Článek
Když jsem si ubytování nad Železnou Rudou rezervovala a paní provozní mi ho potvrzovala s dovětkem, že mají spoustu volných pokojů, jelikož jim v pátek (kdy jsem plánovala přijet) odjíždí banda školou povinných dětí, která tam byla na lyžáku a další podobná skupina má přijet až v pondělí (kdy jsem plánovala odjet), znělo to úplně idylicky a moje důvěra, že budu mít na chatě klid na práci se ještě prohloubila.
Zlatý voči, panenko.
Jen co jsme se vydrápali do kopce, na kterém velká chata stála a přiblížili se ke vchodovým dveřím, přivítal mne dětský vřískot a po vstupu dovnitř do mne málem vrazil asi pětiletý chlapeček, který se honil s dalšími čtyřmi dětmi podobného věku. Když jsem popošla dál, uviděla jsem čtveřici rodičů všech pěti dětí. Seděli za stolem a povídali si, dětí si nevšímali. Jelikož nebylo jasné, jestli je tu nějaká recepce, zeptala jsem se jednoho z nich a on mne nasměroval.
V průběhu našeho rozhovoru přilákal můj čtyřnohý parťák pozornost dětí a zvědavě se kolem nás seběhly. Jelikož už mám velmi starého psa, který potřebuje mít svůj klid (a k tomu navíc velmi špatně vidí, takže kolikrát chňapne i po mně, když ho chci pohladit protože moji ruku uvidí až na poslední chvíli), takže jsem mu ho hodlala zabezpečit a k tomu samozřejmě zamezit i tomu, aby se ohnal po skupině dětí, které nezná a které se na něj mívají někdy tendenci nekontrolovatelně vrhat.
„Kouše?“ Zeptala se jedna ze dvou holčiček a když jsem odpověděla - záměrně - tak, aby je to odradilo od „vrhacích“ pokusů: „Většinou ne“ a k tomu dovysvětlila, že pejsek už je hodně starý a potřebuje mít svůj klid, ozval se od stolu, kde seděli rodiče dětí pobavený smích a mírný povel jejich potomkům, aby tedy psa raději nechali na pokoji. I tak jsem k tomu ale neměla moc důvěru a po celý pobyt jsem psa raději do společenské místnosti, která byla zároveň jídelnou, nebrala.
Šla jsem si vybalit na pokoj a před večeří zasedla ještě chvíli k počítači, abych udělala nějakou práci. Můj pokoj byl v prvním patře a přestože se zdaleka nenacházel nad jídelnou, doléhal ke mně čím dál větší hluk. Děti, ke kterým (jak jsem zjistila následně při večeři), přibyly další dvě podobného věku, neustále běhaly, dupaly, vztekaly se - a hlavně - neuvěřitelně vřeštěly.
Nechápejte mne špatně - mám ráda děti, mám pochopení, že malé děti mají fůru energie a mám i pochopení pro to, když pobíhají a u toho dělají nějaký randál (léta jsem se dětem i profesně věnovala), ale musí to mít nějakou zdravou hranici. Tohle nemělo a ani mít nemohlo, jelikož jejich rodičům bylo tak naprosto jedno, že nejsou se svými dětmi na chatě sami, že už jim to víc jedno být ani nemohlo.
Když jsem se pak odebrala do toho randálu na večeři, kterou jsem snědla co nejrychleji, abych se mohla zase vrátit do - alespoň - trochu většího klidu ve svém pokoji, ocitla jsem se v pekle a málem mi z toho „bordelu“ praskly bubínky. Personál restaurace se - jen co přinesl jídlo - zdekoval až úplně dozadu dlouhé místnosti plné dřevěných stolů, aby byli co nejvíce stranou a já jsem nevěřícně zírala na šestici rodičů, kteří si u jednoho stolu naprosto nevzrušeně povídali a to, že tam jejich děti dělají neskutečný „bugr“, měli úplně na salámu.
Seděla jsem tam zhruba půl hodiny a za tu dobu děti nikdo ani jednou neokřikl, aby se ztišily - jediný pokus o nějaké výchovné působení proběhl, když jeden z tatínků velmi neochotně vstal od stolu a šel za svým vřeštícím a vztekajícím se synem, kterému jeho sestra opět vzala něco, co neměla, a s až nábožnou úctou mu něco velice tiše řekl. Žádný účinek to nemělo a ještě jsem zaslechla, jak při návratu podoktl směrem ke své manželce: „Já jsem zkoušel vyjednávací taktiku… samozřejmě bez křičení… ale nebylo to k ničemu…“ Načež se oba nevzrušeně zasmáli a pokračovali dál v konverzaci.
V pokoji jsem si pustila k práci hudbu ze sluchátek, ale i přes ně jsem byla neustále rušena příšerným randálem zespoda. Ten utichl až večer okolo osmé. Ráno byl celkem klid, tak jsem doufala, že to třeba byla jen jednorázová záležitost, ale to jsem se šeredně spletla - čekalo mne ještě jedno večerní opáčko, které bylo ještě intenzivnější.
Napadaly mne velmi nehezké myšlenky - ne vůči těm nevychovaným dětem - ale vůči jejich ignorantským rodičům. Při druhé večeři za mnou přišla paní správcová, která se zeptala, kde mám psa, tak jsem jí řekla, že je tady příšerný hluk a že by mu tady nebylo dobře. Poplašeně se rozhlédla po nedaleko sedících rodičích a pak pokrčila rameny, že „jsou to hold malé děti“, ale viděla jsem na ní, že jí to vadí úplně stejně jako mně, což mi pak i následujícího dne potvrdila.
Ano, mohla jsem se ozvat (i když nevím, jestli by to k něčemu bylo), jenže zatímco postavit se sama za sebe proti jednotlivci nebo páru lidí dokážu, pokud je těch lidí víc a já čelím větší přesile, neseberu k tomu bohužel obvykle odvahu. Navíc jsem byla v dost nevýhodné pozici, jelikož jsem na celé chatě byla jen já a oni (plus personál).
V neděli při snídani za mnou opět přišla provozní a tentokrát začala sama o sobě mluvit o „našem společném horkém bramboru“. K tomu mi oznámila potěšující zprávu - že rodiče s tou nejuřvanější pěticí dětí už dneska odjíždí, takže alespoň poslední den už budu mít klid:
„Jako ty děti, to teda bylo něco, viďte?“
„Ano, bylo to peklo,“ přitakala jsem. „Já jsem sem přijela pracovat a užít si klidu a to se nedalo.“
„Ježíš, to mě mrzí, ono to asi bylo pěkně slyšet i nahoře, jak lítaly i ve vstupní hale, co?“
„Ano, neskutečně.“
„To se omlouvám, já jsem je i jednou okřikla, aby se ztišily, no, co vám budu povídat, zabralo to na dvě minuty… Ale chápejte, já přece nemůžu říkat jejich rodičům, jak mají vychovávat svoje děti. Nemůžu jim říct, že mají nevychované spratky… To je ta dnešní výchova, kdy se děckám nesmí nic říct…“
Tak doufám, že jste si, milí rodičové, pobyt se svými dítky na horské chatě užili.
Mně jste ho tedy značně znepříjemnili.
