Článek
V zakouřené hospůdce Na konci nekonečna se shromáždila pestrá společnost, bizarní symfonie duší. Švejk, veterán s duší naivního mudrlanta, seděl u stolu se Suscitatorem, věčně mrzutým naivním filozofem. Vedle nich kněz s duší básníka spolu s rabínem s moudrostí starých patriarchů a s prostitutkou s jiskrou v oku, která hořela jako rudý trpaslík na okraji galaxie.
Diskuse se točila kolem Země, křehké kolébky života, která se s neuvěřitelnou rychlostí řítí vesmírem, jako kosmický koráb na vlnách nekonečného moře. Naše planeta, pevně spjatá se Sluncem, tančí kosmický valčík v nekonečném sále vesmíru, obíhajíc střed Galaxie během galaktického roku.
Suscitator vedl monolog a všichni poslouchali: „Vědci uklidňují, že šance na srážku s jiným objektem je mizivá. Galaxie je obrovské a prázdné místo, hvězdy jsou od sebe vzdáleny miliony a miliardy kilometrů. Ale i ten nepatrný zlomek rizika mě zneklidňuje. Myšlenka na kolosální katastrofu, která by zničila Zemi, vychýlila Slunce z jeho dráhy, nebo roztrhala celou sluneční soustavu, je znepokojivá.“
„To je pravda,“ přikývl Švejk s dobráckým výrazem. „Jako když je jehla v kupce sena, pořád existuje šance, že se píchnu.“
Kněz se zamyslel a pronesl: „Život na Zemi je jako motýl na křídle větru. Krásný, ale pomíjivý. Můžeme se snažit předvídat budoucnost, ale vesmír je plný neviditelných šípů, které můžou vše náhle a navždy změnit. Anebo je Země jako loďka na rozbouřeném moři,“ pokračoval kněz s melancholickým tónem v hlase. „Vlny vesmíru ji srážejí ze všech stran a my se můžeme jen modlit, aby se nepotopila. Je to cesta plná krásy a hrůzy, symfonie stvoření a zkázy.“
„Protože nikdy nevíme,“ promluvila prostitutka, „kdy se vesmír rozhodne zahrát na jinou strunu své kosmické harfy.“
„I když šance na kolizi je mizivá!“ namítl Suscitator s vervou. „Galaxie je obrovské a prázdné místo. Ale, vždycky je tu nějaké ale…“
Kněz řekl: „Je to pouť plná úžasných květů a trnitých stezek, kde každý okamžik je vzácným darem.“
Prostitutka s jiskrou v oku se pousmála a řekla: „Možná je ta nejistota naší největší silou. Nutí nás žít naplno, vnímat krásu světa a užívat si každý okamžik, jako bychom pili lahodné víno z bezedného poháru vesmíru.“
„A co když je ta kolize nevyhnutelná? Co když je konec neodvratný?“ ptal se Suscitator s úzkostí v hlase.
„Tak si užívejme!“ vykřikla prostituka, „dokud můžeme! Ať už se Země srazí s jiným objektem nebo ne, ať už nás vesmír smete z povrchu planety nebo ne, na tom nezáleží. Napijme se na Zemi, na křehkou kolébku života v nekonečném vesmíru, na život, na krásu a na všechny ty neviditelné šípy, které nám visí nad hlavou!“
Rabín se zamyslel a s moudrostí v očích dodal: „Důležité je, jak prožijeme ten čas, který nám byl dán.“
Prostitutka řekla: „Žijme naplno, milujme s vášní a vnímejme krásu vesmírného baletu kolem nás. Ať už se zhasnou světla, ať už opona spadne, ať naše symfonie skončí, alespoň jsme ji hráli dobře.“
Švejk zvedl svou sklenici piva a zvolal: „Na Zemi!“
Prostitutka vykřikla: „Na život, na osud a na všechny ty bizarní krásy a hrůzy, které nám vesmír nabízí!“
Suscitator zvolal: „Ať žije nejistota, neboť ona nás nutí žít!“
Společnost zvedla sklenice a připila si na osud lidstva v nekonečném kosmickém divadle.
V zakouřeném ovzduší hospůdky Na konci nekonečna se mísil smích a melancholie, filozofické úvahy s prostým životním pragmatismem, a nad tím vším tiše bděl vesmír, plný hvězd a neznámých hrozeb. Ať už je nám lidem souzeno planetu Zemi obývat tisíce let nebo jen zlomky vteřiny, jedno bylo jisté – ta noc v hospůdce Na konci nekonečna patřila jim a jejich jedinečné symfonii života.
---
Komentář k textu:
Existují teorie, že Země, a samozřejmě i Slunce, může do něčeho narazit během galaktického roku[1]. Nové výpočty[2], potvrzují, že šance jsou velmi nízké. Země, křehká kolébka života, se s neuvěřitelnou rychlostí[3] řítí vesmírem. Naše planeta, pevně spjatá se Sluncem, během galaktického roku oběhne střed Galaxie. Naše sluneční soustava se nachází ve vzdálenosti 26 000 světelných let od centra galaxie, v klidném a relativně prázdném místě spirálního ramene. Během galaktického roku se Země a Slunce mohou srazit s jinými objekty, ať už s hvězdami, planetami, asteroidy, s hustými mračny plynu, prachu nebo agresivními „mimozemšťany“. Taková kolize by mohla mít katastrofické a nevratné následky. Mohla by zničit Zemi, vychýlit Slunce z jeho dráhy, nebo dokonce roztrhat celou sluneční soustavu. Ale přesto, i když je riziko kolize nízké, myšlenka na takovou katastrofu je znepokojivá. Připomíná mi, jak křehký a pomíjivý je život na Zemi.
Jsou na nás namířené neviditelné šípy, které můžou vše náhle a navždy změnit.
Zatím Země odolává. Za miliardy let existence obstála a přežila nespočetné hrozby. Život se adaptoval na drsné podmínky a mnohé živé bytosti našly způsob, jak přežít.
V tomto kosmickém dramatu se Země podobá tančící baletce, která se s ladností pohybuje na neviditelné scéně. Slunce, zářící dirigent, udává tempo a rytmus. A hluboko v temnotách zdánlivé kosmické prázdnoty; neviditelné oko osudu sleduje každý náš krok.
Poznámky pod čarou
[1] Slunce a jeho oběžnice obíhají kolem středu Galaxie. Jeden oběh trvá 225 až 250 miliónů let (tzv. galaktický rok) průměrnou oběžnou rychlostí s poloměrem 7,9 ± 0,5 kpc. Sluneční soustava se nachází ve vzdálenosti kolem 26 000 světelných let od středu Mléčné dráhy
[2]Které provedli například američtí astronomové T. J. Cox a A. Loeb z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics ukazují, že spíše je větší šance, že se například Galaxie Mléčná dráha srazí s Velkou galaxií v Andromedě, a byť až za dvě miliardy let, přesto i tak existuje, velmi malá možnost, že Slunce i se svými planetami bude vyvrženo z naší Galaxie.
[3] Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Zdroj: https://bit.ly/3TViNyL
