Článek
Mohla za to především jeho silná psí demence, špatný zrak a sluch, kvůli kterým se cítil dezorientovaný a slábnoucí tělesná schránka, jejíž zadní polovina už ho více neposlouchala, než poslouchala. Velkou část dne buď prospal - což byla ta lepší varianta, protože jsem věděla, že ho v tu chvíli nic netrápí, jelikož když byl vzhůru, bylo to pro nás pro oba náročné.
Při vědomí se totiž čím dál častěji nekonečně dlouho točil v kruzích po bytě, narážel do věcí a shazoval je, nebo míval velmi silné tiky, při kterých jako by jeho tělíčkem projel silný elektrický impulz, po kterých většinou následovalo poplašené pobíhání po bytě - v čiré hrůze, jako by mu hrozilo nějaké velké nebezpečí a v těchto chvílích mého parťáka nebylo možné jakkoli uklidnit, doslova se uťapal do naprostého vyčerpání. Ve snaze ho utišit jsem ho v těchto okamžicích brávala do náruče, kdy mi po chvíli klesla jeho hlavička tou velkou únavou na rameno a vypadalo to, že na moment usnul, ale po chvilce nad ním opět převzala nadvládu ta obrovská úzkost, jeho tělo se napjalo a kvůli silnému zmítání jsem ho musela vrátit zase zpátky na zem.
Jenže když se k výše uvedenému přidala už prakticky nulová chuť i k těm sebekratším procházkám - na kterých jsem ho musela tahat, aby ušel alespoň pár kroků a aspoň trošku se unavil a tím se snížila jeho potřeba pochodování do naprostého vyčerpání po bytě, přičemž si cestou z bytu k výtahu (cca dva metry) třikrát lehl a venku si lehal po pár ušlých krocích, při kterých měl rovněž tendenci neustále se točit dokola, takže jsem ho při venčení více přenášela, než že by sám chodil, a k tomu přibývalo případů, kdy celý život extrémně čistotný pes začal vykonávat malou i velkou potřebu čím dál častěji doma, rozhodla jsem se, že už si zaslouží, abych mu z tohoto živoření pomohla.
Toto rozhodnutí jsem učinila asi třikrát a vždy jsem ho nakonec odvolala, protože mi přišlo, jako by to pejsek vycítil a vždy se o maličko zvedl a když jsem pak viděla, jak mu chutná jíst a jak i přes svou dezorientaci pořád rád hledá po bytě poschovávané pamlsky, říkala jsem si, že ještě ne, že ještě opravdu není ten správný čas.
V posledním týdnu mi ale došlo, že tyto - zdánlivě - radostné chvíle jsou jen zrnka písku v moři plného chaosu a trápení a způsob, jakým se na mě někdy můj čtyřnohý parťák zadíval, mi trhal srdce. V jeho očích se zračila únava a taková zvláštní odevzdanost a důvěra ve mně, ale už jsem v nich neviděla tu velkou, živou a nezbednou jiskru, kterou v nich můj lumpík po celý život měl.
Přes svůj chatrný fyzický i mentální stav mne stále poznával, daleko častěji si chodil pro přitulení a pohlazení a nejspíš i proto pro mne bylo tolik těžké udělat to rozhodnutí počtvrté - a tentokrát už definitivně.
Původně jsem chtěla pejska nechat uspat u mě doma, kde to zná, ale bohužel můj veterinář, ke kterému jsme roky chodili, byl pracovně velmi vytížený a sdělil mi, že aktuálně to časově opravdu nezvládne a že jediný způsob, jak to udělat, je u něj v ordinaci. A doporučil mi jiné služby, které eutanazii zvířat doma provádějí.
Zvážila jsem tedy všechna pro a proti a rozhodla se, že varianta, kdy pejska převezeme autem k někomu, koho zná, kam ho přinesu v náručí, je pro mne lepší, než když mi do bytu přijdou úplně cizí lidé, takže jsem se domluvila s bráchou na konkrétním dni a hodině a věděla jsem, že tentokrát už necouvnu.
Den před smluveným termínem bylo krásné počasí, tak jsem pejska vynesla ven na procházku, připnula jsem mu stopovačku a nechala ho na trávníku před domem, aby si popošel pár kroků a pak se svalil do trávy a vyhříval se na slunci. Sedla jsem si naproti němu a hladila ho po hlavě - dlouhou dobu jsme si hleděli upřeně do očí a mně přišlo, jako by i on v tu chvíli cítil to stejné, co já - že se mezi námi právě odehrává velmi krásné a vědomé rozloučení.
Na druhý den jsem toho moc nenaspala, protože uvnitř mne se sváděl boj mezi pochybnostmi, jestli dělám správně a jestli nejdu uspávat zvíře, které ještě chce být na světě a důvěrou, že moje rozhodnutí je správné a že mu naopak jdu láskyplně pomoct někam, kde už se nebude trápit.
Brácha přijel na čas a já jsem při nástupu do auta poznamenala, že „cokoli na světě bych teď dělala raději, než tohle.“
Ty čtyři kilometry autem na veterinu byly na celém procesu vlastně tím nejhorším. Pes po chvilce totiž dostal jeden ze svých záchvatů úzkosti a zuřivosti, že na malém prostoru nemůže pochodovat a většinu cesty se mi zmítal v náručí, vydával zoufalé skřeky a nešlo ho uklidnit. Něco takového jsem úplně nečekala, protože autem vždy jezdíval rád. S obrovskou úlevou jsem ho proto po deseti minutách jízdy kousek před veterinou postavila na ulici, kde se mu po pár krůčcích opět podlomily nožky - jelikož to bylo z kopce, takže jsem ho vzala znovu do náruče a přenesla ho až do čekárny, která zela prázdnotou.
Po pár vteřinách už nás pak doktor pozval dovnitř, já mu řekla, za jakým účelem tam jsme (on už o nás předběžně věděl, protože jsme spolu nedávno telefonovali a psíkův stav konzultovali) a šel si chystat injekci.
„Počkejte ještě,“ řekla jsem pevně. „Chci napřed vědět, jak to bude probíhat.“
„Nejdřív mu píchnu první injekci, která ho zklidní a zmalátní. Když už bude trošku poklimbávat, dám mu druhou, která ho uvede do hlubokého spánku. No a nakonec, když už nebude vůbec nic vnímat, mu píchnu poslední do srdíčka,“ odpověděl mi.
„Dobře,“ přikývla jsem trošku uklidněná, protože jsem teď aspoň věděla, co přesně nás v budoucích minutách čeká. Vyjádřila jsem poté ještě svůj strach, jestli injekce mého psa zvládne opravdu uspat, protože jsem dosud měla v živé paměti, jak mu před pár lety kvůli sono vyšetření píchli anestezii, a on stejně zůstal bdělý a dva veterináři spolu se mnou jsme ho museli držet, aby alespoň chvíli zůstal v nehybné poloze a vyšetření se mohlo provést. Tenkrát mi řekli, že je to u primitivních plemen - do kterých shiba patří - celkem běžné.
„To se nemusíte bát. My nikam nespěcháme, takže když bude třeba, klidně mu připíchnu další dávku, abychom měli jistotu, že už při té konečné opravdu nebude nic vnímat,“ ujistil mě veterinář.
Vysadila jsem svého parťáka na stůl a pevně jsem ho držela, zatímco mu lékař píchnul první zklidňující injekci. Pak jsem se s ním v náručí přesunula na židli, kde jsem postupně začínala cítit, jak jeho tělíčko malátní a ze sedu se přesouvá do lehu na má kolena. Nepřestávala jsem ho hladit po hlavě a vůbec jsem se nestyděla za slzy, které mi kapaly na jeho srst. Cítila jsem při tom takovou zvláštní úlevu, jak jsem držela to teplé, uvolňující se psí tělo - byl to takový protiklad proti té velké ztuhlosti a napětí, kterou v sobě poslední měsíce většinou měl a v tu chvíli se nakrátko dostavila silná jistota, že dělám dobře.
Přišel brácha, který ještě parkoval auto, tak jsem mu stručně vysvětlila, v jaké jsme aktuálně fázi a co nás čeká dál. Klekl si k psíkově hlavě a oba jsme ho konejšivě hladili. Po chvilce ho přišel zkontrolovat veterinář a sdělil nám, že je čas na druhou dávku. Na tu můj pejsek už ani nezareagoval. Za dalších pár minut si ho ode mne převzal a položil ho znovu na stůl.
Nevěřícně jsem zírala na jeho nehybné tělíčko, které jsem nepřestávala hladit a velmi ostře jsem si uvědomovala, že už není cesty zpět a že každým okamžikem definitivně přijdu o svého nejlepšího přítele, který byl shodou životních okolností řadu dlouhých let tím nejbližším tvorem, kterého jsem kdy měla. Bulila jsem jak želva a před finální injekcí jsem se ještě odebrala trochu pobrečet bráchova ramena.
Pak jsem se vrátila zpátky za pejskem - zrovna ve chvíli, kdy mu lékař stetoskopem poslouchal srdce a zahlásil, že už nebije.
Naposledy jsem ho ještě políbila na hlavu a zašeptala poděkování.
„Teď už je mu dobře, ta jeho tělesná schránka už ho jenom obtěžovala. Už je na lepším místě,“ poznamenal veterinář a jeho slova mi trošku pomohla.
Závěrem bych chtěla doporučit všem, které čeká podobné těžké rozhodnutí a proces, aby na to - pokud možno - hlavně nezůstávali sami. Aby si s sebou vzali někoho blízkého, kdo jim bude oporou. Se mnou tam byl můj bratr a přestože jsem o jeho zapojení měla trošku pochybnosti, protože nikdy neoplýval velkou empatií, překvapil mne až neuvěřitelně, protože mi v této těžké chvíli dovedl - velmi citlivě - poskytnout to hlavní, co jsem potřebovala. Další fajn podporou byla kamarádka na telefonu, se kterou jsem celý emočně náročný zážitek mohla bezprostředně poté znovu probrat.
Opravdu se nezdráhejte o svých pocitech ze ztráty milovaného mazlíčka mluvit - je to součást procesu léčení, stejně jako plnohodnotné truchlení. Je naprosto v pořádku úmrtí psího parťáka pořádně oplakat a je v pořádku, že vám to možná zabere delší časový úsek, než byste čekali.
Všechno toto je přirozený proces a je to jen důkazem, jak moc jsou pro nás naši čtyřnozí parťáci důležití a jak moc jsme je milovali.
A Tobě - Nuuku - tam nahoru posílám pozdrav a děkuju za těch víc jak 16 božích společných let.
