Článek
Akira mi byla po telefonu vylíčena jako to nejdominantnější a nejhlasitější štěně z celého vrhu. Shibí miminka naštěstí odvezli z množírny jako velmi malinká, takže to na nich nemohlo zanechat vážnější stopy. Jejich matka na tom byla hůř, strávila tam čtyři roky, během kterých sloužila jako stroj na plození roztomilých shibích štěňátek pro zájemce o levný a líbivý kousek někde na bazaru. Zavřená v tmavé špinavé kobce bez oken, bez lásky, péče nebo nějakých podnětů. Nikdy jsem neviděla zvíře s tak vyhaslýma očima.
Fenka mi vstoupila do života přesně v době, kdy jsem s obrovskou bolestí nechala odejít mého téměř sedmnáctiletého psího parťáka (také shibu), jelikož už na tom nebyl vůbec dobře a smrt pro něj byla vysvobození. Inzerátu s nabídkou štěňat k adopci jsem si všimla přesně týden před plánovou eutanázií a po dlouhém telefonátu bylo jasno jak na straně útulku, tak u mne. Akira právě našla nový domov a já nového psa.
Byla přesně taková, jakou mi ji popisovali. Hlučná, dominantní, urputná. Ale taky neuvěřitelně sladká. Cokoliv se jí nelíbilo, okamžitě ohlašovala otráveným zakňouráním nebo štěknutím. Byla jsem z ní na větvi a věřila jsem, že z ní vychovám božího psa, jako byl ten předchozí. Vždyť to přeci se shibami umím a ta jejich specifická nátura mi vyhovuje. Jenže přede mnou stálo něco, co s nějakou shibí paličatostí a neposlušností nemělo co dělat.
Velmi brzy poté, co se Aki nastěhovala do nového domova, jsem si začala všímat, že se bojí hodně věcí, zejména těch velkých typu kontejnery nebo auta, kdy se při procházce zasekávala a odmítala jít dál nebo vše, čeho se bála, obcházela velkým obloukem. Ale přisuzovala jsem to prvních několik týdnů změně prostředí a tomu, že si prostě zvyká. Když se cítila komfortně, projevovala se naopak velkou dominancí a energičností, až hyperaktivitou. Byla (a je) velmi společenská a její nadšené projevy, kdykoliv potkáme nějakého psího kámoše, je nádherné sledovat.
Její strach z různých věcí ale nemizel, naopak se s ubíhajícím časem zvětšoval. Podnětů přibývalo a tak jsem se rozhodla, že prostě budeme trénovat, abychom to společně překonaly. Chodily jsme donekonečna kolem kontejnerů, povzbuzovala jsem, podporovala, uklidňovala, odměňovala. Trávily jsme hodiny na perónech a zastávkách veřejné dopravy, protože z přepravních prostředků měla Akira obrovskou hrůzu. Přestože jsem s ní jezdila například tramvají prakticky odmalička, dostávala záchvaty paniky pokaždé, když jsme se jenom blížily k silnici.
Pokaždé mi málem vytrhla vodítko z ruky a málem se na něm uškrtila, jak chtěla zoufale utéct pryč, při čekání na tramvaj nebo cokoliv jiného tak hlasitě naříkala a kňučela, že se na nás dívali všichni lidé na zastávce, aby zjistili, jestli jí nějak neubližuju. Několik z nich za mnou dokonce přišlo s nabídkou pomoci. Když dopravní prostředek přijel, Akira odmítala nastoupit, celá ztuhla a třásla se jak osika, nebyla schopná se postavit a táhla jsem ji k nějakému sedadlu jak hadr, protože měla zadní polovinu těla naprosto zmrzlou. Opakovaně se během jízdy pokálela, a to, i když už byla starší.
Ale co, říkala jsem si, že prostě budeme dál trénovat a ono se to poddá. Jenže nepoddalo. Jelikož pracuju z domova, měla jsem opravdu hodně času se jí věnovat, ať už tréninku na odbourání jejích strachů nebo naopak vyřádění se, které se svou hyperaktivitou potřebuje. Jenže to vůbec k ničemu nevedlo.
Akiřina panika z různých věcí se jenom zintenzivňovala, až to došlo do bodu, kdy jsem si uvědomila, že ji děsí prakticky úplně cokoli. Nevěří lidem, není schopná k nim přijít (výjimka jsem já a dvě moje kamarádky), nedokáže ani projít okolo nějakého souseda v našem paneláku na chodbě, zamrzá, krčí se nebo utíká. Stačí dát do předsíně papírovou tašku s nákupem a ona neprojde, i když už se těšila na procházku. To stejné naopak, nevejde do bytu, pokud je tam něco, co tam běžně nebývá. Třeba stačí hadřík zavěšený na klice. Doma se neustále schovává pod postel. Se vším, čeho jsem si všimla, že se bojí, jsem se ji snažila trpělivě seznamovat, aby zjistila, že není důvod ke strachu, ale marně.
Když vyrážíme na procházku po našem malém sídlišti, chová se často, jako by probíhal nálet - krčí se, plazí, vyděšeně rozhlíží na všechny strany, táhne mě co nejdál od aut, stavebního materiálu, košů, lidí, prakticky čehokoli… Uvolní se teprve v přírodě, kterou máme kousek od domova, to se z ní naopak stává silně dominantní a hyperaktivní pes, který je neunavitelný.
Před dvěma týdny jsem jí chtěla vyčistit zuby. Dosud to neznala, tak jsem ji prvně citlivě a trpělivě seznámila s „tou věcí“, kterou si navlékám na prst. Očichala si kartáček, samozřejmě utíkala, bála se… ale nakonec jsem si ji přitáhla a chystala se začít s čištěním… A ona na mě začala vrčet a chtěla mě pokousat…
V tu chvíli se to ve mně zlomilo a já si uvědomila, že už dál nemůžu. Že jsem se jí tak moc snažila pomoct a zajistit, aby to fungovalo, až jsem se úplně vyčerpala. Že se z psa, kterého jsem si pořizovala, abych měla parťáka, co mne bude doprovázet na mých výpravách do hor a bude tu pro mne stejně jako já pro něj, stala obrovská koule na noze, která mne stahuje ke dnu.
Že jsem se za tu dobu, co ji mám, nikam nedostala a jsem připoutaná jenom k ní, jelikož se všeho děsí a chytá paniku. Výjimku tvořilo několik naši sólo výprav do hor, které jsem si ale moc neužila, protože přepravovat ji kamkoliv bylo obrovsky stresující. Že mne uvěznila do velmi intenzivní izolace. Nemohla jsem si od ní ani na moment odpočinout, protože svěřit ji někomu, když byla takto specifická, prostě nešlo. Musela jsem si přiznat, že není v mých silách takto dál pokračovat a že bude Akirka bohužel nějak psychicky nemocná.
Obrátila jsem se proto o pomoc na útulek, odkud ji mám. Napsala jsem dlouhý mail, kde jsem popsala všechno, s čím jsme se potýkaly. Odpovědi jsem se dočkala až po týdnu a to ještě po telefonických urgencích. Přišla mi smska s omluvou, že paní z útulku teď řeší těžké osobní záležitosti a ozve se, jakmile na to bude mít prostor. Pak ale přišla ještě jedna zpráva, se slovy, že „je to divné, protože ostatní fenky nic takového neprojevují,“ (Akira má tři další ségry, které zachránili spolu s ní a umístili je do nových domovů). Asi nepřekvapí, že jsem v tom přímo hmatatelně cítila pochybnost, jestli za Akiřin stav nějakým způsobem nezodpovídám já.
Dva dny nato mi naštěstí z útulku volali, jenže namísto nějakého konstruktivního řešení a podpory, mi nahnali jen další strach. Když jsem paní znovu vylíčila to, co už jsem jí napsala v emailu, zodpověděla její další otázky a shodly jsme se na tom, že se bohužel u fenky pravděpodobně sešla nějak hloupě genetická zátěž a její úzkost, panika a poslední dobou už se nezdráhám použít ani termín paranoia, jsou vrozené, zaznělo:
„Pokud je pořád takhle ve stresu, tak to pro ni není dobrý. Takže otázka je, jestli nebude lepší ji uspat. Protože mě nenapadá nikdo, pro koho by byl takový pes vhodný.“
Bylo mi, jako bych dostala ránu palicí a v první chvíli jsem se nevzmohla na slovo. Moje představa eventuálního řešení byla najít Akirce nějaký domov v domě se zahradou, kde by měla výběh a cítila se bezpečně, za celou tu dobu trápení mne ani jednou nenapadlo připravit ji o život. Nakonec jsem ze sebe vysoukala:
„To je strašné, něco takového bych pro ni určitě nechtěla.“
Nakonec jsme se domluvily, že zajdu za veterinářem, abychom na Akiře vyzkoušeli ještě medikaci (dostala jsem i konkrétní tip), ale pokud ani to nezabere, jsem v bezvýchodné situaci. Vracet ji zpátky do útulku se mi po tom telefonátu vůbec nechce, protože bych se bála, že s ní provedou ono „konečné řešení“. Zároveň se ale odmítám nechat vmanipulovat do postavení, že si ji prostě nechat musím. Chci a už velmi nutně potřebuju se zase volně nadechnout, někam vyrazit… Prostě ŽÍT.
Tím spíš, že za to, jak na tom Akira je, nenesu žádnou zodpovědnost. Neudělala jsem jí nic špatného, naopak jsem se jí snažila intenzivně pomoct. Zodpovědnost mají především ty nezodpovědné kreatury, které vesele vydělávají na zubožených psech v množírnách a kteří za to v tomto konkrétním případě podle mých informací vyvázli jen s několikatisícovou pokutou. A pak taky ti, kteří si od nich jejich „výrobky“ kupují, aby měli doma laciného a hezkého pejska. A které vůbec nezajímá, co za nechutný a špinavý byznys tím podporují.
Akirka je nemocná, ale jen já zároveň nejlíp vím, jak moc si dovede užívat života ve chvílích, kdy se cítí komfortně. Její uspání by mi přišlo úplně zvrácené.
Doufám, že najdeme nějaké jiné řešení.
I když už moc nevím jaké.
Zdroje: Autorský text
