Text, (a jemu podobné) který se tváří jako vyvážený komentář, je ve skutečnosti jednostranná apologie Mariana Jurečky. Místo věcné analýzy dostáváme směsici osobních soudů, emocí a idealizace. Autor si zaslouží pochvalu za snahu najít v reformě něco dobrého – ale pokud se vyhne tvrdým otázkám a skutečné systémové kritice, selhává jako analytik a to mě právě irituje na podobně laděných PR textech.
Takže, milý čtenáři, co vlastně od komentáře čekáš? Příběh o hrdinovi – nebo poctivou diagnózu nemocného systému?
Já tedy to druhé.
