Článek
Jenže teď se Alex zjevil v kuchyni, kde zrovna chystala snídani a vypadal strašně - třásl se, měl vytřeštěné oči a celý hořel. Navíc „mu přímo přede mnou začalo fialovět celé tělo“ vzpomíná Lucy. Na nic proto nečekala a zavolala rychlou záchrannou službu.
Když zdravotníci přijeli, chtěli Alexovi vzít krev, jenže jeho žíly byly tak stažené, že mu ji nedokázali nabrat. Převezli proto muže co nejrychleji do nemocnice, kde mu daly kapačky s penicilinem. „Pomalu jsem se uklidňovala, věřila jsem, že je v dobrých rukou“ říká Lucy.
Alexův stav zapříčinila bakterie streptokok, která se běžně vyskytuje na povrchu lidské kůže, u něj ale způsobila syndrom toxického šoku, což je extrémně neobvyklé. To vyvolalo nekrózu měkkých tkání. Alexovi začaly odumírat části těla - prsty na nohou i na rukou, ušní lalůčky, rty…
Jeho příbuzní byli přesvědčení o tom, že to nepřežije. Po pár hodinách za nimi přišel chirurg s tím, že pokud Alexovi neamputují levou ruku, nedožije se rána. Jeho matka mu k tomu tedy udělila svolení. Za chvíli se vrátil znovu s oznámením, že je třeba Alexovi amputovat i obě nohy. Rodina byla zdrcená. Lékař se je pokusil alespoň trochu ukonejšit příslibem, že se vynasnaží zachránit alespoň Alexovu pravou ruku, ale ani to nakonec nebylo možné. Jeho šance na přežití byla v prvních třech dnech menší než 3 %.
Na své procitnutí si Alex dobře pamatuje: „Nikdy nezapomenu na tu bolest. Mí přátelé a rodina byli shromážděni okolo postele. Vůbec jsem nevěděl, co se mnou bude. Nikdo nepřišel, aby mi řekl – víte, myslíme si, že umíráte.“
Alex se ale nevzdával, takže ho lékaři postupně zkoušeli odpojit od dýchacího přístroje, aby zjistili, jestli nemá poškozený mozek. Požádali jeho partnerku, aby mu položila nějakou osobní otázku z jejich společného života - Alex měl místo odpovědi kývat hlavou. Lucy okamžitě věděla, na co se ho zeptá - po celých osm let, kdy spolu byli ve vztahu, velmi toužila po tom, aby se z nich stali manželé a každé ráno se prý Alexe ptala, jestli si ji vezme. Pokaždé se ale dočkala stejné odpovědi: „Ne.“ Takže mu stejnou otázku položila i teď a když Alex zavrtěl nesouhlasně hlavou, bylo jasné, že jeho mozek je v pořádku.
V následujících 9 měsících musel Alex prodělat 11 velkých operací, většinu toho času trávil v nemocnici. Lucy se Samem jej neustále navštěvovali. „Oba dva byli celý můj svět, mám neuvěřitelné štěstí, že je mám“ svěřil se Alex později. Pak přišly na řadu další operační zákroky – mezi nimi i rekonstrukce obličeje, protože Alexovi bakterie úplně zničila rty.
„Mělo to obrovský dopad na můj rodinný život, můj syn se mě bál“ přiznává Alex. „Doufal jsem, že po operaci obličeje budu vypadat tak, jako předtím.“ Zákrok trval dlouhých 13 hodin a Alexova očekávání se bohužel nenaplnila. Bylo třeba nahradit velkou část chybějící tkáně okolo jeho úst, takže to po operaci vypadalo, jakoby mu chirurgové přišili obří kačeří gumové rty. Alex řekl, že „nedokázal přestat brečet“, když se poprvé uviděl a žádal zdravotnický personál, aby jeho návštěvy dopředu upozornili na to, co je čeká.
Po téměř roce stráveném po nemocnicích mohl jet Alex konečně alespoň na chvíli domů a začít se adaptovat na novou realitu svého života. Lucy se vrátila nazpět do rodinného byznysu – hospody a penzionu, které s Alexem provozovali. Teď spočívala většina povinností jen na ní. Lucy se ale potýkala s většími těžkostmi, než bylo tohle: „Bylo opravdu náročné lehnout si s Alexem do postele a objímat se…jako bych tam byla s někým cizím. Bylo příliš děsivé dotýkat se ho nebo ho požádat, aby mě objal. Hodně lidí se divilo, že jsem s ním i tak dokázala zůstat… Dokázala jsem to proto, že jsem ho milovala.“
Po pár týdnech doma čekal Alexe 10 týdenní pobyt v rehabilitačním centru, aby si zlepšil své motorické schopnosti a dokázal být v běžném provozu více nezávislý. Učil se oblékat, jíst i koupat. Na ramena mu fyzioterapeuti nasadili protézy, s nimiž se učil, jak uchopit příbor nebo jak se poškrábat na obličeji, aby si neublížil. Posléze začal zkoušet i chůzi. „Nejhorší pro něj bylo, že přišel o ruce“ říká Lucy. „Miloval golf, vaření, čtení, psaní, kreslení a hlavně – miloval objímání a mazlení.“
Kvůli pracovnímu vytížení a péči o malé dítě zvládala Alexe v rehabilitačním centru navštěvovat jen jednou týdně. Chodívala za ním vždy i se synem: „Pořád to byl Samův táta, i když neměl ruce a nohy. Pořád pro něj představoval důležitý vzor. Tím, jak se s celou situací pral, mu ukazoval svou sílu a skutečnost, že je důležité se nevzdávat.“ Nepřestávala partnera v jeho úsilí povzbuzovat, což mu dodávalo odvahu: „Nechtěl jsem, aby si Sam myslel, že něco nedokážu. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem bezmocný.“
Než Alex onemocněl, patřilo k jeho velkým koníčkům holdování alkoholu: „Zatímco já jsem makala od rána od noci, on posedával za barem a popíjel. Pěkně mě tím štval“ vzpomíná Lucy na problémy, které to do jejich vztahu přinášelo. Bála se, že její partner do nadměrného pití po tom všem znovu spadne. To se ale nestalo a Alex namísto milovaného Guinnesse začal pít džus.
Nemoc se pro něj stala příležitostí ke katarzi a šancí na to, aby si srovnal priority a mohl žít lepší život. Součástí toho bylo i to, že konečně požádal Lucy, aby se stala jeho ženou. Jeho partnerka to suše okomentovala, že ona „vždycky věděla, že to nakonec udělá, jen musela počkat, až si to uvědomí i on.“
Alex taky dál pracoval na zvýšení své soběstačnosti. Chtěl normálně chodit a k tomu si potřeboval pořídit protézy, jejichž součástí byly i kolenní klouby. A na ty bylo třeba získat peníze. Založil si proto vlastní nadaci - The Alex Lewis Trust a povedlo se mu je získat. Díky tomu se mohl zase vrátit ke sportu – skáče s padákem, jezdí na lehokole a na kajaku obeplul jižní cíp Grónska. Začal taky veřejně vystupovat jako motivační řečník.
„Jsem teď opravdu šťastný“ říká. „Nejdůležitější věcí, kterou se musíte naučit je, že je potřeba jít dál. Bez ohledu na to, co vám život postaví do cesty.“
ZDROJE:
https://www.youtube.com/watch?v=5rZ8VN3ONLM&ab_channel=TrueLives
https://youtu.be/mwwl4BqkOrE
https://www.alex-lewis.co.uk/
https://en.wikipedia.org/wiki/Necrotizing_fasciitis
