Skutečné místo z Requiem pro panenku pohlcuje příroda. Filmové zpracování příběhu ublížilo

Budova sloužila až do padesátých let minulého století jako továrna na výrobu nití, která dávala práci více než dvěma stovkám lidí z okolí. Zanikla v roce 1948 a místo poté našlo využití jako škola Pohraniční stráže, kterou posléze vystřídal ústav sociální péče. Maličký Měděnec, ukrytý v odlehlých Krušných horách, byl pro takový účel ideální. Komunistický režim totiž osoby s nějakým druhem postižení shledával jako nežádoucí pro zdravou socialistickou společnost a všemožně se proto snažil zabezpečit, aby byly co nejméně na očích.

V roce 1984 Ústav sociální péče v Měděnci vyhořel, a událostí se pak o sedm let později inspiroval režisér Filip Renč ve svém filmu „Requiem pro panenku“, který vešel do kin v roce 1992.

Dnes už na místě zbyla jen nízká obvodová zídka, která nabízí pohled do zarostlého areálu. Žádné pozůstatky budovy ústavu už tu nenajdete, to, co neshořelo během požáru, bylo následně srovnáno se zemí.

Tragédii připomíná jen pomník, který můžete vidět na titulní fotografii.

Temperamentní dívka se narodila do početné romské rodiny. Matka si s péčí o ni příliš hlavu nelámala, plačící miminko zavřela do sklepa, aby rodinu neobtěžovalo. Tady jej našli sousedé a Eva putovala do kojeneckého ústavu. V šesti letech pak byla do svého patologického domova navrácena zpátky.

Kromě toho si prožila asi to nejhorší, co může mladou dívku potkat - pokus o znásilnění ze strany vlastního otce.

Eva se z nesnesitelného domácího prostředí snažila unikat opakovanými útěky. Byla divoká, nezvladatelná. Stala se častým „hostem“ v diagnostických ústavech, kam ji umísťovali po každém jejím útěku. Tady napadala ostatní chovanky i personál, bylo v ní plno vzteku a nikdo si s ní nevěděl rady. Čím dál více se navíc cítila nesvá z vlastního těla, sílil v ní pocit, že se měla narodit jako chlapec a její dívčí tělo se jí hnusilo. Při svém posledním útěku z domova se Eva sama obrátila o pomoc na sociální pracovnici v Chomutově.

A právě tady leží zárodek velké tragédie, na jejíž motivy natočil režisér Filip Renč svůj slavný filmový snímek.

Chomutovská sociálka se totiž traumatizovanou Evu tentokrát nerozhodla poslat do diagnostického ústavu, ale namísto toho ji odsunula do odlehlých Sudet v Krušnohoří. Důvod? Pro její problémy chyběla ta správná kolonka. Do běžného dětského domova kvůli své výbušnosti a agresivitě nezapadala. Ale tam, kam ji umístili, nezapadala už vůbec. Ústav sociální péče v Měděnci, kde žily mentálně a tělesně postižené dívky a ženy, z nichž se mnohé nedokázaly ani samy najíst nebo pohybovat.

Evě se tady pochopitelně nelíbilo a ona se zase nelíbila tamnímu osazenstvu. A není se čemu divit - napadala chovanky, podrážela nohy dívkám po mozkové obrně, ničila jim jejich oblíbené panenky. Psychiatr ústavu Josef Jonáš řešil její útoky mnoha tlumícími léky včetně těch, které jí byly podávány injekčně.

Jak ale vzpomíná bývalá ošetřovatelka Marie Plevková, Eva mívala i stavy, kdy byla „hodná“. „Jednou jsem ji pozorovala, když vysvětlovala základy matematiky ostatním dívkám, které najednou chápaly látku mnohem líp, než když ji vysvětlovala renomovaná vychovatelka. Znala i základy znakové řeči a uměla dokonce maďarsky,“ řekla.

Plevková rovněž popsala, že Eva měla nadstandardně blízký vztah s jednou z vychovatelek, která jí měla údajně slibovat, že si ji v budoucnu osvojí, jako už to udělala dříve u jiné chovanky. Dokonce se o nich povídalo, že je spojuje více než přátelství, obě nicméně během vyšetřování, které po požáru následovalo, lesbický vztah důrazně popřely. Eva později ale obrátila a tvrdila, že tomu tak skutečně bylo a jejich sexuální vztah začal, když jí bylo teprve třináct let. Krátce předtím, než se dívka rozhodla ústav zapálit, jí zmíněná vychovatelka měla sdělit, že k osvojení nedojde, jelikož je její manžel proti.

Eva Kováčová byla v Měděnci dlouhé čtyři roky, když 1. listopadu 1984 okolo 22. hodiny večer škrtla sirkou ve skříni s novinami, která se nacházela na jedné z chodeb v prvním patře. Oheň se rozhořel nečekaně rychle a vyděšená dívka proto utíkala varovat personál. Ten ale Evě, která si často vymýšlela, zpočátku nevěřil a začal reagovat až s výrazným zpožděním. To už se ale požár rozšířil po budově.

Když si vychovatelky uvědomily, že jim Eva tentokrát nelhala, běžely rychle k telefonu, aby přivolaly hasiče, jenže číselník byl z nařízení vedení znehybněn visacím zámkem. Mělo to zamezit zaměstnankyním, aby si v práci vyřizovaly soukromé hovory. Jedna z členek personálu proto vyběhla do sychravé podzimní noci a utíkala do vsi, kde zburcovala několik obyvatel a z telefonu v místní putyce se konečně dovolala hasičům.

Když požární vozidla dorazila k ústavu, byla už celá budova zachvácena požárem, který hasičům znemožňoval dostat se dovnitř. Chybělo jim také potřebné vybavení, jako byly nehořlavé obleky či dýchací přístroje. V areálu se navíc nenacházel žádný zdroj vody a hasiči tak museli zavést cisternovou kyvadlovou dopravu. Později se jim dostalo tvrdé kritiky za údajně laxní přístup k záchraně chovanek.

Nejvíce jich z hořící budovy vysvobodil číšník Petr Jarolím z Hotelu Praha na náměstí Měděnce, který si všiml, že se něco děje, když kolem ubytovacího zařízení projelo hasičské auto. Pospíchal za ním a krátce poté, co přiběhl k ústavu, zaslechl volání o pomoc z prvního patra budovy. Neváhal ani vteřinu, a s asistencí několika osob se po žebříku vyšplhal k plačícím chovankám. Z ohnivého pekla pak dokázal vytáhnout patnáct z nich. Na poslední dívku, která se v pokoji nacházela, už spadl prohořelý strop.

Eva Kováčová vyfasovala za založení požáru pět let natvrdo, které se jí kvůli špatnému chování nakonec protáhly na devět. Ale padly i tresty na straně vychovatelek - tři z nich dostaly za kruté zacházení s chovankami nepodmíněné tresty v délce kolem jednoho roku. „Bylo nám do třiceti let a snažily jsme se o holky starat, jak jsme uměly. Ano, dávaly jsme jim prášky, které možná byly zbytečné, ale ty jim předtím předepsali psychiatři a pediatři… Anebo pouta - přišel vedoucí a povídá, tady máte pouta, a když bude některá zlobit, tak ji připoutejte k topení. Byl to příkaz,“ sdělila později bývalá ošetřovatelka Plevková.

Ti, kdo skutečně zodpovídali za chod ústavu, však zůstali nepotrestáni.

Po propuštění z vězení se Evy ujal jezuitský kněz František Lízna, který se traumatizovanou ženu snažil zachránit. S ním po boku prošla i tranzicí, a z Evy Kováčové se stal René Lízna - z vděku ke svému ochránci. Později dokonce navázal vztah se švagrovou kněze Alenou, který vydržel deset let. René se ale nadále potýkal s velkými výkyvy nálad a řadou psychických problémů, které se po rozchodu s Alenou ještě znásobily. Když ho opustila, podpálil byt. Byl umístěný do psychiatrické léčebny v brněnských Černovicích, odkud v červenci 2014 utekl a ukončil svůj život skokem pod vlak.

Jeho tělo se našlo až 1. listopadu - řízením osudu přesně třicet let poté, co připravil o život 26 nevinných lidí.

Psal se rok 1991, když si student třetího ročníku FAMU Filip Renč přečetl jednu z povídek z knihy „Brutalita“, od tehdy začínajícího spisovatele Josefa Klímy. Ta pojednávala právě o tragickém požáru v Měděnci. Klímovou inspirací k sepsání jeho verze příběhu, se stala především krátká novinová zpráva z Rudého práva, která o události kuse informovala. Povídka však obsahovala řadu nepřesností, za které se budoucí investigativní novinář později opakovaně veřejně omluvil. A to zejména vychovatelkám, které zobrazil v daleko horším světle, než jak tomu bylo ve skutečnosti.

Renč pak ty nejhorší dějové linky z Klímovy povídky ve svém filmu Requiem pro panenku ještě více zdramatizoval a přidal k nim navíc svou vlastní fiktivní nadstavbu. Z Ústavu sociální péče v Měděnci se tak stalo zvrácené peklo, plné úchylných vychovatelek, které s potěšením týrají své svěřenkyně, do kterého přichází bezbranná a něžná rusovlasá Marika. Tu si zahrála mladičká Aňa Geislerová. Marika se brzy stane oblíbeným cílem útoků sadistického personálu, což pak vyvrcholí tím, že z pocitu naprosté bezmoci ústav zapálí. Pořádné porce zjednodušení se dočkali i hasiči, kteří jsou ve filmu ztvárněni jako naprosto bezcitní cynici.

Zatímco Klíma uznal své pochybení a omluvil se za to, že kvůli nepřesnostem v jeho povídce utrpěla pověst lidí, kteří si to nezasloužili, Renč se naopak proti kritice důrazně ohradil:

Jenže u filmů, které mají nálepku, že se inspirovaly skutečnou událostí, je potíž v tom, že pokud se snímek dostane mezi širší divácké obecenstvo, jen hrstka z nich se namáhá ověřit si, co přesně je ve filmu fikce a co vychází z nějakých reálných základů. Filmový příběh si pak žije vlastním životem a většina z těch, kteří ho shlédli, jednoduše věří tomu, že takto přesně se to odehrálo i ve skutečnosti. Což pak může mít velmi negativní dopad na osoby, které do něj byly opravdu zapojeny a jsou ztvárněny naprosto jinak, než jaké byly a jak reálně jednaly. Podobné je to například i u dalšího známého českého filmu, Habermannova mlýna.

Seznam nevinných obětí, které zahynuly v důsledku hrůzného činu Evy Kováčové, tak Filip Renč svým Requiem pro panenku bohužel ještě rozšířil.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-misto-deje-krusnohori-medenec-requiem-plne-obeti-40482697

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/pravda-o-requiem-skutecny-pribeh.A090619_113929_ona_vztahy_ves

https://www.denik.cz/krimi/pripad-eva-kovacova-pozar-ustavu-v-medenci-kdo-je-kdo-sebevrazda-jako-muz.html

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/osetrovatelka-z-medence-requiem-pro-panenku-jsem-nedokoukala.A091031_133132_domaci_cen

https://www.denik.cz/krimi/pripad-eva-kovacova-pozar-ustav-medenec-requiem-pro-panenku.html

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/pravda-o-requiem-skutecny-pribeh.A090619_113929_ona_vztahy_ves

https://www.denik.cz/krimi/film-requiem-pro-panenku-predloha-pozar-ustavu-v-medenci-jak-to-bylo-skutecnost.html

https://www.idnes.cz/usti/zpravy/vyroci-pozar-ustavu-v-medenci-1984.A141031_173019_usti-zpravy_alh

https://www.jednoustopouceskem.cz/listing/pomnik-obetem-pozaru-ustavu-socialni-pece-v-medenci/

https://www.pozary.cz/clanek/20975-1984-tragicky-pozar-ustavu-socialni-pece-si-vyzadal-zivot-celkem-26-chovanek/

www.mapy.cz

Film Requiem pro panenku, 1992