Článek
Stává se mi to čím dál častěji. A to nejen v tramvaji, autobusu nebo ve vlaku. Ale i v čekárnách, na zastávkách či nádražích. V těch venkovních prostorech má člověk přece jen větší manévrovací prostor a může případně popojít o kousek dál, pokud se mu něco nelíbí, v uzavřených dopravních prostředcích tato možnost není.
Zaujmu místo někde ve volném koutku vozidla nebo sebou plácnu na jedno ze sedadel a zahloubám se do svých myšlenek. A najednou to začne.
Člověk v mé blízkosti vytáhne svůj mobilní telefon a - nejčastěji - začne rolovat po displeji na nějaké sociální síti a pouštět si různá videa. Nahlas a pochopitelně bez sluchátek. Jsem velmi citlivá na různé zvuky, takže ty hlasité vnímám o to silněji. Mám po klidu, po prostoru k přemýšlení nebo dennímu snění. Přiznám se bez mučení, že mám v takových případech chuť daného jedince vynést v zubech.
A netýká se to zdaleka pouze pubertální mládeže, jejíž záliba v pouštění si hlasité hudby na veřejných místech se pomalu ale jistě stává jedním z jejích typických znaků. V městském prostředí to rádi dělají třeba na parkovištích u nákupních center nebo právě ve zmíněných dopravních prostředcích. Setkala jsem se několikrát i s těmi, co s tvrďáckými výrazy kráčeli po ulici, s bluetooth reproduktorem „oroštovaným“ na plné pecky. Pasivně agresivně tím nutí své okolí, aby se seznámilo s jejich hudebním vkusem a soudě dle jejich výrazů jim to patrně dává nějaký pocit síly a moci. Jenže nad tím se můžeme pousmát a doufat, že z tohoto svého pomýleného přesvědčení vyrostou.
Já mám na mysli dospělé lidi, často ve středním až vyšším středním věku, u kterých už by jeden předpokládal, že budou vládnout určitými „dospěláckými“ dovednostmi, jako je schopnost empatie a ohleduplnosti. A že jim jaksi samo dojde, že pouštět si nahlas videa uprostřed houfu jiných lidí, nebude asi ten nejlepší nápad. Ale kdepak. Fascinuje mě, s jakou nonšalancí to tito lidé dělají. S jak neochvějným přesvědčením dokážou naprosto ignorovat, že nejsou na světě sami.
Abych tu nevyzněla jako nějaká prudérní slečinka (naopak si troufám říct, že jsem tolerantní člověk), tak chci říct, že pokud si někdo v mé blízkosti pustí něco potichu (tak, aby to slyšel hlavně on a nemá potřebu tímto způsobem „obšťastňovat“ ostatní cestující), jsem s tím v pohodě. Jenže dost lidí velkou hlasitost videí na svém telefonu vůbec neřeší a často jim to řve tak moc, až zapochybuju, jestli netrpí nějakou sluchovou vadou.
Zatím jsem se téměř vždy ozvala a daného člověka požádala, aby si to, co sleduje, ztišil. A nutno říct, že přestože reakce byly různorodé, nesetkala jsem se naštěstí s nějakou vyloženě negativní. Laicky řečeno, ještě mě kvůli mému požadavku nikdo do háje neposlal. Občas se některý jedinec zatvářil udiveně a nesouhlasně nebo třeba i protočil oči, jiní se ale naopak dokonce omluvili a bylo po problému. Jenže se mi to stává tak často, že už mi to vyloženě leze na nervy. Protože se nechci každou druhou jízdu v MHD muset proti takovému chování vymezovat. Chci si užít svůj klid a třeba sledovat, jak za okny zapadá slunce.
Bez vyřvávání něčího mobilu.
Pokud bych měla sestavit svůj osobní žebříček takovýchto lidí, tak na pomyslném piedestalu by určitě trůnil pán, který si v narvaném vlaku pustil na tu snad nejvyšší možnou hlasitost video, na kterém se rekonstruoval dům. Úzkým trupem rychlíku tak zněly „něžné“ tóny vrtaček, mlácení kladivem a hoblování. Bylo evidentní, že to vadí spoustě lidí, ale bohužel vyjádření jejich nespokojenosti skončilo u mohutných povzdechů, které pán absolutně nezaregistroval. Tentokrát mě v požadavku na ztlumení předběhl cestující, který seděl na čtyřsedadle naproti mě - a muž zareagoval s podivuhodnou nechápavostí.
„Co?“ vyštěkl roztržitě, přičemž toto krátké slůvko zcela zapadlo v dalším úderu kladivem.
Pak ještě dodal s kouzelnou dětskou naivitou: „Klidně se pojďte dívat se mnou, mě to hrozně zajímá, víte.“
Můj soused odnaproti se ke zklamání pána ke sledování rekonstrukce nepřipojil, naopak zopakoval svou prosbu s větším důrazem, a muž nakonec s nespokojeným brbláním video vypnul.
Takže na závěr prosba pro všechny nadšené posluchače hlasitých videí ve veřejné dopravě: Pořiďte si, prosím, sluchátka. Ta nejlacinější verze vás vyjde na pár desítek korun a vaše okolí vám bude neskonale vděčné. A pokud je nemáte, zkuste se zamyslet nad tím, jestli ukrácení dlouhé chvíle během přepravy sledováním videí, která máte puštěna velmi nahlas, je vůči lidem okolo vás ohleduplné. A jestli by vás neuspokojila stejně i s nižší hlasitostí, tak, abyste je slyšeli pouze vy.
Případně zda to na vás nepočká na doma, kde si to můžete „oroštovat“ dle libosti.
Anketa
Autorský text
