Článek
„Svět se mění. Když padne poslední iluze, zůstane jen síla.“
Vladimir Putin vzkázal světu, že útoky na Írán jsou „nevyprovokovanou agresí“. Znělo to jako ozvěna jiné fráze – ano, té, kterou Západ opakuje od roku 2022 o ruské invazi (speciální třídenní operaci, sic!) na Ukrajinu. Tentokrát se však kremelský car postavil na opačnou stranu barikády a nasadil si masku mírotvorce. Hovoří o právu národa na bezpečí, o nutnosti chránit suverenitu a mír. Kdo chvíli poslouchá, má pocit, že slyší dramatický monolog mírového diplomata.
Jenže kdo se podívá hlouběji, neuslyší diplomacii ale strach v přímém přenosu.
Zrcadlo přes Kaspické moře
Putin si možná neuvědomil, že jeho slova směřovaná na obranu Íránu se v zrcadle světových událostí obracejí proti němu. To, co říká, není jen postoj k Blízkému východu. Je to reflexe vlastní nejistoty. Každý úder na Teherán je tichým poselstvím do Moskvy: Nejste nedotknutelní. Varujeme vás. Už se na vás chystáme, pokud „toho“ zavčas nenecháte.
Izraelci útočí na íránské jaderné programy. Američané posílají stíhačky a shazují z bombardérů B-2 bomby s přesností špičkového chirurga z výšky dvanácti kilometrů. A pod hladinou oficiálních prohlášení bublá jasná zpráva: Když bude třeba, udeříme i na Rusko. A nebudeme čekat na povolení OSN.
Varování v přímém přenosu
Ať už je íránský jaderný program jakkoliv daleko, jeho existence je především symbol stejně jako ruské hrozby taktickými jadernými zbraněmi. Obě země pracují s narativem zastrašení. Ale zatímco Rusko doufá, že slova postačí, Írán dostává lekci. V reálném čase. A tu samou lekci, přeneseně, dostává i Rusko a Severní Korea.
Západ tím testuje nové paradigma: preventivní útoky jako přijatelná součást geopolitické hry. A právě v tom spočívá skutečné varování pro Moskvu a Pchjongjang. Jestliže svět akceptuje údery na Írán, co by americké armádě bránilo jednou zaútočit na Kaliningrad v rámci „preventivního útoku“? Nebo na ruské odpalovací základny ve jménu „ochrany západních hodnot“, které Putin ohrožuje svou jadernou rétorikou?
Putin cítí tlak. A mluví o míru.
Není náhoda, že ruský prezident najednou hovoří jako ochránce suverenity jiných národů. Když totiž hoří Teherán, hoří i sen Moskvy o nezpochybnitelném postavení mocnosti, která může porušovat pravidla bez následků. Pokud někdo jako Írán může být „legitimní cíl“, co pak Rusko, které už třetím rokem vede krvavou válku v Evropě?
Po projevené síle amerického letectva se Putin ocitá v nepříjemné situaci. Zapletl se do vlastních výhrůžek, lží a zastrašování. A zlo, které rozpoutal, se k němu možná začíná vracet jako bumerang.
Putin to ví. A proto mluví najednou jako ochránce. Ne proto, že by mu záleželo na Íránu ale protože cítí, že se hranice beztrestnosti posouvají. Hlouběji do zóny preventivního úderu.
Mezinárodní džungle bez pravidel
Pokud jsou útoky na Írán opravdu „varováním“ pro Rusko, pak to znamená, že svět přestal předstírat existenci univerzálního právního rámce. Vstupujeme do nové fáze multipolárního chaosu, kde rozhoduje odvaha udeřit dřív, než druhý tasí zbraň.
Putin dobře chápe, že tohle není hra, kterou by mohl dlouhodobě vyhrávat. Proto mluví o míru. Proto hřímá o právu národů. Proto si přivlastňuje jazyk, který dříve zesměšňoval.
Ale rétorika není štít. Je to jen slupka. A v jádru se skrývá přiznání: bojíme se, že příště už nebude cílem Teherán ale Moskva. A že svět už nebude protestovat, jen přihlížet.
Tento komentář nevznikl za peníze NATO ani Kremlu. Jen z neklidu, že se ticho zbraní stává podezřele krátkým.
Čtěte blog Suscitatora na Medium.cz
Stařec
