Článek
Bomba dopadne, roztrhne střechu, zabije člověka, zanechá kráter, rozbité sklo, krev ve sněhu, dětskou botu pod stolem. Jenže kultura smrti pracuje pomaleji. Nejdřív tě naučí, že kráter je „vojenská nutnost“. Že mrtvé dítě je „vedlejší škoda“. Že unesené dítě je „zachráněné“. Že město bez lidí je „osvobozené“.
A ty, čtenáři, možná sedíš u kávy, čteš tenhle text, a říkáš si: zase Ukrajina, zase Rusko, zase válka.
Ano.
Zase.
Přiznám se: i já někdy cítím únavu. Ne cynismus, ne lhostejnost, ale únavu z opakovaných zpráv, map, čísel a dalších mrtvých. A právě v té chvíli se nejvíc bojím. Ne zpráv samotných, ale toho, že si na ně jednou zvyknu.
Když mluvím o „otráveném proudu kultury smrti“ valícím se z Kremlu, nemyslím tím básnickou nadsázku. Myslím tím politický a morální systém, který si zvykl zacházet s lidským životem jako se spotřebním materiálem.
Kultura smrti není metafora.
Agresor je Rusko.
Rusko.
Putinovo Rusko je stát represí, potlačování individuálních svobod, likvidace opozice, pošlapávání lidských práv a úpadku tvůrčích hodnot. Válka na Ukrajině není výjimka z ruského systému. Je jeho odhalená tvář.
Kultura smrti začíná jazykem. Nejdřív se řekne, že Ukrajina vlastně není skutečný stát. Potom se řekne, že ukrajinský jazyk je omyl. Potom se řekne, že ukrajinská svoboda ohrožuje Rusko. Potom přijedou tanky.
A když lidé umírají, přijdou mluvčí a začnou vysvětlovat, že všechno má dvě strany.
Ne. Některé věci dvě mravně rovnocenné strany nemají. Dům a žhář nejsou dvě strany sporu o oheň. Napadená země a její útočník nejsou dvě rovnocenné perspektivy. Rodič hledající unesené dítě a režim, který dítě odvezl, nejsou dvě varianty pravdy.
Amnesty International označila ruský útok na divadlo v Mariupolu z 16. března 2022 za jasný válečný zločin. V divadle se podle dostupných zpráv ukrývaly stovky civilistů a před budovou byl zřetelně napsán nápis „Děti“.[1]
Zkus si ten nápis představit. Ne jako titulek. Ne jako zprávu. Jako slovo napsané venku pro letadlo.
DĚTI.
Velkými písmeny.
Ne diplomatický vzkaz. Ne vojenská informace. Prosba. Tady jsou děti. Nezabíjejte. A přesto přišel útok.
Co chceš ještě dodat? Jaký komentář by měl být dost jemný, aby neurazil citlivost lidí, kteří se bojí „jednostrannosti“? Máme k tomu přidat graf? Panelovou diskusi? Vyváženě pozvat i smrt, aby vysvětlila svůj pohled?
Každý souhlasný hlas, každá relativizující věta a každé gesto, které omlouvá agresora, povzbuzuje Putinův režim k dalším zločinům.
„Ale my přece chceme mír,“ řekne někdo.
Já také. Ovšem mír bez spravedlnosti je jen přestávka, během níž si vrah čistí boty. A právě tady je největší nebezpečí takzvaného špatného míru. Pomoc Ukrajině může být dost velká na to, aby Ukrajina nepadla, ale příliš omezená na to, aby zlomila ruskou válečnou mašinerii.
„A co obyčejní Rusové?“ zeptáš se možná.
Dobře, ptejme se.
I oni jsou v jistém smyslu oběťmi kultury smrti. Ne stejným způsobem jako Ukrajinci, protože jedna věc je být napadený a druhá být občanem země agresora. Ale i ruskému člověku tento režim krade duši. Učí ho mlčet. Učí ho bát se. Učí ho udávat. Učí ho věřit televizi víc než vlastním očím. Učí ho, že syn umírající v cizí zemi je důkaz vlastenectví, ne důkaz státní vraždy.
V Putinově Rusku jsou svobodomyslní lidé utlačováni, vězněni, pronásledováni, mučeni nebo zabíjeni. To je další vrstva téže choroby. Kultura smrti nezabíjí jen venku. Nejdřív musí otrávit vlastní dům. Nejprve umlčí básníka. Pak novináře. Pak matku padlého vojáka. Pak učitele. Pak každého, kdo se zeptá: proč? Až nakonec zůstane národ, který stojí v kuchyni, dívá se do talíře a ví, že nesmí říct ani to, co už dávno ví.
Taková společnost nežije. Jen opakuje. A opakování lži je modlitba kultury smrti. Nejhorší na ruské propagandě není to, že lže. Lhali i jiní. Lžou všechny režimy, které se bojí vlastního zrcadla. Lež. Propaganda. Dvě slova, která vypadají opotřebovaně, dokud nezjistíš, že právě ony umějí připravit cestu raketě. Nejhorší není schopnost přesvědčit tě, že Rusko je nevinné. Nejhorší je cíl: unavit svědomí. Jenže skutečné oběti nejsou abstrakce.
Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva bylo od 24. února 2022 k polovině roku 2026 ověřeno nejméně 16 431 zabitých civilistů na Ukrajině, včetně 803 dětí, a 48 613 zraněných civilistů, včetně 2 960 dětí.[2]
Šestnáct tisíc čtyři sta třicet jedna. Ale každý z nich měl ráno. Každý měl tělo. Každý měl svůj trapný malý zvyk. Někdo nechával lžičku v hrnku. Někdo si schovával ponožky pod postel. Někdo se hádal kvůli cibuli v polévce. Někdo měl rád ticho po dešti. Někdo se chystal zavolat matce a už nezavolal. A děti?
Osm set tři.
Osm set tři ověřených dětských životů. A i to číslo je jen to, co dokázal někdo spočítat.
Putinův režim musí prohrát ne proto, abychom ponížili Rusy jako národ. To by byla hloupá a nebezpečná věta. Musí prohrát proto, aby se šíření kultury smrti zastavilo.
A teď otázka na tebe, čtenáři.
Kdyby někdo vstoupil do tvého domu, vzal ti jednu místnost, rozbil okna, unesl dítě ze sousedního pokoje a pak řekl: „Pojďme jednat realisticky,“ co bys považoval za mír?
To, že mu necháš obývák? To, že mu poděkuješ, že nezapálil střechu? To, že budeš doufat, že za pět let nepřijde pro ložnici? Nebo bys konečně pochopil, že některé kompromisy nejsou moudrost, ale začátek dalšího ponížení?
Tento text není volání po nenávisti k Rusům.
Je to odmítnutí režimu, který učí lidi považovat smrt za politický nástroj.
Je to hlas, který říká: tohle není normální.
A pokud ten hlas v sobě ještě slyšíš, nenech ho ztichnout. Protože kultura smrti nevyhrává jen tehdy, když zabíjí. Vyhrává ve chvíli, kdy si živí zvyknou.
[1] Amnesty International, Children: The Attack on the Donetsk Regional Academic Drama Theatre in Mariupol, Ukraine, 2022.
[2]United Nations in Ukraine / OHCHR, Civilian Casualties Soar in Ukraine in the First Half of 2026 Amid Escalating Attacks and Intensifying Use of Deadly Weapons, 2026.
