Článek
V zakouřené hospůdce Na konci světa se shromáždila pestrá společnost. Švejk, veterán s duší naivního mudrlanta, seděl u stolu se Suscitatorem, věčně mrzutým naivním filozofem, pak knězem s duší básníka, s rabínem s moudrostí starých patriarchů a prostitutkou s jiskrou v oku.
Každý z nich srkal z pěnivého moku a sdílel své úvahy o světě, který se podle jejich mínění snad zbláznil. Prostitutka, sarkastická a ironická, hovořila o světě jako o blázinci, kde každý hraje svou roli. Suscitator, věčně nespokojený, přirovnal svět k shnilému jablku, červivému a odpornému. Kněz s ním souhlasil a dodal, že lidstvo se vzdálilo od Boha a upadlo do hříchu. Rabín, vnímavý a hlubokomyslný, nabídl jinou perspektivu – co když je vše zkouškou od Svatého Izraele?
Prostitutka, s ironickým úsměvem na rtech, pronesla: „Pánové, svět se zbláznil už dávno. A my v tom blázinci hrajeme své role. Já hraji tu, která uspokojuje touhy mužů. A co vy?“
Suscitator, s mračným pohledem upřeným do džbánu s pivem, zabručel: „Svět je jako shnilé jablko, červivý a odporný.“ Kněz s ním souhlasil a dodal: „Vzdálili se od Boha a upadli do hříchu.“ Rabín se zamyslel a prohlásil: „Ale co když je tohle všechno jen zkouška, kterou na nás seslal Svatý Izraele, budiž požehnán.“ Prostitutka se zasmála a sarkasticky poznamenala: „Jediná zkouška, kterou tu vidím, je, jak se dožít zítřka. Za sebe můžu říct, svět je hotový blázinec.“
„Možná máš pravdu, holka. Možná svět nadobro zcvoknul,“ zamyslel se Švejk.
„Jo, jo, asi svět zešílel,“ řekla prostitutka a s lhostejným tónem v hlase dodala: „Ale mě je to fuk.“
Rabín se zvedl a pronesl: „Přátelé, svět se možná zbláznil, ale my se zbláznit nenecháme! Napijme se na to! Lechajim!“
Všichni se postavili a pozvedli sklenice. Přiťukli si, dopili až do dna a posadili se.
„Svět je doslova přecpaný samým pitomcem,“ pronesl Švejk a s potěšením pozoroval číšnici, jak přináší další džbány plné pěnivého moku. „Hele, tak třeba politici.“
„Co je s nimi?“ zeptala se prostitutka a s přimhouřenýma očima obhlížela lokál.
„No, jak se se chovají,“ odpověděl Švejk.
„A jak se chovají?“ ptal se kněz a tiše si odříhl.
„Jako opice v zoo, řvou a házejí po sobě exkrementy, zatímco ovčani tupě zírají a tleskají,“ popsal Švejk chování politiků.
Suscitator se zadíval na Švejka. „Mm, to je možná pravda, Švejku,“ pronesl smutným hlasem. „Svět je plný chaosu a šílenství. A my v něm bloudíme jako slepice v dešti.“
Kněz se zamyslel a s úžasem v očích pronesl: „Možná je tohle všechno znamení apokalypsy. Možná se přiblížil příchod našeho Pána!“
„Ale prdlajs. Jakýpak konec světa. Ten jen tak hned nenastane,“ zabrblal Švejk.
Rabín se naklonil ke knězi a s tichým hlasem špital: „Nebo je to jen zkouška naší víry. Zkouška, zda dokážeme zachovat klid a mír v tomto světě plném mešuge.“
Prostitutka se zasmála a s jiskrou v očích prohlásila: „Možná je to jen legrace! Bláznivá hra, kterou s námi hraje bůh kněze, bůh rabína anebo osud. Pánové musím jít, mám nějakou práci.“
Suscitator se zamyslel a s těžkým srdcem pronesl: „Možná je pravda, že svět se zbláznil. A možná je pravda, že jediný, kdo v něm ještě má zdravý rozum, seš nakonec Švejku ty sám. Ale co s tím?“
Vtom se ozvaly hlasité rány, řev a do hospůdky vtrhla vlna chaosu. Rozzuřená banda demonstrantů, s pěnou u úst a šílenstvím v očích, křičela a mávala transparenty. V jejich rukou se třpytily tyče a lahve, připravené zdemolovat vše, co jim stálo v cestě.
Švejk se na ten zmatek díval s klidným úsměvem na tváři, v očích se mu zrcadlil tichý smutek. „No a tady to máte, pánové a dámo,“ pronesl sarkasticky. „Tohle je ten svět, o kterém mluvíme. Svět šílenců.“
V tu chvíli všem u stolu došlo, že Švejk má pravdu. Svět se zbláznil. A on, válečný veterán s duší naivního mudrlanta, byl snad jediný, kdo v něm ještě uchoval zdravý rozum. Vtom se jeden z demonstrantů otočil a s ďábelským úšklebkem se vrhl na Švejka. Zvedl tyč a s výkřikem nenávisti ji směřoval na jeho hlavu.
V tu chvíli se čas zastavil. Všichni v hospůdce ztuhli hrůzou a s úžasem sledovali ten děsivý moment. Švejk se ani nepohnul. Jen se díval do očí šílenci, s klidnou odvahou a s tichým povzdechem.
A pak se stalo něco nečekaného. Demonstrant se zarazil. Jeho ruka s tyčí se zachvěla v očích se zračil strach a zmatek.
„Co to děláš?“ zeptal se Švejk. „Proč mě chceš ty troubo praštit?“
Demonstrant nic neřekl. Jenom se rychle otočil a s pláčem utekl pryč z hospody.
Všichni s nelíčeným údivem zírali na Švejka. Nechápali ničemu, co se právě stalo.
Jen Švejk věděl. Věděl, že v srdci každého šílence se skrývá kousek dobra. A stačí ho jen probudit.
