Článek
Jsem nadšený fanoušek české hokejové reprezentace. Sama vlastně nevím proč mě tak moc „chytla“ právě mistrovství světa v ledním hokeji, ale kam až mi paměť sahá, vždy jsem to tak měla. Je to prakticky jediný sport, který pravidelně sleduji a fandím.
Hodně. Hodně hlasitě. Sousedi by mohli vyprávět. Nebo blízcí, které jsem několikrát vyděsila mohutným praštěním do stolu - v návalu spravedlivého rozhořčení, když nám o fous utekla gólová šance nebo se na ledě odehrávalo něco, co bylo vůči českému týmu nefér. V dlouhých letech, kdy se nám vůbec nedařilo, jsem cítila velkou frustraci a s nadějí vyhlížela nový impuls v podobě dalšího hokejového kouče na reprezentačním „orloji“, který vystřídal toho předchozího.
Nikdy jsem se nenechala strhnout rozčarováním té části fanouškovské základny, která nad českou reprezentací po letech neúspěchu zlomila hůl a vyjadřovala se o ní neuctivě nebo vulgárně. Ano, zanadávala jsem si, postýskala, ale každý další rok jsem doufala, že se to zlomí. Protože už se to v minulosti povedlo. I s týmem, kterému nikdo nevěřil. Loňský zisk titulu byl krásným zážitkem a přitáhl k českému hokejovému týmu celosvětovou pozornost a upozornil jiné silné týmy, že by s naší reprezentací měly počítat. Vybojování zlata je ale zároveň jistým závazkem, protože české fanoušky namlsal a oni teď doufají v repete.
Jsem pochopitelně mezi nimi.
A podobně, jako přesně nerozumím své obrovské vášni pro sledování české reprezentace, si nejsem jistá ani tím, proč jsem nikdy nepřestala věřit v českého hokejistu Romana Červenku. Toho, který patřil řadu let k otloukánkům reprezentace, toho, který v diskuzích pod články o dalším neúspěšném zápase na mistrovství schytával neuvěřitelné hejty, že to pro mne už hraničilo až s šikanou. Za každé nezdařené zakončení, za každou nevydařenou přihrávku.
Ano, Červenkovi se dlouhé období nedařilo. Přesto se ale nevzdal a i když musel vnímat negativitu řady hokejových fanoušků směrem k jeho osobě, vždy na pozvání do reprezentace kývl a přijel.
Dobře si pamatuji své historické příspěvky v diskuzích, kdy jsem ho hájila a dostávala za to spoustu mínusů nebo zamračených smajlíků. Štvalo mě to, ale dál jsem mu fandila. Působil na mě jako taková klidná síla, srdcař, který bojuje, i když se mu dlouho nedaří a k tomu navíc necítí podporu českých fanoušků. Chlap, který toho moc nenamluví a nechává za sebe mluvit spíš činy. Uznávám, že ty pár let svědčily v jeho neprospěch, ale takovou nálož nenávisti si podle mě nikdy nezasloužil. Nějak jsem ale věřila, že se to jednou obrátí, že jeho obětavý a vytrvalý přístup bude nakonec slavit úspěch.
Což se taky stalo.
Docela jsem se pak bavila pozvolným obratem v diskuzích, ve kterých známá jména, která jsem měla zafixována jako ty největší „hatery“ Romana Červenky, začala neochotně přiznávat, že ten „Červus“ možná nebude tak úplně „marnej“.
V mých očích je Roman Červenka prototypem člověka, který se nevzdává, ani když se mu dlouhodobě nedaří. A který své neúspěchy dovede přetavit v něco fantastického. Který se z hokejového pekla, kam ho spousta českých hokejových fanoušků posílala, vyšvihl na uznávaného kapitána české reprezentace. Toho, který umí tým podržet a povzbudit. Toho, který dovede být ve správný čas na správném místě. Toho, který je ochotný i ve svých 39 letech přijet reprezentovat a bít se za co nejlepší výsledek.
A v neposlední řadě toho, kdo to všechno dělá v té největší skromnosti. Nepotřebuje poukazovat na své úspěchy, nepotřebuje nikomu dávat najevo, že se mýlil, když ho podceňoval a shazoval.
Hokejista mála slov, ale zato významných činů.
Svou sílu ukázal i v posledním zápase proti Kazachům, které český tým drtivě porazil: 8:1.
Červenkův stý zápas v české reprezentaci. Ke konečnému výsledku přispěl třemi góly a pojistil čtvrtfinále. Jedná se o jeho druhý hattrick na mistrovství.
Takže za sebe, pane kapitáne, děkuji, smekám pomyslnou čepici a přeji (a doufám) v ještě několik dalších let v čele české reprezentace.
ZDROJE:
Autorský text, reakce na zápas Česko-Kazachstán, 17.5. 2025, Česká televize (z něhož jsou čerpány i uvedené informace)
