Článek
Mému psovi je přes 16 let, takže prožil úctyhodně dlouhý a krásný život, ve kterém byl navíc prakticky po celou dobu zdravý, takže jediné, čím mi můj čtyřnohý parťák přidělával vrásky, byly jeho útěky (pro které měl vymyšlenou geniální strategii, kdy půl roku na dlouhé stopovačce poslouchal jak hodinky, až jsem se nechala ukonejšit natolik, že je bezpečné ho v lese pustit i bez ní) a následné několikadenní toulky, zatímco já běhala s hrůzou po okolí a snažila se ho najít. A i když jsem ho někdy našla, jak si nevzrušeně očichává nějaký keř nedaleko mého obydlí, jen po mně hodil posměšný pohled „přes rameno“ a začal utíkat pryč. Inu, jako správná shiba. Vrátil se domů, až on chtěl, nestaral se o to, co chce panička.
Někdy okolo 13. roku života mu začaly slábnout zadní nohy, nejdřív nedokázal vyskočit na křeslo a postupem času mu dělalo už i problém vylézt na vyšší obrubník. Oči se mu potáhly bílým povlakem zákalu a přišel o podstatnou část sluchu. Posléze se plíživě dostavovaly první příznaky psí demence - točení se v kruhu, strach bez zjevného důvodu, uvíznutí na nepochopitelných místech, sílící zmatenost. Veterinář mi doporučil doplněk stravy na bázi CBD, které uvolňuje u přestárlých psů svalovou ztuhlost a zmírňuje zánět v kloubech a tak mu ho už přes rok pravidelně dávám. A opravdu jsem zpočátku pozorovala větší klid a pohodu, ale posledních několik měsíců se jeho stav pořád - po malých krůčcích - zhoršuje.
Holt - proti stáří není léku.
Už byla období, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že je konec, protože pes byl velmi unavený, i na té nejkratší procházce jsem ho musela vyloženě táhnout a čím dál častěji ho přinášet a odnášet. Jediné, co ani v těch nejhorších chvílích neztratil, byl apetit. Vždy mu velmi chutnalo a na tom se dosud nic nezměnilo. Po pár dnech se nicméně zase trochu „zvedl“, ožil a venku si byl místy schopný i popoběhnout.
Jenže to už se nestalo dobrých pár měsíců. Aktuálně už mu dělá problém udržet se na nohou - zvlášť po ránu, kdy pozoruju, že je ztuhlost v jeho těle největší, zadní nožky se mu vyvrací do stran a jsou slabé natolik, že to občas vypadá, že je za sebou při chůzi víc tahá, než že by po nich chodil. Venku mu dělá problém chůze i z toho nejmírnějšího kopečku, právě kvůli téměř nefunkčním zadním nohám a musím ho v takových úsecích brát do náruče.
A celkově mám pocit, že už ho procházky nebaví a i pro mne jsou hodně náročné - vlivem demence, špatných zadních nohou a celkové dezorientaci má tendenci neustále „zatáčet“ doleva, takže ho musím pořád korigovat a táhnout, aby popošel alespoň kousek rovně. Ale doma ho pořád ještě baví hledání pamlsků, které mu schovávám různě po bytě (ale na těch nejvíce přístupných místech, které má v úrovni čumáku) a jak už jsem zmiňovala, pořád mu velmi chutná.
Takže jsem se už několikrát dostala do přemítání, jestli tady se mnou ještě chce být, nebo už nastal čas, abych mu pomohla odejít, aby se zbytečně netrápil.
To samotné přijetí, že se blíží konec tak blízkého stvoření, je proces na „delší lokty“, nebo alespoň u mne to tak bylo. Nejdřív jsem to odmítala a namlouvala si, že na tom přece ještě není tak špatně, pak jsem si velmi pozvolna začala připouštět, že je a že pokud bych už cítila, že se na světě víc trápí, než by na něm byl rád, bylo by sobecké ho tu chtít i tak za každou cenu udržet.
Až jsem někdy na konci minulého roku zjistila, že jsem se s celou situací smířila a řekla svému parťákovi, že je úplně v pořádku, pokud už chce jít, aby šel. A zároveň přijala i skutečnost, že myšlenky na to, že to i přes obrovský smutek bude úleva i pro mne, jsou naprosto legitimní.
Jenže psík tady se mnou pořád je a já čelím nerozhodnosti, jak vlastně poznat, kdy nastal ten správný okamžik a je v pořádku pejskovi s jeho odchodem pomoci, pokud smrt nenastane přirozeně? Přála bych si, aby mohl mluvit a řekl mi to nebo mi dal nějaké jasné znamení, ale to se patrně nestane. Moje kamarádka mi před pár dny řekla krásnou větu: „Jestli si ještě nejseš jistá, tak ta chvíle zatím nenastala.“ Myslím, že je v ní velký kus pravdy.
Jinak jsem ale při rozhovorech s - často - neznámými lidmi, kteří mě a mého velmi pomalu vlekoucího se psa potkávají při venčení a zajímají se o to, co mu je a zapředeme krátký hovor zjistila, jak velké tabu samotné úmrtí mazlíčka je a že ještě větší tabu je mluvení o eutanazii. Což mi někdy přišlo až líto, zvlášť pokud se jednalo taky o majitele psů, kteří už u svých zvířat toto téma museli řešit. Zajímaly mě jejich zkušenosti, protože já tuto záležitost budu řešit úplně poprvé, ale oni o nich nechtěli zpravidla vůbec mluvit, případně, pokud měli psa ještě v relativně mladém věku a hovor se přirozeně (s ohledem na věk mého psa) stočil tímto směrem, říkali věci typu: „O tom vůbec nemluvte!“, nebo „Já si to ani neumím představit. A ani nechci!“
Přijde mi zvláštní a nesprávné, že my, lidé, máme tendenci smrt odsunovat do pozadí, jako by se jednalo o něco, co se nás netýká, jako by to, že o ní nebudeme mluvit znamenalo, že jsme tím proti ní chráněni. Protože smrt čeká na každého živého tvora a právě vědomí naší konečnosti nám může pomoci žít náš život nejlépe, jak dovedeme. A její přijetí nám zároveň poskytne lepší půdu pro důstojné rozloučení s našimi blízkými a „nechání je jít“, jakkoli je to extrémně náročná a bolestivá záležitost.
Pokud můj pes nezemře přirozenou cestou a bude třeba nechat provést eutanazii, jsem rozhodnutá pozvat si veterináře ke mně domů, abych ho zbytečně nestresovala návštěvou ordinace a mohl odejít v klidu v místě, které důvěrně zná. Co se týče dalšího postupu, co pak s jeho tělem, tak v tom ještě nemám úplně jasno, ale možnosti mám prakticky pouze dvě:
- jelikož žiju v bytě a nevlastním dům se zahradou, kde je možné domácí zvíře za určitých podmínek pohřbít, připadá do úvahy zvířecí krematorium (například v Praze ho máme v Běchovicích), kde pejska zpopelní a následně mi dají jeho popel nebo jej nechám rovnou odvést veterinářem a zničení těla proběhne v hromadné spalovně - kdy pak ale samozřejmě už popel zvířete nedostanete. Tak jako tak, už před nějakým časem jsem si koupila tvarovací hmotu, do které jsem na památku psího parťáka obtiskla jeho tlapku.
I když už celkem dlouhou dobu prožíváme společně ne úplně lehké chvíle, cítím vděčnost, že byl život mého psího přítele po mém boku tak dlouhý a často při péči o něj zažívám velmi hezké pocity, které mne až dojímají. Jako bych mu teď vracela všechno to, co mi on za ta dlouhá léta dovedl dát svou pouhou existencí.
A doufám, že mu to dokážu vrátit i tím, že včas poznám, až nastane čas nechat ho odejít.
