Článek
Přála jsem si další shibu, protože takové to rčení, které se mezi majiteli tohoto japonského plemene říká: „Jednou shiba, vždycky shiba“ tedy můžu určitě potvrdit a po odchodu mého pejska jsem toužila mít zase jednou po boku tohoto tvrdohlavého a svéhlavého psa, který člověka nepovažuje za někoho nadřazeného, ale za rovnocenného partnera.
Zkušenost s mou první shibou mne utvrdila v přesvědčení, že pokud člověk dovede přijmout tu shibí netradiční náturu a najde si k ní klíč natolik, že ho shiba bude respektovat, získá fantastického oddaného psa a opravdového parťáka do života - který má obrovský smysl pro humor a celý svůj psí život nepřestane svého člověka bavit nejrůznějšími taškařicemi. A bude ho milovat - ale po svém, s typickým shibím nezávislým odstupem. Ale nebojte, určitě to poznáte.
Jenže štěně shiby s papíry stojí několik desítek tisíc Kč, což se mi upřímně řečeno platit nechtělo (i když i můj předchozí pejsek byl papírák, jenže cena shib za posledních šestnáct let dost výrazně vzrostla), pořizovat si shibí mimčo z nějakého bazaru za pár tisíc, které bude s největší pravděpodobností pocházet z množírny pro mne nepřicházelo v úvahu, a navíc mne to tak nějak táhlo k pejskům z útulku - představa, že bych se po odchodu mého dlouholetého psa ujala nějaké opuštěné psí duše, která neměla dobrý start do života, se mi zamlouvala.
Mimochodem - opravdu miluju argumenty pejskařů, kteří si pořídí psa z množírny a pak jsou ještě schopni napsat perlu typu: „Mně to nevadí, že je z množírny, mám ho rád, jak kdyby měl papíry“…, což je alibismus jak vyšitý. Je opravdu super, že se můžete chlubit nějakým „módním“ plemenem, které vás navíc nepřišlo nijak draze, ale jaksi vám uniká fakt, že svou volbou podporujete byznys, který se velmi často ke zvířatům chová jako k neživým objektům, sloužící pouze jako prostředek pro vydělání co nejvíce peněz, a že jsou tato zvířata chována v otřesných podmínkách.
Pár dnů po odchodu mého pejska jsem se připojila k několika FB skupinám, ve kterých inzerovaly pejsky k adopci různé útulky a když jsem se do jedné z nich jednoho krásného dne podívala, nevěřila jsem vlastním očím - útulek na Liberecku právě zachránil několik psů z množírny, mezi kterými byla i fenka shiby se čtyřmi čerstvě narozenými štěňaty. Zachránili je z hrozných podmínek - několik desítek psů živořilo v klecích vystlaných slámou v místnostech bez denního světla… Okamžitě jsem najela na jejich stránky, nastudovala si, co všechno je třeba udělat, když si chci zažádat o štěně a vyplnila celkem dlouhý a podrobný dotazník. Moc jsem si od toho ale neslibovala - bylo mi jasné, že o štěňata shiby bude velký zájem a taky že byl.
Když se týden a půl nic nedělo, už jsem to pomalu pouštěla z hlavy, tím spíš, když jsem se zkusila podívat na webovky útulku, kde měli u štěňat uvedeno, že mají přes padesát zájemců a že už ani nové nepřijímají. Víkend nato se mi ale rozsvítil displej, na kterém se zobrazilo neznámé číslo. Vůbec jsem si to nespojila s mou žádostí o psa, a jelikož neznámá čísla obvykle neberu a tím méně o víkendu, vytípla jsem to. Vzápětí mi ale přišla smska, že mi volají z útulku kvůli mé žádosti, a tak jsem rychle volala nazpět.
Následoval patrně nejdelší telefonát v mém životě - trval přes tři hodiny a paní majitelka byla opravdu velmi důkladná a zajímala se i o ty nejmenší podrobnosti, aby si ověřila, jestli by šlo eventuálně štěně do dobrých rukou. V průběhu našeho hovoru mi představila povahy těch čtyř malých chlupatých kuliček (všechno to byly fenky) a sdělila mi svůj dojem, že si myslí, že ke mně by se nejvíce hodila zrzavá Akira.
Popsala ji jako „největší a nejdominantnější osobnost“ a když mi líčila její projevy chování, tála jsem pod jejími slovy jak nanuk, protože mi přišlo, že mluví o mém předchozím shibákovi. Jen z jejího vyprávění jsem se do malé lumpačky zamilovala až po uši a podle toho, jakým způsobem hovor probíhal, bylo mi jasné, že sympatie jsou i na její straně. V závěru telefonátu jsme měly obě jasno - ten, kdo Akiru adoptuje, budu já.
Včera jsme se pro Akiru vypravili a po mém bytě tak od včerejšího večera zase pobíhá malá, zrzavá a velmi zvědavá liška. Nakoupila jsem krytky do elektrických zásuvek, nový pelíšek, granule, konzervy, probiotika, kloubní výživu, antiparazitika a řadu pamlsků a vydávám se na novou dobrodružnou cestu s druhou shibou, kterou mám v plánu dokumentovat a natáčet vlogy o výchově, specifikách a obecně soužití s tímto úžasným plemenem.
P.S.: Fakt se těším, až se u mě shiba trošku víc „zabydlí“ a já se budu moct pořádně vyspat. Protože dnešní noc mi to nebylo dopřáno ani trochu - dvouměsíční psí mimčo mělo jasnou představu o tom, že bude v klidu, jen když si mi bude moct lehnout v posteli za krk jak opička, a kdykoli jsem ho chtěla dát dolů do jeho pelechu, začalo vytrvale naříkat.
Ale i to k tomu patří, jen já už to za ta dlouhá léta, strávená s předchozím psím parťákem pozapomněla.
Byť nejsem rozhodně žádný „ezo“ člověk, přijde mi až osudové, jak nádherně se to s „výměnou“ psích parťáků vydařilo - jak jeden po krásném a dlouhém společném životě odešel, aby mi vzápětí do života vstoupil nový.
Tedy nová.
Jsem za to velmi vděčná.
