Sólo přechod Madeiry: Jak jsem měla kvůli svým špatným rozhodnutím na kahánku

„Hlavně si vem čelovku a pláštěnku,“ nabádala mne kamarádka, když jsem jí ukázala naplánovanou trasu napříč ostrovem. Jak stěžejní roli prvně jmenovaný předmět bude následně hrát, jsem tehdy nemohla tušit. A já sama bych si čelovku s největší pravděpodobností nevzala, v mnoha ohledech jsem totiž velmi nepraktický člověk. Cestu jsem si naplánovala částečně podle známých trailů po Madeiře a částečně podle toho, jak se mi zrovna neznámé oblasti na mapě zamlouvaly. A samozřejmě jsem musela zohlednit mnohé uzavírky, které aktuálně na ostrově jsou. Trasa nakonec vypadala následovně:

Hned první den jsem cestou z letiště do Machica, kde jsem měla zarezervovaný nocleh, udělala botu. Namísto toho, abych si nakoupila v supermarketu u centra, jsem pokračovala dál do strmých ulic, protože mi Mapy.cz ukazovaly spoustu dalších obchodů poblíž ubytování. Jenže se z nich vyklubaly maličké krámky, povětšinou udělané z garáže, kde jsem stěží sehnala něco k večeři, natožpak potřebné jídlo na následující dva dny, které už jsem se měla toulat madeirskou divočinou. Majitel prázdninového domku, kde jsem strávila svou první noc na Madeiře, José Antonio, byl ale tak laskavý, že mne druhý den ráno hodil autem zpátky do centra, abych si nakoupila a pak mne popovezl kousek za město, čímž mi dnešní trasu na tábořiště u Ribeiro Frio zkrátil o pět kilometrů.

Netrvalo dlouho a pochopila jsem, že terén bude poněkud náročnější, než jsem očekávala. Nikdy si totiž předem nezjišťuju, jaké převýšení mne ten den čeká (věděla jsem jen, že během přechodu zdolám 6 000 výškových metrů a stejný počet i sestoupám), aby mne to nedemotivovalo. Ale prakticky až k tábořišti jsem stoupala do prudkého kopce a byla úplně vyřízená.

Do Chão das Feiteiras, nacházející se ve 1 200 metrech, jsem dorazila chvíli po šesté hodině večer. Právě zapadalo slunce a přístřešek jsem tak stavěla už s čelovkou. Většina tábořišť pro turisty je na Madeiře zdarma, oficiálně je ale potřeba mít povolenku, tzv. permit. Netuším, jak moc je to kontrolované, mě tu druhou noc žádná hlídka nenavštívila, každopádně jsem permit měla. Ale pozor - na těchto tábořištích se vyplatí plánovat pobyt s předstihem, většina kempů je totiž vybookovaná na několik týdnů dopředu, a to i v našich zimních měsících.

V noci byla pěkná zima, zvlášť když se člověk předtím během dne namlsal teplého a slunečného počasí s příjemnými teplotami okolo 25 stupňů, takže se mi ráno vůbec nechtělo vylézat z vyhřátého spacáku. Po deváté už jsem ale zase kráčela barevnou madeirskou krajinou, podél levád (zavlažovací kanály, kolem kterých vedou oficiální turistické trasy, původně sloužily k přivádění vody ze severu ostrova na sušší jih) a krásných horských vyhlídek, jako je například Miradouro dos Balcões.

Večer jsem dorazila do Santany, s velkým potěšením se nacpala hovězím steakem s vajíčkem a hranolky v hotelové restauraci a pak ještě dlouho relaxovala v horké vaně ve svém pokoji. Santana je známá především svými typickými domečky s doškovou stříškou:

Třetí den mne čekala největší výzva, nejvyšší hora Madeiry - Pico Ruivo (1 862 m). Tehdy jsem ještě netušila, že výstup na vrchol bude pohodička ve srovnání s tím, co na mne čekalo při sestupu. Přede mnou byl nepřetržitý kopec od hladiny moře až do téměř dvou tisíců metrů. V 800 metrech jsem si v Queimadas zakoupila od paní v zelené věstě lupen za tři eura a trošku s obavou hleděla na zaplněné parkoviště, na kterém stály kromě hromady aut taky dva autobusy. K mému velkému překvapení jsem ale supěla do kopce po úzké cestě úplně sama, Mapy.cz mne totiž vedly jinudy, než všechny ostatní. Právě na této pěšině mne praštily vůně Madeiry naplno do nosu. Madeira totiž voní. Omamně a divoce. Vlhkostí nasáklou načervenalou půdou, kořeny stromů, nespoutanou vegetací, miliony roztodivných květin.

V 1 500 metrech jsem se konečně vymotala ze stezky, vedoucí uprostřed zarostlého svahu, kvůli kterému nebylo vidět do okolní krajiny, a rozprostřela se přede mnou tato nádhera:

Za další hodinu už jsem byla v Achada do Teixeira, kde jsem se jako spousta dalších turistů zastavila v příjemné kavárně na kapučíno a citronový koláč s bohatou sněhovou čepicí. Tady v 1 600 metrech už fičel ostrý vítr, ale pořád panovalo slunečné počasí. Fascinovaně jsem hleděla na naducané duchny mraků, které se nad kopcem kupily. Vypadaly, že jsou tak nízko, že by si stačilo stoupnout na špičky a dalo by se na ně dosáhnout. Ke zdolání Pico Ruivo mi scházelo 2,8 km.

Ještě pár minut cesty bylo sice větrno, ale stálo jasno. To se ale vzápětí změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.

Vítr nabýval na síle a když do mne narazil, byla to celkem šlupka. Jeho poryvy navíc začaly horu v rychlém sledu obklopovat mlhou a chladem. K tomu se přidal déšť a čím výš jsem stoupala, zdálo se mi dokonce místy, že i se sněhem.

Nasadila jsem si kapuci a pokračovala vpřed. O kus dál jsem potkala párek Němců v pláštěnkách, se kterými jsem se seznámila včera, když jsme na sebe narazili na půli cesty do Santany. Otáčeli to, na vrchol nevylezli. Nestálo jim to dle jejich slov za to riziko. Odpověděla jsem, že já to chci aspoň zkusit a rozloučili jsme se s přáním, že se snad ještě někde potkáme. Sveřepě jsem pokračovala v cestě, nechtěla jsem to vzdát takový kousek od cíle, scházelo mi už jen nějakých 150 výškových metrů. I když mi bylo jasné, že neuvidím na krok, chtěla jsem mít prostě „splněno“. Nutno říct, že jsem nebyla jediná, kdo se o zdolání Pico Ruivo v tomto počasí snažil, ale to není důležité. Podstatné je, že to nebylo bezpečné a já jsem to měla obrátit stejně jako ti Němci.

Jenže to bych já nebyla já.

Náročným výstupem jsem se zdržela mnohem déle, než jsem původně čekala, po chvilce na vrcholu jsem se proto začala co nejrychleji vracet a věřila, že v nižších polohách bude lepší počasí. Jenže nebylo a to nebyla jediná čára přes rozpočet. Když jsem si totiž zapnula navigaci, aby mne dovedla do 12 km vzdáleného penzionu v Boa Ventuře (kombinací turistických stezek a neoficiálních, čárkovaných cest), kde jsem měla rezervovaný pokoj, rozhozeně jsem hleděla na úplně jinou trasu, než jakou jsem si naplánovala včera. Mapy.cz mi to prostě přetrasovaly a z 12 km bylo rázem 20. Vzhledem k pokročilé odpolední hodině něco takového nepřicházelo v úvahu, natrasovala jsem si to tedy zpět po jednotlivých bodech a vyrazila kupředu.

Navlhlý terén a neustávající déšť mi ale sestup značně komplikoval a musela jsem jít i přes dobrou obuv opatrně, abych neupadla. Než jsem cvakla snímek níže, blesklo mi hlavou ironicky: poslední fotka před smrtí. Vědět, co mne čeká, přišlo by mi to o poznání méně vtipné.

U odbočky, od níž jsem to k ubytování měla ještě 10 km, jsem se ocitla v půl šesté večer. Krajina začínala pomalu tmavnout a já poprvé pocítila mírné bodnutí strachu u srdce. Dobře jsem věděla, že v šest už bude šero a do půl sedmé úplná tma. A za hodinu deset kilometrů neujdu. Cesta vedla dál úzkými pěšinami s kluzkými kameny, po které jsem musela jít tempem šneka a když mne pak vyplivla na nefalšovanou uzounkou lesní stezku, nebylo už vidět na krok. Zapnula jsem čelovku a šla dál. I když jsem naznačenou pěšinu pokrytou popadaným listím v terénu viděla, cesta vypadala místy dost neprostupně, byly na ní popadané kmeny a vlevo pode mnou jsem občas tušila pořádný sráz. Najednou se ve tmě objevily jak dvě světlušky světla čelovek. Patřila dvěma mužům, kteří mne pořádně vyděsili, protože jsem tady uprostřed ničeho opravdu nečekala, že někoho potkám.

„Hledáš místo k přespání?“ zeptal se mne ten mladší z nich anglicky. „Tady kousek je něco jako kemp, kde se dá postavit stan,“ dodal ještě.

Byla jsem promáčená a promrzlá a vidina teplé sprchy a postele byla stále velmi lákavá. Navíc, i když vypadali v pohodě, přece jen jako sama ženská jsem se tam s nimi v pustině necítila dvakrát příjemně. S díky jsem tedy odmítla a pokračovala v cestě. „Hodně štěstí,“ popřáli mi s pokrčením ramen.

Zpětně viděno mi tam ty dva musel seslat nějaký anděl strážný. A já tam s nimi rozhodně měla zůstat, bylo to určitě bezpečnější, než jít dál.

Jenže se budu opakovat - to bych já nesměla být já.

Konečně jsem se z té příšerné lesní stezky dostala k tunelu, přes který vedla Levada dos Tornos. Ležel už na oficiální turistické trase, což mne trošku uklidňovalo. Skutečnost, že jsem ale musela jen s čelovkou přelézt před kluzkou, mechem porostlou konstrukci nad jezem u levády, už mnohem méně. Klepala jsem se zimou a strachy, že uklouznu a rozbiju si hlavu. Cesta tunelem byla taky pořádná stezka odvahy. Měřil několik kilometrů a neměl konce, takže si můj vystresovaný mozek už chvílemi začal myslet, že je v něm nedostatečný přísun kyslíku a já se tu udusím.

Snad ještě nikdy jsem nebyla tak ráda, že mám nad sebou konečně zase upršené nebe. Čekal mne závěrečný kluzký a prudký sestup k silnici, po které už jsem měla dojít k penzionu. Asi třikrát jsem se natáhla a pořádně obalila bahnem. Na silnici jsem se dostala dvě minuty před půl desátou. Check-in končil přesně v půl a mně ještě chyběly necelé dva km, bylo tedy jasné, že ho nestihnu. Horečně jsem se proto na mokrém displeji telefonu snažila vyťukat číslo na ubytování. Pořád prudce pršelo, takže mi to vůbec nešlo. Když jsem ho konečně vytočila, nevzrušený robotický hlas mi ve sluchátku zahlásil, že volané číslo neexistuje.

Stále za chůze jsem se pokoušela otevřít vyhledávač, a v tom vypětí a vyčerpání jsem si neuvědomila, že si to mířím ze silnice přímou čarou do obrubníku. Šla jsem rychle, takže náraz do něj byl silný a následná šipka na chodník, při které jsem si sedřela dlaň, tím pádem taky. Sama sobě jsem se pak už v suchu smála - že jsem celý ten příšerný, 12 km dlouhý úsek přestála bez zranění a pak si ublížím na rovné silnici.

Konečně se mi povedlo spustit Google a rychle jsem zjistila, že je ještě třeba k číslu připojit předvolbu. Už jsem ani nedoufala, že mi to na penzionu někdo zvedne, ale díkybohu jsem se nakonec dovolala. Recepční neuměla moc anglicky, ale nakonec pochopila, že ji prosím, jestli by na mě s ubytováním počkali o dvacet minut déle. A vyšla mi vstříc. Když se v setmělé ulici konečně vynořil kýžený penzion, připadala jsem si jak při vstupu do Země zaslíbené. Byla jsem příšerně unavená, ale moje smysly byly natolik vybičované, že jsem i přes velkou únavu celou noc probděla.

Uvědomovala jsem si, že to mohlo skončit špatně nebo dokonce fatálně.

Druhý den jsem si dala odpočinkovou krátkou cestu po rovince do São Vicente. Zastavila jsem se tu v kostele, abych poděkovala za to, že jsem naživu. Přestože nejsem věřící, měla jsem potřebu to udělat.

Slíbila jsem především sama sobě, že už budu daleko opatrnější a nebudu podceňovat místní terén a přeceňovat vlastní schopnosti. Nicméně přestože jsem vše zmíněné dodržela, Madeira mi připravila ještě dva podobně nebezpečné zážitky. Jeden z nich byl ještě rizikovější, než výše popsaná zkušenost. Ale o tom třeba někdy příště.

Všechny tyto krajní prožitky se mnou pořádně otřásly a přinutily mne uvědomit si řadu důležitých věcí. O něco lépe jsem díky tomu porozuměla sama sobě a pochopila, proč se do podobných situací dostávám a proč mám potřebu je za každou cenu překonávat. Protože to zdaleka není jen o nějaké tvrdohlavosti, lehkomyslnosti nebo snad machrování, tyto proměnné hrají v celé rovnici jen zanedbatelnou nebo dokonce žádnou roli. Ale to nemám potřebu sdílet, podstatné je, že to došlo mně samotné. A že s tím můžu dál pracovat.

A v neposlední řadě jsem neskutečně vděčná za to, že k tomuto, této nebo taky k tomuto turistovi (který zemřel v okolí Levada dos Tornos po cestě z Pico Ruivo, což je v okolí toho dlouhého tunelu, kterým jsem při sestupu z hory procházela, k jeho úmrtí navíc došlo jen pouhý týden předtím, kdy jsem se v těchto místech nacházela já), nepřibyla v médiích zmínka o smrti české turistky.

Jsem si dobře vědomá toho, že kdyby tam při mně nestála Štěstěna, která si musela z nervozity okusovat nehty, mohla jsem to vedle Poláka být i já.

P.S. Jedna důrazná rada na závěr: Pokud vyrazíte na túru po Madeiře, choďte výhradně po oficiálních stezkách. Ty čárkované na mapách jsou možná bezpečné v českém terénu (a ani to pochopitelně ne vždy), ale ne tady. A když už se jimi rozhodnete vydat, vždy se ujistěte, že máte dostatek času na bezpečný návrat za světla do výchozího bodu, pro případ, že byste zjistili, že je cesta riziková nebo neprůchozí.

VLOG z přechodu Madeiry najdete zde.

Zdroje: Autorský text