Článek
Měla dva bratry - Mischu a Jaapa, první z nich byl nadaným klavíristou, druhý se stal lékařem. Etty vystudovala v Amsterodamu práva a pak ještě pokračovala ve studiu ruštiny. Vzdělaná dívka, která hltala po nocích filozofické spisy, nebyla rodiči vedena k víře. V mladé dospělosti se dlouho trápila v depresích a vnímala život jako nekončící utrpení, jehož smysl jí unikal. O sobě samé jednou dokonce prohlásila, že je „nejnešťastnější osoba na světě.“
Etty byla volnomyšlenkářka a to se ukazovalo i na jejím postoji k milostnému životu - přišlo jí přirozené udržovat více intimních vztahů najednou. To se týkalo i období mezi lety 1941-1942, posledních let předtím, než byla internována v koncentračním táboře. V této době Etty v noci zahříval Han Wegerif, dvaašedesátiletý vdovec a majitel domu, kde bydlela, a k tomu byla milenkou psychoanalytika Julia Spiera, který byl rovněž výrazně starší než ona.
Původně byla Spierovou pacientkou, ale z této úvodní role se brzy vymanila a stala se jeho intelektuální partnerkou a asistentkou. Vztah se starším mužem, který ji fascinoval, přitahoval i odpuzoval zároveň, jí do života přinášel spoustu zmatku, ale i osobního růstu. Přerodu jejich duševní blízkosti do té fyzické se zprvu bránila: „Je to jen zatrolená nehygienická tradice, že jakmile se dva lidé opačného pohlaví vzájemně sblíží, začnou se v určitém okamžiku domnívat, že se nutně musí dostat jeden druhému na kůži i tělesně?“ ptala se sama sebe ve svých zápiscích, ale nakonec mu podlehla a stala se jeho milenkou. Střetnutí se Spierem bylo pro Etty osudové - byl to právě on, kdo jí doporučil, aby si vedla deník a četla Bibli.
K paralelním vztahům si ještě poznamenala: „Jsem mu (Spierovi) vnitřně věrná. Ale také Hanovi jsem věrná. Všem jsem věrná. Jdu po ulici zavěšená do muže, držím bílé květy připomínající svatební kytici a rozzářena k němu vzhlížím; před dvanácti hodinami jsem ležela v náručí jiného muže a milovala se s ním a miluju ho i v tomto okamžiku.“
V prosinci 1941 zjistila, že je těhotná, o což v žádném případě nestála: „V této nepříjemné situaci, v níž jsem se ocitla, v sobě objevuju pevnou vůli: nedovolit, aby mě to dostalo na lopatky. Postarám se, aby to bylo v pořádku. A také to bude v pořádku.“
Svoje domácké pokusy o potrat vnímala Etty jako dobrodiní: „Mám dojem, jako bych někomu zachránila život. Ne, to je směšné: zachránit někomu život tím, že ho za každou cenu tohoto života ušetřím. Chtěla bych tě ušetřit příchodu do tohoto slzavého údolí. Zanechám tě v bezpečí nenarození, ty vznikající bytůstko, buď mi za to vděčná. Dostanu se ke tvému tělu horkou vodou a strašlivými instrumenty, budu trpělivě a vytrvale proti tobě bojovat, dokud se nenavrátíš do nicoty.“
Vzdor tomuto skutku se Etty nořila hlouběji do mystického světa víry a její vztah k Bohu se prohluboval. Ustavičně přemítala nad sepsáním autobiografické novely o své cestě k oddané víře, která se měla jmenovat „O děvčeti, které neumělo klečet“. Učila se tomu na tvrdé kokosové rohoži v koupelně. Svoje odevzdání se Bohu a modlitbám k němu vyjádřila ve svém deníku pár měsíců před svou smrtí takto: „Je to moje nejintimnější gesto, intimnější, než všechna gesta milostného soužití s mužem.“
Víra jí pomáhala lépe snášet zhoršující se podmínky pro židovské obyvatelstvo a čelit utrpení, které se k ní přibližovalo se stále větší naléhavostí: „Nesmyslné utrpení, jak říkají? Utrpení má vždycky své místo a dožaduje se svého práva, ale velice záleží na tom, v jaké podobě se objevuje: má velký význam, jak je člověk snáší a jestli je schopen začlenit je do svého života a dokáže-li trpět, a přesto říct životu ano.“
Na počátku července roku 1942, v době, kdy už měli Židé zakázáno chodit na veřejná místa, do přírody i obchodů a jejich omezování na osobní svobodě vrcholilo, si Etty zapsala: „Dobrá, přijímám tuto novou jistotu, že se plánuje naše totální zničení. Teď to vím. Nebudu druhé zatěžovat svým strachem, nebudu zahořklá, jestliže druzí nepochopí, o co se Židy jde.“
O pár řádků dále ještě smířlivě a zároveň s velkou odhodlaností dodala: „Chtěla bych žít tak dlouho, abych to později byla schopna vysvětlit, ale jestli mi to nebude dopřáno, bude pokračovat v mém životě někdo jiný na tom místě, na kterém byl můj život přerván, a proto jej musím žít do posledního dechu tak dobře a přesvědčivě, jak jen to dokážu, aby ten, kdo přijde po mně, nemusel začínat úplně znova, a už to neměl tak těžké.“
V polovině července získala Etty místo v kulturním oddělení Židovské rady, což bylo nacisty dosazené vedení židovských obcí a ghett, která jim měla usnadňovat kontrolu pronásledovaných Židů. Snažila se vyděšeným lidem pomáhat, jak jen mohla, ale konfrontace s nekončícím lidským strachem a trápením ji vysilovala. Útěchu hledala v neustálém dialogu s Bohem: „Říkají: Mě do spárů nedostanou. A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je ve tvé náruči. Už jsem zase mnohem klidnější, můj Bože, díky tomuto rozhovoru s tebou. Nejspíš s tebou budu v nejbližší budoucnosti hovořit velice často, a tak ti zabráním, abys mě opustil.“
Po dvou týdnech svého působení v radě, kterou pohrdala, se dobrovolně přihlásila jako doprovod první skupiny Židů, kteří měli být posláni do tranzitního tábora Westerborku. To jí vyneslo privilegium v podobě možnosti vrátit se ještě několikrát nazpět do Amsterodamu. Mohla tak být přítomna u posledního výdechu Julia Spiera, který zemřel po vážné nemoci v září 1942. Etty už v této době měla sama podlomené zdraví - trpěla zánětem ledvin a žaludku a velkou chudokrevností. V říjnu se i tak vrátila nazpět do tábora. Když v noci ležela na dřevěné pryčně spolu s dalšími dívkami a ženami a poslouchala jejich oddychování, chrápání nebo tichý nářek, promlouvala s Bohem a žádala jej, aby jí dopřál „být myslícím srdcem koncentráku.“ O pár dní později vyjádřila v deníku ještě vroucnější přání: „Člověk by byl rád náplastí na mnohé rány.“
I přes svůj špatný zdravotní stav přežila Etty ve Westerborku až do podzimu roku 1943, kdy byla spolu s dalšími Židy zařazena do transportu směr Osvětim. Její přátelé v táboře se tomu snažili ze všech sil zabránit a odkazovali na to, že pro ni jako pro bývalou členku Židovské rady měla platit výjimka. Ale k ničemu to nebylo.
7. září nasedla Etty do vagónu číslo 12 a když se vlak rozjížděl, stihla ještě veselým hlasem křiknout na své blízké, kteří zůstali na peróně, slůvka posledního rozloučení.
Zemřela tři měsíce po své deportaci do Osvětimi.
ZDROJE:
HILLESUM, Etty. Přervaný život: deníky z let 1941-1943. Vyd. 2. Osudy. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 9788071952572
https://jwa.org/encyclopedia/article/hillesum-etty
https://www.rozhlas.cz/etty-hillesum-byla-i-v-koncentracnich-taborech-balzamem-na-mnoho-ran-8004581
http://www.nasinebocizi.cz/wp-content/uploads/2014/02/5-04_Zidovske_rady.pdf
