Švejk o euru

„Poslušně hlásím,“ řekl Švejk, „že s tím eurem je to u nás jako s paní Müllerovou, když jednou koupila nové necky. Celý dům se na to chodil dívat a každej říkal, že v těch neckách se prát nedá, protože jsou cizí, divný a moc kulatý. A když se pak zjistilo, že se v nich pere docela dobře, tak zase všichni říkali, že ty starý necky měly přece jenom svoje kouzlo.“

U výčepu seděl hostinský Palivec, utíral sklenici, která už byla tak čistá, že na ní bylo vidět jenom to, co si kdo myslel o vládě, a povídá:

„Já vám, Švejku, povím jedno. Euro sem nesmí. Jak sem vleze euro, tak pivo bude stát tolik, že se člověk napije jenom ze vzpomínky.“

„To je možný,“ pravil Švejk. „Já jsem znal jednoho účetního z Karlína, a ten se bál zdražení tak strašně, že když mu v hospodě přinesli účet, tak ho ani neotevřel a rovnou omdlel. A přitom mu tam napsali jenom: jedna limonáda. To máte v lidech, pane Palivec. Člověk se bojí nejvíc toho, co ještě neviděl, a když to uvidí, tak se bojí, že to viděl špatně.“

„Jenže euro,“ řekl Palivec významně, „to je Brusel.“

Po té větě v hospodě ztichli i ti, kteří předtím vlastně ani nemluvili.

„Brusel,“ pravil Švejk uznale, „to je moc pěkná věc. O Bruselu jsem slyšel mnoho. Jeden pán od nás z domu říkal, že Brusel může za to, že mu zvlhl sklep. Druhej zas říkal, že kvůli Bruselu mu nenesou slepice a kohout kokrhá falešně. A třetí povídal, že kdyby nebylo Bruselu, tak by jeho tchyně byla příjemnější osoba. Já myslím, že Brusel má u nás skoro takovou funkci jako manželka inspektora Columba. Mluví se o ní, ale nikdo ji ještě neviděl.“

„Vy si z tak vážné věci děláte šprťouchlata,“ řekl Palivec.

„Kdepak,“ bránil se Švejk. „Já to beru vážně. Protože měna, pane Palivec, to není jenom papír. To je taková domácí zvěř. Člověk si na ni zvykne. Koruna vám sedí v kapse jako stará kočka na peci. Občas škrábne, občas nic nechytí, občas se někam zatoulá, ale člověk ji zná. Když přijde euro, bude to, jako když si přinesete domů novou kočku ze zahraničí. Všichni ji budou pozorovat, jestli nežere víc než ta stará, jestli nespí na cizím polštáři a jestli náhodou nemňouká po bruselsku.“

Hostinský se zamračil.

„A vy byste ji pustil dovnitř?“

„Já bych ji nejdřív nechal stát v předsíni,“ řekl Švejk. „Dal bych jí misku, napsal bych na dveře přesný návod, co smí a co nesmí, a hlavně bych sousedům vysvětlil, že jim nesežere kompoty. Protože když se lidem nic nevysvětlí, začnou si vysvětlovat sami. A to je, pane Palivec, konec veškerého rozumu.“

Od vedlejšího stolu se ozval muž s novinami:

„Euro zdraží rohlíky!“

„To je krásná starost,“ řekl Švejk. „Rohlík je základ státu. Já jsem jednou znal jednoho pekaře, kterej zdražil rohlíky, a nikdo z toho neobvinil měnovou unii, protože tehdy nebyla po ruce. Tak obvinili mlíkaře, mlynáře, uhlíře, dopravu, Rakousko-Uhersko, počasí, ruského cara, pak Němce a nakonec pekařovu manželku, protože měla nový klobouk. Ono se vždycky něco najde.“

„Ale koruna je naše,“ řekl Palivec.

„To je pravda,“ přikývl Švejk. „Koruna je naše. Je jako stará uniforma. Má na sobě fleky, pamatuje ledacos, někde táhne, někde škrtí, ale člověk v ní sloužil. Jenže když se uniforma rozpadá, tak se nemá nosit jenom proto, že v ní člověk kdysi vypadal mladě.“

Palivec nalil pivo a postavil ho před Švejka.

„Tak vy jste pro euro?“

Švejk se napil, otřel si pěnu a pravil:

„Já jsem pro to, aby se lidi nebáli tak, že z toho začnou myslet. Protože když Čech začne myslet, pane Palivec, tak je podezíravý. A když je podezíravý, tak se bojí. Můžete mu přinést na stůl řízek, a on se zeptá, kdo ho platí, proč je tak placatý a jestli ho náhodou nesmažili podle nařízení z Bruselu.“

V hospodě někdo kýchl, ale opatrně, aby to nevypadalo moc evropsky.

„Euro se u nás nemůže zavést jen tak,“ pokračoval Švejk. „To by bylo jako přijít do vesnice a říct: od zítřka se všichni budete zdravit francouzsky. Jeden by omdlel, druhej by založil spolek na obnovu pozdravu a třetí by na tom otevřel kurz sebeobrany českého pozdravu. Nejdřív se musí lidem říct, co se stane, co se nestane a kdo jim bude hlídat, aby jim hostinskej z guláše neudělal evropskou specialitu za dvojnásobek.“

Palivec se urazil.

„Já bych nikdy…“

„To já vím,“ řekl Švejk vlídně. „Vy byste zdražil poctivě.“

Chvíli bylo ticho.

Pak Švejk dodal:

„Podle mě, pane Palivec, koruna byla dobrá věc. Držela nás třicet let, což je víc než mnohá manželství a některé firmy. Ale otázka je, jestli nás udrží dalších třicet. A euro není žádnej anděl s trubkou. Je to jenom jiná mince. Když je člověk hlupák, bude hlupák s korunou i s eurem. Když je stát nepořádný, bude nepořádný v korunách i v eurech. Ale když už člověk žije v Evropě, obchoduje v Evropě, jezdí do Evropy, bere dotace z Evropy a na dovolené si pochvaluje, že nemusí měnit peníze, tak je zvláštní, že doma se tváří, jako by euro bylo nakažlivá nemoc.“

„Takže co?“ zeptal se muž schovaný za novinami.

Švejk pokrčil rameny.

„Takže pomalu. Bez křiku. Bez pohádek o drakovi. Bez toho, aby se lidem nadávalo, že jsou hloupí, když se bojí. Strach je vážná věc. Já jsem znal jednoho vojáka, který se bál polní kuchyně, protože jednou v guláši našel vystřelenou nábojnici. Od té doby nevěřil žádnému guláši.“

Palivec si povzdechl.

„Vy to vždycky zamotáte, Švejku.“

„Kdepak,“ řekl Švejk. „Já to jenom říkám jednoduše. Euro není problém peněz. Euro je problém důvěry. A důvěra je u nás tak vzácná, že kdyby se dala razit, měli bychom nejtvrdší měnu na světě.“

Pak se podíval na půllitr, na klobásu, na noviny a dodal:

„A jestli se máme bát každé budoucnosti jen proto, že nepřišla v korunách, tak to si potom, pane Palivec, to euro opravdu nezasloužíme.“

Suscitator