Stud

Jednoho deštivého poledne seděl Jan ve výdejně Armády spásy. Plechová střecha rachotila pod kapkami, které jako slzy smývaly fasádu. Začínal kdysi v malém kulturáku, kde se pomoc měřila hodinami s lidmi, ne výkazy v excelu. Teď tu byl, obklopený tabulkami a granty, kde empatie sloužila jako zboží na prodej, pohřbené pod vrstvami papíru.

Žena vešla, igelitka v ruce. „Asi vám to bude k ničemu, ale aspoň něco,“ zamumlala, oči sklopené k zemi. Uvnitř tvrdý, plesnivý chléb. Jan ho chtěl vyhodit. Bezdomovec za ní ho vzal, přitiskl k tváři. „Voní po domově,“ zašeptal, hlas chraplavý. „Po tom, co zůstalo, když všechno ostatní shnilo.“ Políbil ho. Jan pocítil chlad v žaludku. Všechno tu chutnalo po studu.

Odpoledne musel do Pontisu. Porada. Zářivka nad stolem bzučela jako unavená moucha. „Kdo napíše projekt? Kdo pojede na školení?“ zeptala se ředitelka. Kolegové se hádali: „Já to udělám, ale jen jestli to přinese body do výkazu,“ řekla jedna. „Ne, já mám zkušenosti s prezentacemi, to je to, co prodává,“ oponovala druhá. Jan mlčel, zíral na tabulku: „Cílová skupina: děti z ulice.“

Z tiskárny vyjel list, zasyčel, jako by vydechl prach.

Za oknem kluk v kapuci drtil rozbitý zapalovač. „Hej, chlape, máš oheň?“ zavolal na Jana skrz sklo. Porada skončila.

Kolem třetí hodiny se objevila žena, kabát na ní visel jako cizí kůže.

„Můžete si vzít nový,“ řekl Jan.

Zavrtěla hlavou.

„Tenhle mi dal kamarád. Včera umřel. Aspoň po něm něco teplého zůstalo.“

Pohlédla ke zdi. Na plakátu stálo: Pomáháme lidem najít cestu domů.

Starý muž hleděl k horizontu.

Žena se zachvěla. Chtěl plakát sundat. Žena vykřikla: „Ne, nedělejte to. Nechte ho tam.“

O půl čtvrté volala ředitelka. Když usedl naproti ní řekla: „Honzo, tvoje empatie je problém,“ řekla a míchala lžičkou v šálku kávy. „Klienti si na tebe zvykají. Musíme zůstat profesionální.“ Jan se podíval ven, kde lhostejný déšť bil do oken. „Ale co když profesionální znamená…? Navenek čisté, uvnitř…“ nedokončil. „Uvnitř co?“ zeptala se ostře. „Ale nic,“ zašeptal. Vůně parfému přebíjela zápach bezmoci.

Večer zůstal sám v chodbě. Už od rána tam seděl tentýž muž. Jan se zastavil.

Ředitelka ho pohledem poslala pryč.

Šel. V kapse nahmatal propisku s logem. Rozlomil ji. Inkoust stekl po prstech, jako krev z rány, kde se ideály pohřbily.

Vyšel ven. Do deště. A stud kráčel s ním.