Článek
Pokud jste sami nebo s jinými lidmi, většinou se nic, co by vás vyloženě ohrožovalo nestane, pes vás buď jen rychle zkontroluje očima, mine vás a pokračuje kupředu, nebo jej zaujmete a přijde si vás očichat, případně, pokud se jedná o „vítací“ typ, může na vás skočit nebo vás olíznout. Tohle všechno vám nijak neublíží, potíž je v tom, že vy dopředu nevíte, co je to za zvíře a z jakého důvodu se k vám blíží. Nevíte, jestli na vás nechce zaútočit a i kdyby se odehrál scénář nějakého výše popsaného chování, skutečnost, kterou si z mé zkušenosti spousta pejskařů neuvědomuje, je ta, že ne každý člověk je nadšený, že jej oblizuje nebo na něj skáče cizí pes. Mohou být alergici nebo prostě a jednoduše nemají psy rádi.
Což je naprosto legitimní.
Přestože jsem pejskařka, ani mně není často příjemné, když ke mně přiběhne cizí pes, a i já se někdy bojím, jestli mi nechce něco udělat, zvlášť když nikde nevidím jeho majitele. Velmi častá hláška, která pak od takovýchto flegmatických psích pánů zaznívá (pokud vůbec nějaká), když se konečně odněkud po chvíli vynoří, je: „Nebojte, on je hodnej.“
Což je sice prima, ale to já nemůžu vědět a hlavně - vy jako majitelé psů máte mít o svém zvířeti přehled. Pokud ho venčíte na volno, zvlášť v lokalitách, kde víte, že se běžně pohybují další lidé, nemáte dovolit, aby se vám ztratil z dohledu a vy nevěděli, kde je, nebo co dělá. Vaši pozornost k vašemu zvířeti nemá přitáhnout až zoufalý vyděšený křik nějakého člověka kdesi před vámi, který se vašeho psa bojí. Není v pořádku, když váš mazlíček „oblažuje“ někoho cizího svými projevy náklonnosti, aniž byste věděli, jestli to danou osobu neobtěžuje nebo neděsí.
Já jsem v úvodu zmínila „velkého psa“, protože ten budí větší respekt než malá čivava, ale příjemné to není ani v případě menších plemen.
K daleko horším situacím může dojít, pokud se proti vám nějaký pes bez dozoru přižene, zatímco venčíte toho svého. Snadno pak může dojít k projevům agrese nebo napadení a než majitel takového psa, který v danou situaci není nijak pod kontrolou přiběhne, celá konfrontace se může vyhrotit a skončit vážným poraněním nebo i něčím fatálnějším. A to nemluvím o psychické újmě vašeho psa, který se pak může začít ostatních psích kolegů zbytečně bát.
Já jsem aktuálně majitelkou malého štěněte, kterého socializace s jinými psy čeká po třetí dávce očkování, ale předtím jsem měla psa přes šestnáct let. A za tu dobu jsem bohužel opakovaně zažila, že byl napadený přesně takovým „hodným“ psem na volno, u kterého se následně několik majitelů dušovalo, že „by něco takového nečekali, protože jejich pes byl dosud v pohodě“. Nutno podotknout, že já jsem měla svého psa ve všech případech na vodítku.
Jednou jsem s ním šla po rušné ulici na pražském Žižkově, kde by mě opravdu nenapadlo, že by mohlo k něčemu takovému dojít, když najednou z podchodu vyběhl vlčák a než jsem se nadála, „přistál“ mému psovi na hřbetě. Oproti mé shibě byl dvojnásobný a já si v tu chvíli myslela, že je po ní. Marně jsem se ho snažila odehnat řevem nebo setřást. Teprve po dlouhé chvíli vylezly na světlo boží dvě ženské „existence“, takové ty typy, co polehávají s flaškami alkoholu u vchodů do metra, nevzrušeně na psa hvízdly, ten seskočil z toho mého a všichni tři odkráčeli. Třesoucí se rukou jsem zkontrolovala vyděšeného shibáka, který byl k mému velkému překvapení a úlevě pouze silně poslintaný na hřbetě, ale zranění díkybohu žádné neměl.
Pak se mi to stalo v jednom roce dvakrát - v lese kousek od mého bydliště. Podobný obrázek - plížící se pes na volno směrem k tomu mému, zatímco majitel daleko za ním, který se o něj vůbec nezajímal. V obou dvou případech jsem na něj okamžitě zařvala, aby si psa zajistil - ten první stihl přiběhnout, ten druhý měl nějaký můj pokřik „na háku“ a jeho pes prokousl tomu mému kůži na hřbetě.
Hrozným zážitkem byla i zkušenost, kdy jsem venčila psa v jednom středočeském městě, kde jsem tehdy pracovala a než jsem se nadála, seskočil z jedné vyvýšené zahrádky k nám na chodník pitbull. U domu nebyl nikdo, na koho bych mohla zakřičet a tak jsem se instinktivně se psem na vodítku začala točit dokola, abych pitbullovi znesnadnila zaútočení. U toho jsem na něj nepřestávala hulákat. Řekla bych, že ten, kdo byl z nás tří v těch okamžicích nejvíce vyděšený, jsem byla já.
Dodnes vlastně nevím, jak je to možné, ale zabralo to, já jsem v soustředných kruzích i s shibákem pomalu vycouvala a pitbull nás naštěstí nepronásledoval, takže to mělo šťastný konec.
Vrátila jsem se do práce, poreferovala vyklepaným hlasem o události kolegyním a šla nahlásit nebezpečného nezajištěného psa telefonem na policii. A nebyla to bohužel dobrá zkušenost. Městský policista zareagoval otázkou, „jestli se mému psovi teda něco stalo“ a když jsem řekla, že naštěstí - díky mé duchapřítomnosti a obrovskému štěstí ne, následovalo na druhé straně linky ticho. Měla jsem pocit, jako bych ho obtěžovala.
„Myslím, že by bylo fajn zajistit, aby ten pes nemohl na nikoho zaútočit, co kdyby šel okolo třeba někdo s malým dítětem?“ Zkusila jsem na policistu ještě trochu „zatlačit“ a přimět ho k nějakému činu.
„Někoho tam pošlem, aby to zkontroloval“ odvětil odměřeně a zavěsil.
Takže závěrem prosba ke všem majitelům psů - venčete si své mazlíčky klidně na volno, ale pouze v případě, že víte, že je máte natolik vycvičené, že okamžitě přiběhnou na vaše přivolání, přičemž zajistěte, abyste o nich měli po celou dobu přehled a mohli tak zareagovat, jakmile by si to situace žádala.
A automaticky nepředpokládejte, že všichni lidé budou nadšení z toho, když se k nim bez upozornění váš mazlík vrhne a začne jim projevovat náklonnost.
Protože nebudou a mají na to nárok.
Jste to vy, na kom leží zodpovědnost zabezpečit, aby váš pes nikoho neobtěžoval - nebo ještě hůře - nikomu neublížil.
