„Musíte se přesunout, jdu střílet jeleny.“ Jak jsem na Stezce Českem potkala myslivce gentlemana

S předchozím psím parťákem jsme za šestnáct let společného života nachodili po českých horách spoustu kilometrů. Jezdívali jsme ale převážně na Šumavu, kterou jsem si v minulosti zamilovala a jiné lokality jako by mne ani nelákaly. O co jsem svým tehdejším tunelovým viděním přicházela, se dozvídám teprve v posledních měsících, kdy jsem se rozhodla projít Stezku Českem. Ta vede podél hranic České republiky převážně přes hory a lesy a měří 2 000 km.

Cestování s novým pejskem, kterého zachránili ještě jako maličké štěndo z množírny, je ale obrovskou výzvou. Akira má v sobě totiž nějaké nepěkné trauma, které se projevuje obrovskou úzkostností s mnoha nežádoucími projevy. A přestože s ní odmalička intenzivně pracuji na tom, aby se její záchvaty paniky alespoň zmírnily, přeprava veřejnou dopravou je pro ni stále téměř nepřekonatelný stresor.

Při čekání na zastávce nebo nástupišti se klepe jako osika a naříká tak bolestně a hlasitě, že to přehluší i často hlasitý lomoz vlakového nádraží. Ale i tak se přece jen zlepšuje, ačkoliv je to prozatím „jenom“ až po nástupu do dopravního prostředku, ve kterém je už daleko klidnější, než bývala. Cestování na Stezku a pak ze Stezky zpět domů několikrát do měsíce, jelikož pouť nejdeme v kuse (kvůli mé práci), je tak pro nás obě velkým tréninkem.

Stezka Českem mi přináší do života spoustu zajímavých podnětů. Díky ní jsem se podívala na místa, kam bych jinak určitě nezavítala, a každá další várka ušlých kilometrů mne zas a znovu uvádí v úžas, jak obrovský kus nádherné přírody v naší malé zemi máme. A nese s sebou pochopitelně i spoustu zážitků, které jsou z obou stran spektra, ostatně jako v samotném životě.

O jeden z nich se chci podělit právě teď.

Před dvěma týdny jsme procházely srdcem Krušných hor, které nás na této etapě několikrát nepříjemně obdarovaly hojným deštěm a mlhami. Jednu obzvlášť propršenou noc jsme naštěstí nalezly útočiště v jedné z příjemných krušnohorských útulen, mnohé noci jsme ale trávily pod širákem.

To jsem měla v plánu i následující noc, ale pošmourné ráno a promáčený terén, které jsem uviděla, když jsem ráno vykoukla z útulny, mne v mém přesvědčení trošku nahlodaly. Pršelo a mrholilo dobrého půl dne, boty jsem měla úplně mokré a nepříjemně mi v nich čvachtalo. Odpoledne se ale vyčasilo, a tak jsem se v Českém Jiřetíně definitivně rozhodla, že dneska pod širým nebem opravdu přespíme. Kvůli tomu jsem kousek za touto horskou vsí odbočila z červené trasy a vydala se spolu s Akirou do táhlého kopce Bradáčova, kde měl podle mapy stát uprostřed ničeho zámek Lichtenwald. Když jsme konečně vysupěly k zámeckému areálu, začala jsem se rozhlížet po vhodném místu k přespání.

Hned vedle zámku byla krásná posekaná louka, kousek nad ní se ale nacházela hájovna a já si nebyla jistá, jestli se nejedná o soukromý pozemek. Posadila jsem se pak proto na pár minut do dřevěného přístřešku, který stál naproti hájovně, abych si vydechla a promyslela to. Chvíli jsem i zvažovala možnost přespat tady, ale bouda měla betonovou zem, a k tomu jsem krátce nato zaslechla z nedalekého dvorka hájovny lidský hlas. Patřil postaršímu muži, který promlouval ke svému psovi. Jelikož to vypadalo, že tam krom něj nikdo jiný není, podpořilo mne to v mé další úvaze, že zkusíme popojít ještě o kousek dál. Opuštěnost místa spolu s neznámým chlápkem mi na klidu moc nepřidala a věděla jsem, že bych se tu prostě necítila bezpečně.

Pokračovaly jsme proto dolů z kopce, dokud nám areál Lichtenwaldu nezmizel z dohledu. O kousek níž se před námi najednou po pravé straně rozprostřela nádherná velká louka. Zdálo se, že místo pro přespání na dnešní noc máme vyřešeno. Našla jsem co nejrovnější plac a rozložila na něm karimatku. Večeřela jsem při pohledu na působivý západ slunce zachumlaná do péřového spacáku.

Už byla dávno tma, když se Akira zničehonic vztyčila prudce do pozoru a začala vrčet a pak i štěkat. Vylekaně jsem se posadila a snažila se zaostřit do šera. Pár vteřin jsem ale ještě nic neviděla, ani neslyšela. Teprve po chvíli se ozvalo chrchlání motoru a než jsem se nadála, na úzké silnici nad námi zastavilo auto. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, tím spíš, že z auta nějakou dobu nikdo nevylézal. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Ať už v něm ale seděl kdokoliv, musel o nás vědět, protože Akira už teď vyřvávala na celé kolo.

Konečně řidič otevřel dveře a vydal se k nám. Snažila jsem se střídavě uklidnit rozjetého psa a střídavě mžourat na přicházející postavu, abych detekovala, o koho se jedná. Po pár dalších vteřinách už jsem to věděla. Mířil k nám hajný.

„Dobrý večer,“ pozdravil slušně a s mírnou obavou pohlédl na Akiru, která je sice stále velmi drobná, ale verbálně hájila naše ležení víc než udatně. Držela jsem ji na vodítku. „Dobrý večer,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem a čekala, co bude.

„Já sem jdu střílet jeleny, dneska je bezvětrná noc a jasno, tak je pro to vhodná doba. Támhle dole je posed, víte,“ řekl muž vzápětí.

„Takže odsud máme vypadnout?“ dovtípila jsem se. „Ano, bylo by to lepší,“ přitakal myslivec. Začala jsem tedy svými stále ještě chvějícími se dlaněmi šátrat po okolních věcech a pomalu je dávat zpět do krosny.

„Já jsem si říkal, kdo to tady je,“ pokračoval hajný. „Viděl jsem uprostřed louky nějaký pohyb, tak jsem se tím směrem podíval termovizí. A rozpoznal jsem, že je tu nějaké zvíře, vás jsem si všiml až potom. Ale v první chvíli jsem nevěděl, o co jde a bylo mi divné, že zůstává na místě a neutíká,“ osvětlil mi důvod, proč celkem dlouhou dobu zůstával sedět v autě.

Vyhrabala jsem se z vyhřátého spacáku do už poměrně chladného pozdního večera (bylo půl jedenácté), a když jsem se postavila, myslivec mi velmi milým způsobem poděkoval za to, že vyklízíme pole.

Čekalo mne hledání nového nocležiště, a k tomu za úplné tmy. „Tady hned nahoře je zámek a u něj je hájovna s loukou, kde teď určitě nikdo nebude. Je tam sice taky posed, ale vím od kluků, že tam dneska nikdo nejede, takže tam klidně můžete přespat,“ radil mi hajný při rozloučení.

„Já vím, jdeme odsud. V té hájovně někdo byl, proto jsme nakonec pokračovaly až sem,“ odvětila jsem.

„Aha,“ svraštil myslivec čelo. „Ale ta louka je normálně přístupná, takže se tam opravdu nemusíte bát jít,“ ubezpečil mne.

„A kdyby to náhodou nevyšlo, tak když se vydáte od zámku kousek doprava, narazíte na další louku. Tam se dnes v noci taky nikdo z kolegů nechystá,“ zavolal za námi ještě.

Tak jsme nakonec přece jen nocovaly u posedu na louce za hájovnou. A jelikož uprostřed noci začalo pršet, mělo naše vypovězení myslivcem z původního místa své výhody. Tady jsme se totiž mohly schovat pod posed, což nás zachránilo před zmoknutím.

Zbytek noci už naštěstí proběhl v klidu a ráno jsem se probudila do krásného slunečného dne.

Naši pouť po Stezce Českem můžete sledovat zde. Příští týden nás čeká České Švýcarsko a Lužické hory.