Článek
Akira pro mne v tu dobu byla takovým malým zachráncem, protože mi vstoupila do života přesně v době, kdy jsem s těžkým srdcem nechávala odejít mého předchozího stařičkého pejska, který už byl kvůli silné psí demenci a snížené pohyblivosti úplně ztracený. To obrovské prázdno, které tu po něm zůstalo, dokázalo rozdováděné, velmi energické a zvědavé štěně alespoň maličko zacelit. Můj první pejsek byl rovněž shibák a já jsem nepochybovala o tom, že pokud si pořídím dalšího psa, bude to shiba. Do té jejich specifické a bystré povahy jsem se totálně zamilovala. A když jsem k tomu ještě navíc pomohla dobré věci a poskytla domov malé shibí holčičce, zachráněné z příšerných podmínek, zdálo se to úplně ideální.
Jenže jsem si velmi rychle všimla, že se Akira děsí velké spousty věcí. A to jak doma, kde se často schovávala pod postel nebo krčila v koutě, kdykoliv se ozval zvuk, co neznala nebo jsem vzala do ruky předmět, který jí přišel ohrožující (prakticky cokoliv, třeba i plastový sáček), tak venku. Zpočátku jsem si myslela, že je ještě malinká a pořád si zvyká na nový domov. A že se to časem zlepší. Jenže opak byl pravdou.
Běžná procházka po ulici v blízkosti domova se s Akirou proměňovala ve kličkování po válečném poli, nad kterým probíhaly nálety. Alespoň podle jejích reakcí, kdy se plazila, krčila, vyděšeně ohlížela za sebe a kolem sebe, naříkala a třásla jak osika při každém průchodu kolem koše, auta, stavebního materiálu nebo odlepujícího se plakátu na sloupu. Pokud bych měla vyjmenovat kompletní seznam věcí, ze kterých měla hrůzu, vydalo by to na samostatný článek.
S urputností sobě vlastní jsem s ní tedy začala trénovat. Pracuju z domova, takže jsem měla dostatek prostoru na to se jí věnovat. Přeprava veřejnou dopravou nebo autem jí způsobovala smrtelnou úzkost, o které věděli kromě mě i všichni ostatní na zastávce nebo peróně, protože se pokaždé chtěla doslova oběsit na vodítku nebo vyvléct z postroje, jen aby mohla utéct. A u toho kromě silného třasu naříkala a kňučela tak hlasitě a žalostně, že jsme vždy přitáhly pozornost všech okolo. Několikrát se z té hrůzy i pokálela.
A tak jsme trénovaly. Hodiny a hodiny jsem ji vytrvale, nenásilně, ale neústupně vystavovala podnětům, kterých se bála. Podporovala ji a odměňovala (to vždy až doma, v těch vypjatých situacích si pamlsek nebyla schopná vzít). Jenže za půl roku intenzivního tréninku jsme nevybojovaly absolutně nic. Naopak, podnětů, které ji děsily, přibývalo a já začínala být zoufalá. Hlavně mi vrtalo hlavou, jak je možné, že se chová jako silně traumatizovaný pes, když ji z množírny zachránili pár dnů po jejím narození.
Obrátila jsem se proto na odborníky, poslala jim pár videí, která jsem s Aki natočila a dozvěděla se, že bude pravděpodobně trpět silnou formou neofobie (strachem z nových věcí). Paní, která se specializuje na práci s traumatizovanými a velmi úzkostnými psy mi pak napsala toto:
„Věřím, že vaše situace je náročná, protože moc dobře vím, jak těžký je život s podobným pejskem a rychlé řešení vám nikdo slíbit nemůže. Její problémy mohou pramenit z prostředí, odkud byla odebraná a to dokonce i v případě, že byla odebraná opravdu brzy. Protože na povahu a psychickou odolnost psa má vliv i jak velký stres prožívala matka zvířete a v jakých podmínkách žila.“
Matka Akiry živořila čtyři roky v tmavé kobce bez oken spolu s desítkami dalších psů. Mezi výkaly, bez podnětů, potřebné péče a lásky. Během nich byla využívána jako stroj na plození rozkošných a hlavně laciných shibích štěňátek pro bazarové zájemce.
Po poradě s odborníky jsme pokračovaly v tréninku, který ale dál nikam nevedl. A co hůř, já si uvědomila, že už mi dochází síla a cítím se čím dál víc frustrovanější, naštvanější a zoufalejší. Došlo mi, že mě Akira doslova uvěznila na déle jak půl roku k mému bytu a jeho bezprostřednímu okolí, protože těch pár pokusů vyrazit někam se známými i spolu s ní skončily fiaskem. A že už nemůžu. Že už tohle nechci. Dokonce jsem si nakonec i přiznala, že se moje láska k ní začíná překlápět na druhou stranu spektra. Dělala mi ze života peklo. Měla jsem dost náročnou práci a k tomu se veškerý můj volný čas točil a přizpůsoboval jenom jí.
Začala jsem tedy hledat řešení z téhle krize a nejprve kontaktovala Akiřin původní útulek. Jenže jejich přístup byl zpočátku dost laxní a vypadalo to, že situaci moc řešit nechtějí. Nakonec jsem se tedy zkontaktovala s jedním centrem na Slovensku, který se specializuje na výcvik silně traumatizovaných psů. Potvrdili mi na základě zaslaných videí, že fenčin stav je vážný a nabídli se, že se jí ujmou, budou s ní pracovat a pak jí najdou nový domov. V klidnější lokalitě, než je velké město.
Mezitím už se konečně „chytl“ i útulek, který se Akiry ujal po odvozu z množírny a začal spolupracovat. Majitelka se znala i s jednou pracovnicí zmíněného centra na Slovensku, takže ověřila, v jakých podmínkách by tam byla a jedna věc jí dělala velkou starost. Psi jsou tam totiž chováni ve venkovních kotcích a Akira teprve vyrůstala ze štěněcích střevíčků, a k tomu byla zvyklá na teplý byt a postel, kde se tulila k paničce. Ta představa mi trhala srdce, i tak jsem se ale zuby nehty držela svého rozhodnutí, že ji tam odvezu.
Protože už jsem nemohla a lepší řešení jsem nenašla.
Jenže pak zasáhl osud a já jsem pár dnů před plánovanou cestou potkala v lese, který mám naproti mého bytu člověka, se kterým jsme se do té doby vždy jen s nezájmem pozdravili a šli každý svou cestou. Devět dlouhých let. Taky pejskaře, podobného věku jako já. A teď najednou, už si ani nevzpomenu proč, jsme se dali do řeči. Byl to takový ten přirozený hovor, který se s neznámým člověkem podaří jen velmi výjimečně. Účastný, empatický, nesoudící. Všechno jsme mu vysypala. A on poslouchal a sdílel vlastní zkušenosti se psy z útulku. Prostě tam pro mě byl. Zrcadlil to, co se ve mně samotné mlelo.
A já si po našem rozhovoru velmi rychle uvědomila, že Akiru do žádného studeného kotce na Slovensko nezavezu. Že bych neměla klid, a k tomu bych ani nevěděla, jak se jí daří, protože po umístění toto centrum už informace o pejskovi původnímu majiteli nepodává.
Jasně jsem ale cítila, že si od ní potřebuju odpočinout, protože jsem na hraně svých sil a možností. Celkem nekompromisně jsem proto požádala její původní útulek, aby se Aki na dva týdny ujal a já mohla vydechnout a nabrat sílu. Nakonec souhlasili a já jsem naříkající a třesoucí se fenku odvezla vlakem na Liberecko. A sebe pak na Madeiru, kterou jsem přešla z východu na západ.
Došla mi tam spousta věcí.
Jak jsem na sebe stále neuvěřitelně tvrdá, buldozer, který si poradí vždy se vším, i za těch nejhorších možných podmínek a okolností. Že je tento program, který se u mne vyvinul v dětství, abych ho vůbec mohla přežít, i přes léta terapií vypálený do mé duše a mozku jako cejch. Asi stačí říct, že mé dětství nebylo šťastné a bylo plné silné patologie. Jak doma, tak i ve škole. A pak jsem si toto dědictví nesla pochopitelně i v dalších vztazích, které jsem navazovala už v dospělosti. A že je moje velmi otřesená duše pořád obalená do pracně vybudované krusty tvrdosti, protože citlivost nebo nedej bože zranitelnost byly v minulosti něco naprosto nepřípustného.
A jak mne pobuřovala Akiřina neustálá bezradnost, slabost, závislost, bázlivost a ustrašenost. Jak mne mnohokrát napadlo s mírným pohrdáním, že bych ji chtěla vidět, kdyby si prošla třeba desetinou toho, čím jsem si musela projít já. Jak by vyváděla potom. Tyto pocity ve mně dlouhou dobu vězely nepřiznaně, protože jsem se ji i tak snažila brát se vším všudy a opravdu jí pomoct, ale ve skrytu tam číhaly. Jenže s tímto osobním nastavením jsem na Akiru nevědomky při výcviku dost tlačila, což s ohledem na její přecitlivělost a křehkost nemohlo přinést žádný dobrý výsledek.
Když jsem si ji vezla z útulku zpátky domů, uvědomila jsem si, že už mě její abnormální projevy strachu rozhazují o poznání méně. Že už se na ně ve velké míře dovedu povznést a nenechat se jimi pohltit. Že s ní namísto odsuzování soucítím.
Teď jsme o téměř čtvrt roku dál a Akira za tu dobu ušla dlouhou cestu. A já s ní. Díky téhle zlomené psí duši jsem po desítkách let objevila svou vlastní. Citlivou, soucitnou a pečující. Tu, kterou jsem musela pod nánosem bolesti pečlivě uschovat, ale která tam na mě vždy čekala. A věřila, že jednoho dne bude znovu probuzena k životu.
Před časem jsem v lese zase potkala Tomáše. Udiveně se ptal, jestli je ten veselý pes po mém boku pořád Akira. Nejen proto, že si myslel, že už bude dávno na Slovensku, ale i proto, že znatelně ožila. A měl velkou radost z nás obou.
Akira dělá pokroky a některé její panické reakce se zmírnily nebo zcela zmizely. Nicméně její projevy na řadu situací jsou stále abnormální. Ale beru ji prostě takovou, jaká je. Baví mě s ní pracovat a nějakou dobu to ještě chci zkoušet. Stejnou měrou jsem ale připravená dát nám oběma svobodu v případě, že zjistím, že to v městském prostředí prostě opravdu nepůjde a společně se v něm trápíme. A že jí někde na vesnici v domku se zahradou, třeba i s dalším pejskem, který jí bude oporou, bude lépe. Řešení pro tento případ už mám také vymyšlené a vím, že o ni bude dobře postaráno a že s ní neztratím kontakt.
S oběma těmito scénáři jsem v pohodě. Ať už spolu zůstaneme, nebo Akirka půjde do nového domova v méně rušném prostředí, věřím, že jsme si vzájemně darovaly cenné věci, které nás obě obohatily a posunuly v životě dál.
Myslím si, že mít rád bytosti, které nám do života přinášejí primárně radost, a k tomu nás jejich zisk nestál skoro žádné úsilí, je snadné. Ale přijmout nebo dokonce milovat někoho komplikovaného, je už složitější.
Jenže, zvířata, stejně jako lidé, se mohou měnit. Vzájemná láska je v tom ten největší pomocník.
A kdo tvrdí něco jiného, má dost zamlžené vidění.
Autorský text
