Článek
Řekněme si to rovnou: Rusko není globální velmoc – je to globální výstraha s jadernou nálepkou, spíše lokální, asijská. Takové memento toho, co se stane, když se mocenský komplex a historické komplexy vezmou za ruce a rozhodnou se pochodovat směrem k vašim hranicím. A někdy i přes ně.
Ano, má jaderné zbraně. Ano, má armádu. A ano, má i vůdce, který rád ukazuje svaly a hraje si na cara. Ale to z něj ještě nedělá globálního hráče. To z něj dělá toho otravného kluka z baráku na konci ulice, co pořád leze do vaší party, i když jste ho už desetkrát vyhodili.
Pamatujete? Měli jsme bunkr z prken, tajný pozdrav a jasná pravidla: nelez nám do věcí, nehraj si na generála, neházej kameny. A on stejně přišel. S nudlí u nosu, výhrůžkou o starším bráchovi (dnes známém jako „jaderný arzenál“) a smíchem, co vám drásal nervy.
Tak nějak funguje ruská zahraniční politika.
Zatímco USA a Čína hrají šachy, Rusko si s chutí hází kamením po figurách. A pak se diví, že ho nepozvali ke stolu. V Kremlu se z toho dělá velká tragédie: „My chceme být respektovaní!“ Jenže co nabídnou? Soft power? Inu, pokud vás láká kultura otrávených novinářů, koncerty válečných veteránů a pravoslavné zpěvy, tak prosím.
A ekonomika? Jasně. Ropa, plyn a vodka. Diverzifikace? Ale prosím vás. Ruský HDP je jako pozvánka na galavečer, kde místo kaviáru servírují instantní nudle – a ještě si musíte přinést vlastní lžičku.
„Ale my jsme velmoc!“ zní z Moskvy. Ano, jistě – velmoc v kategorii „agresivní soused s přístupem k atomovému kufříku“. Ostatní velmoci budují školy, nemocnice, roboty. Rusko posílá tanky přes hranice a tvrdí, že pro „ruskyj myr“.
Historicky? Inu, vždycky to byla spíš tragikomedie než epopej. V roce 1945 se svezli s vítězstvím nad Hitlerem, čímž si zakoupili permanentku do síně slávy, kterou teď používají jako výmluvu. Z osvoboditelů se stali okupanty, a zatímco Spojenci po válce stavěli dálnice, Rusové pokládali ostnatý drát. Když Amerika zakládala OSN, Moskva rozjížděla Gulag 2.0.
A dnes? Dnes Putin a jeho armáda pošlapávají hroby vlastních padlých z druhé světové války tím, že vedou válku na Ukrajině, která by i Goebbelsovi přišla trochu moc ideologická. Děti? „Kolektivní cíl.“ Nemocnice? „Vedlejší škoda.“ Svět? Mlčí. Protože si zvykl. A jakmile si svět zvykne na smrt dětí, ztratí tvář. Možná i duši.
Takže ano – Rusko je vojenská velmoc, ale lokální. Technologicky zaostalé, demograficky mizící, diplomaticky toxické, kulturně izolované. Ne globální hráč, spíš troll pod mostem, který jednou za čas vystrčí hlavu a zavrčí, protože ho štve, že mu nikdo nehází mince.
Chceme s tím vést dialog? Proč? Kdyby někdo v hospodě opakovaně házel sklenice po lidech, neříkáme: „Měli bychom s ním mluvit.“ Říkáme: „Vyveďte ho ven.“
Svět je unavený. Ale únavou se války nevyhrávají. A i když je to celé k smíchu – že někdo s ekonomikou menší než Itálie chce ovládat svět – tak to smích není. Je to tragédie. Diagnóza. A otázka zní: kdy konečně přestaneme ztrácet čas snahou o dialog s někým, kdo rozumí jen klacku?
Západní svět má jiný problém. Ne že by neuměl čelit hrozbě, ale že ji neumí pojmenovat. Tak já to zkusím za sebe:
Rusko nechce partnerství. Chce nepřátelství.
A to, že ho do party nechceme, není naše vina. To je jejich volba – jak se chovají, jak vystupují, jak se prezentují… Jestli Rusko chce být nepřítelem, neměli bychom mu to komplikovat – ale měli bychom být připraveni, až opravdu zaklepe na dveře.
