Článek
Tady pětice fenek živořila spolu s ostatními osmdesáti psy v tmavé kobce bez oken. Na slámě ve výkalech. V neuvěřitelné špíně. Bez podnětů, lásky, péče. Jelikož shibím štěňatům bylo okolo měsíce, když je odsud odvezli, vůbec by mě nenapadlo, že by to na nich v takto útlém věku mohlo zanechat nějaké následky.
Těšila jsem se na druhou shibu v mém životě, která do něj měla vstoupit velmi krátce poté, co jsem musela nechat odejít mého předchozího šestnáctiletého shibala. Byla jsem úplně u vytržení, když mi paní z útulku líčila Akiřinu povahu. Dominantní štěndo jak blázen, s neuvěřitelnou energií. Strašně mi připomínala mého předchozího pejska, a vůbec jsem nepochybovala o tom, že nám to spolu bude klapat. Vždyť jsem měla mnohaletou praxi a dobře jsem tak znala specifickou shibí náturu. Věřila jsem si, že to s ní umím.
Akira se v novém domově velmi rychle zadaptovala. Nicméně už při prvních procházkách v okolí mého bydliště jsem si všímala, že se neúměrně často leká běžných věcí. Co leká, zmocňuje se jí panika. Krčila se, kňučela, odmítala jít, zamrzávala. Vyhýbala se velkým obloukem objektům, které ji děsily. Musela jsem dávat velký pozor, protože zničehonic vystřelovala z chodníku do silnice, když se něčeho lekla, doslova jako by jí šlo o život. Bála se aut, ať už těch stojících nebo projíždějících, popelnic, košů, stavebního materiálu u vedlejšího paneláku, který se rekonstruuje, lidí. Ten seznam byl obsáhlý a s postupujícím časem ještě nabýval na objemu.
Zpočátku jsem si myslela, že je to nějaká štěněcí úzkost z nového prostředí, a měla jsem za to, že ji to časem přejde. Jenže nepřešlo. Naopak, jak rostla až do současné podoby téměř půlročního puberťáka, stalo se to o to viditelnější. Stačí, abych si například cestou z bytu vzala do ruky pytel s odpadky a Akira se vyděsí natolik, že se namísto procházky utíká schovat pod postel. Nebo abych v předsíni položila na zem něco, co tam normálně nebývá a ona kvůli tomu nejen odmítá vstoupit do bytu, ale dokonce utíká po schodech dolů, a já ji pak musím několik minut nahánět po našem paneláku.
Po pár výjezdech do centra města, kde je plno rámusu, lidí a husté dopravy, jsem definitivně pochopila, že si Akira nese z množírny nějaké nepěkné trauma. Při čekání na tramvaj tak žalostně naříkala, že se po nás otáčeli všichni lidé, aby se přesvědčili, jestli tomu pejskovi nějak neubližuju. V tramvaji se třásla jak osika a skrčila se pod sedadla, aby byla co nejmenší. Aby byla neviditelná. Když jsme vystoupily, táhla mě tak moc, že se jí popruhy postroje zařezávaly do těla tak silně, až se z toho pozvracela. Na cestě zpět jsem ji na nástupišti držela v náručí, a ona se přesto z té šílené úzkosti pokadila. Pak se totéž stalo o týden později i ve vlaku.
Intuitivně jsem tušila, že pokud chci, aby se to zlepšilo, budeme muset pořádně trénovat. Vystavovat se těm situacím, které ji tolik děsí. Přiznám se, že jsem na krátký moment zapochybovala, jestli tuhle kombinaci drzé a tvrdohlavé shibí palice a traumatizovaného uzlíčku nervů zvládnu. Ale rozhodla jsem se, že budeme společně bojovat a že udělám maximum pro to, abych z Akiry vychovala sebevědomého psa, který si bude naplno užívat života. Nebo aby se tomu alespoň přiblížila.
Načetla jsem si nějaké odborné materiály a poradila se i s naším veterinářem. Oboje mi potvrdilo to, co jsem si myslela - štěně je potřeba postupně, trpělivě, vytrvale, citlivě, ale důsledně vystavovat těm situacím, které mu způsobují stres. Povzbuzovat, pozitivně motivovat, odměňovat, uklidňovat, ale ne konejšit. Uplatňovat na něj principy kognitivně-behaviorální terapie.
Díky svému samostudiu jsem taky zjistila, že se u štěněte může vyvinout rané trauma už během těhotenství matky. Že je vlastně odrazem jejího prožívání. A jelikož jsem Akiřinu mámu viděla, nepochybuju o tom, že svým potomkům předala hodně úzkosti a strachu. V životě jsem se nesetkala se psem, který by měl tak vyhaslé oči. Byly úplně prázdné, bez života, bez naděje. Nomi taky v množírně strávila dlouhé čtyři roky, kdy sloužila jako stroj na plození roztomilých shibích štěnátek, určených pro bazarový prodej pro zájemce o levný kousek módního a líbivého plemena.
A tak už několik týdnů poctivě trénujeme. Chodíme dokola kolem kontejnerů. Trávíme dlouhé hodiny na nástupištích MHD a u silnic. Jezdíme veřejnými dopravními prostředky. Po cvičení vždy následuje „program podle Akiry“, aby se vyřádila a odreagovala po velkém vypětí.
A její hrůza z některých situací se po maličkých stupíncích zmírňuje. Z jiných ne, a k tomu k nim přibývají další, při kterých ji zachvacuje panika. Občas to připomíná okřídlené rčení: „jeden krok vpřed, dva kroky vzad“.
Vím, že dělám chyby, ale snažím se je pak už neopakovat. Nechávám Akiru, aby mě vedla. Učíme se jedna od druhé.
Ale to nejdůležitější je, že se nevzdáváme.
Zdroje:
https://www.petmd.com/dog/behavior/how-heal-emotionally-traumatized-pet
https://humanepro.org/magazine/articles/ask-expert-treating-trauma
