Článek
A to si myslím, že jsem fantasta a snílek par excellence. Uf, uf lev český filmový zívl a odebral se spát další rok.
O co tedy doopravdy jde v případu nedokončené děkovačky paní Darji Kaščejevové na Českých lvech 2024? Jistěže ne o řečnění ani o hlubokost výstřihu. Jde pouze o to, že každý člověk, když se rozhoduje mezi kariérou a založením rodiny musí nést důsledky, tedy jak skloubit péči o děti a úspěch v práci. A jsem si naprosto jistý, že systém v České republice je maximálně nápomocný, když chce žena skloubit práci a péči o děti.
Nikdo nedokáže sedět na dvou židlích. Je nemožné mít sukces v práci a zároveň být sto procentní rodič. Vždy se práce a rodina rozdělí na dvě poloviny, vždy se ocitnou na různých stranách stolu. Je nad lidské síly nést břímě rodičovství a břemeno tvrdé práce. Vždy se musí dělit, a nikdy nelze mít jednu věc vcelku. O tom ví své každý, kdo se obětoval buď pro práci anebo se obětoval rodině. Nelze být obětí na půl, to zajisté ne. Kristus se také obětoval naplno, i on se rozhodoval mezi skvělou kariérou rabína a obětováním se za hříchy celého lidstva. Každý jsme obětí a každý jsme obětujícím. A na tom se, co svět bude světem nic nezmění.
Vždy musíme něco opustit, abychom pak mohli držet jednu věc oběma rukama.
Co tedy tak všechny rozčiluje na proslovu Darji Kaščejevové? Toxické ženství v přímém přenosu. Říkám opět: zkuste si představit, že by se mladý muž rozpovídal o mužství, otcovství a stáří svých varlat. Darja Kaščejevová, rozhodně je talentovaná režisérka původem z Tádžikistánu, a právem si odnesla z Českých lvů 2024 sošku za nejlepší studentský film. Ale pouze jednostranně, a tedy toxicky, popsala těžkosti, se kterými se každý rodič, potýká – s nerovností, s nedostatkem podpory, s pochybnostmi a s tlakem na to, aby se vzdal svých snů. Mluvila o neviditelných poutech, které svazují, o stereotypech a předsudcích, které dusí, ale to všechny, kdo se rozhodují mezi rodičovstvím a prací. Nejsou to jenom ženy, kdo jsou omezováni. Nejsou to jen ženy, kdo se obětují. Obětujeme se všichni, kdo jsme rodiči. Kaščejevová se sebelítostí toxického ženství nám prostě sdělila: „Jsem čerstvá absolventka FAMU, mám za sebou nějaké úspěchy, jsem žena, je mi 37 let, moje vaječníky stárnou a teď se musím rozhodnout, co s tím. Proč musím volit mezi mateřstvím a tvorbou? Jen proto, že jsem se narodila s dělohou?“ Nabízí se mnoho odpovědí, ale já si dovolím paní režisérce odpovědět prostě: „Vždy se musíte něčeho vzdát, abyste mohla získat.“ Já naprosto rozumím, proč byl takový proslov utnut. Ano chápu. A je to moc dobře.
