„Matka pomsty“ M. Bachmeier zabila vraha své dcery přímo v soudní síni. Sama však nebyla svatá

Německo, březen 1981. Marianne stojí v potemnělé hale soudu v Lübecku a čeká na přelíčení s Klausem Grabowskim, pedofilem, který znásilnil a zavraždil její malou dcerku. Na sobě má dlouhý, béžový plášť a působí až ledově klidně. Všechny její smysly se totiž koncentrují na úkol, který si předsevzala - pomstít smrt svého dítěte a zajistit, aby se něco takového už nikdy neopakovalo.

V ruce svírá pistoli značky Berreta 70, která je před okolním světem dobře ukrytá, protože Marianne má obě ruce zasunuté ležérně v kapsách svého kabátu. Když se ozve výzva, aby vstoupila do soudní síně, kráčí za svým právníkem sice se svěšenou hlavou a pokleslými rameny, ale rázně a rozhodně. Postaví se před lavici, na které sedí několik zvědavců, zvedne bolestí ztrhanou tvář a s nenávistí v očích se na krátký okamžik zahledí na vraha své dcery, který se nachází pár metrů před ní. Vytáhne pravou ruku z kapsy a bez jakéhokoliv zaváhání na něj namíří zbraň.

Soudní halou se ozve celkem osm výstřelů. Šest z nich zasáhne neomylně svůj cíl.

Grabowski je na místě mrtvý.

Marianne Bachmeier se narodila 3. června 1950 a její dětství bylo všechno, jen ne růžové. Oba rodiče patřili k silně věřícím, ale rodina byla zatížena otcovou problematickou minulostí, protože za nacistického Německa byl součástí Hitlerových vojenských jednotek Waffen-SS. K tomu měl neustále v ruce sklenku tvrdého, a pijanství ještě více zvýrazňovalo jeho agresivitu. Pro ránu nešel daleko a bezbranná Marianne pro něj byla především objektem, na kterém si mohl vylévat zlost ze svého neuspokojivého života. Mariannini rodiče se sice nakonec rozvedli, jenže dospívající dívka si bohužel nesedla ani s novým partnerem své matky. A nebylo se čemu divit. Její matka si totiž vzala profesionálního zápasníka, který byl náturou velmi podobný Marianninu biologickému otci. A navíc se při sebemenším konfliktu doma stavěla na jeho stranu, dcery se zastala jen málokdy.

Dívčina puberta byla velmi bouřlivá, Marianne proti matce a nevlastnímu otci silně rebelovala, a jelikož doma nenacházela bezpečné zázemí, hledala si ho jinde. Místní drbny si brzy začaly za zády rodiny šuškat o tom, že je volnomyšlenkářská a velmi atraktivní brunetka značně promiskuitní. Mariannina prudérní matka začala vzdorovité dceři vyhrožovat vyhazovem z domova, pokud se neukázní a své sliby pak několikrát dokonce i splnila.

Marianne v 16 letech otěhotněla a dítě krátce po porodu putovalo k adopci. O necelé dva roky později navázala vztah s dalším mladíkem a zanedlouho se v požehnaném stavu nacházela znovu. Tentokrát však byla sotva plnoletá slečna pevně odhodlaná si dítě ponechat a stejně tak udržet i vztah s jeho otcem. Jenže do života mladého páru zasáhla neočekáváná a velká tragédie. Při cestě z nákupu se v autě kvůli něčemu silně pohádali a Mariannin partner se rozhodl vypjatou situaci vyřešit tím, že ji vysadil u krajnice a nařídil jí, ať zbytek dojde, aby „vychladla“. Je třeba zdůraznit, že tehdy už byla ve vysokém stupni těhotenství. Marianne ale na cestě domů někdo přepadl a znásilnil, a přestože se partneři po tomto traumatickém zážitku snažili ve svém vztahu pokračovat, neustáli to a šli od sebe. A ona se tak nakonec rozhodla, že i své druhé dítě - holčičku, dá do adopce.

O čtyři roky později začala Marianne pracovat v baru Tipasa v Lübecku a nutno říct, že se jí její nový životní styl velmi zamlouval. Práce ji bavila a vyhovovalo jí i dlouhé ponocování, na které pak navazovalo dlouhé dopolední vyspávání. Tady se seznámila s Christianem, který byl manažerem baru. Jeho okolí ho popisovalo jako člověka, co „se snadno nadchne pro nové věci, ale žádnou z nich nedotáhne do konce“. Netrvalo dlouho a byla potřetí těhotná. Christian ale po otcovství netoužil a dal to Marianne jasně najevo.

Když se jí 14. listopadu 1972 narodila dcera Anna, Marianne opět lavírovala mezi touhou si třetí dítě už ponechat a obavou ze ztráty svého, do velké míry svobodného životního stylu, který milovala. Vztah s Christianem byl minulostí a před ní tak ležela značně nejistá a náročná budoucnost svobodné matky. Nakonec se pro ni ale přece jen rozhodla.

V žádném případě však nehodlala dopustit, aby jí malé dítě nějak výrazněji narušovalo zaběhnutý řád. Anna se tak musela velmi rychle naučit být co nejvíce samostatná, protože jí nic jiného nezbývalo. Podle blízkého okolí se Marianne k holčičce chovala spíš jako k mladší kamarádce, než k dceři. Bez nadsázky lze říct, že děvčátko vyrůstalo v hospodě, kde jeho matka (i otec, který se o ni ale nijak nezajímal), trávili nejvíce času.

Ráno 5. května 1980 bylo pro sedmiletou Annu jako každé jiné. Byl všední den, takže měla jít do školy, jenže se jako už tolikrát předtím namísto toho rozhodla, že se z neoblíbeného vyučování, na které se u nich doma navíc nijak zvlášť nedbalo, uleje a užije si alespoň část dne podle sebe. Zaklapla proto vyřvávající budík, krátce pohlédla na spící matku, která se v posteli jen nespokojeně zavrtěla a otočila na druhý bok a šla se jako vždy obléknout a připravit si něco k snídani. Pak se vydala sama do městských ulic.

Daleko ale nedošla. Narazila totiž na Grabowského, který se dokonce od vidění znal s její matkou. Však taky bydleli kousek od sebe. Usvědčený sexuální delikvent nalákal děvčátko do svého bytu na vidinu pomazlení se s jeho roztomilými kočkami. A důvěřivá a nic netušící Anna šla. Grabowski už byl v minulosti odsouzen za sexuální napadení dvou dívek, z vězení byl ale předčasně propuštěn do psychiatrické péče, přičemž v léčebně podstoupil chemickou kastraci. O pár let později ale požádal soud, aby mu povolil hormonální léčbu, která měla účinky kastrace de facto zvrátit. Důvod? Měl snoubenku a chtěl s ní prý žít plnohodnotný partnerský život.

Bylo mu vyhověno.

Grabowski holčičku znásilnil a pak ji uškrtil pohozenými punčocháči své snoubenky. Její tělo dal poté do kartónové krabice a pokusil se ho pohřbít u kanálu. Byl dopaden velmi krátce nato a při své výpovědi zdůrazňoval, že jeho čin byl ve skutečnosti pouhou obranou. Nic prý Anně neudělal a udělat ani neplánoval, zato ona ho údajně začala vydírat s tím, že pokud jí nedá peníze, rozhlásí o něm, že ji zneužil. A Grabowski dle svých slov znovu do vězení jít nechtěl, zvlášť na základě křivého obvinění.

Pro Marianne byla celá situace o to tragičtější, že následnému soudu měl předsedat soudce, který byl před lety spoluzodpovědný za předčasné propuštění Grabowského z vězení.

„Doufám, že je mrtvý,“ hlesla Marianne poté, co se vrah její dcery skácel po šesti zásazích z lavice obžalovaných na podlahu. Pak se nechala bez odporu zatknout. V mediálně ostře sledovaném procesu, který rozdělil společnost, byla nakonec odsouzena k šesti letům vězení za neoprávněné držení zbraně a zabití. Ještě ve vazbě prodala svůj životní příběh za 250 000 marek časopisu „Stern“, peníze jí pomohly pokrýt zejména náklady na právního zástupce. Na základě tehdejších průzkumů veřejného mínění považovalo 27 % dotázaných její trest za příliš vysoký, 25 % naopak za nízký a 28 % bylo s jeho výší spokojeno.

Po třech letech ve vězení byla Marianne propuštěna za dobré chování, vdala se a přestěhovala spolu se svým manželem do Nigérie. Ani tento partnerský vztah jí však dlouho nevydržel a ona se po rozvodu rozhodla usadit v Palermu na Sicílii, kde pečovala o umírající v hospici. Zemřela 17. září 1996 na rakovinu slinivky.

Zdroje:

https://www.unilad.com/news/marianne-bachmeier-courtroom-shooting-891905-20221231

https://www.spiegel.de/politik/countdown-mit-annas-mutter-a-a39b6348-0002-0001-0000-000013508111

https://www.express.de/panorama/beruehmter-kriminalfall-marianne-bachmeier-toetet-mann-im-gericht-37558

https://youtu.be/z4vcjYHfI4I?si=olqDPaaS2DgdylOF