Článek
Tento tichý hlas starého muže není o pomstě. Je o bolesti, kterou nikdo nechce slyšet.
Je to zvláštní: antisemita i radikální muslim se ve vzácné shodě dokážou dojmout nad utrpením Žida — pokud trpí mlčky a odevzdaně. Rádi by nás znovu viděli vystrašené, ubrečené, zubožené — a nakonec mrtvé. Zpopelněné. Dělalo by jim dobře vidět Žida s hlavou sklopenou, v pytlovitém kabátě, jak se s dětmi řadí do transportu. Takového Žida chápou. Takového by možná i litovali.
Ale Žid, který se brání? Ten je hned „nacista“. Žid, který má armádu? „Terorista“. Žid, který žije a staví dům? „Kolonizátor“. A když pak — po vraždách, po znásilnění žen, po zohavení jejich těl — jeho děti sáhnou k odvetě, svět jim řekne: Měli jste to vědět. Měli jste vědět, co vás čeká. Vy zvlášť — vy, kteří jste přežili nacisty.
A já se ptám: Smíme my Židé žít, když se bráníme?
Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Když Hamás 7. října vraždil děti v kibucech, znásilňoval ženy před očima otců, upaloval celé rodiny — co to bylo? Vojenská operace? Spravedlivý odpor? Ne, přátelé. To byl pogrom. Stejný jako ve středověké Evropě, stejně bestiální jako činy Einsatzgruppen.
Ptáte se mě na Gazu. Ano, Gaza je peklo. Ale kdo ho vytvořil? Hamás. A kdo mu ho umožnil? Všichni ti, kteří dvě desetiletí mlčeli, když se z každé školy stával sklad zbraní, z každé nemocnice velitelství, z každé mešity štít pro rakety. Děti, říkáte? Ano, děti tam umírají. Ale když je teroristé promění ve štíty — kdo je vrah?
Nezlobím se na vás, kteří nevíte. Zlobím se na ty, kteří nechtějí vědět.
Přátelé, jsem už starý Žid. Prošel jsem si peklem. Skoro všichni mí příbuzní zahynuli v Malém Trostinci. Já přežil. Před komunistickým převratem jsme s bratrem utekli. Když jsme odcházeli z Holešova, protože být Žid bylo znovu nebezpečné, plakali jsme.
A dnes čtu od mladých Evropanů, že jsme se stali „nacisty“. My, kteří v sobě neseme nezhojitelnou jizvu „konečného řešení“, jsme prý „horší než Hitler“.
Smím vás poprosit o jedinou věc?
Představte si, že jste otec. Hamás vám unese manželku a děti. Manželku i dceru znásilní. Vnoučata zabijí. Dostanete zpět jen zohavené ostatky manželky a vnoučat. Dceru drží jako rukojmí. A až pohřbíte, co zbylo, rozhlédnete se po světě — a ten vám řekne: „Ale ty za to můžeš. Měl jsi to vědět. Jsi přece hrdý, bránící se Žid. A přežil jsi nacismus.“
Čtěte blog Suscitatora
