Článek
Tehdy jsem ještě žila v úplně jiném kraji a T. (což samozřejmě není počáteční písmeno jeho pravého jména) jsem poznala krátce po svém nástupu do nové práce, v době, kdy jsem vězela až po uši v hodně patologickém vztahu. Celá tahle záležitost byla velmi náročná a já jsem vůbec nevěděla, jak z ní ven. Neměla jsem už vůbec sílu v tom vztahu setrvat a o něčem dál samu sebe přesvědčovat, ale dobře jsem věděla, že můj tehdejší partner udělá cokoli, abych ho neopustila. Byla to patová situace a já neměla nikoho, kdo by mi s ní pomohl.
S T. to rozhodně nebyla láska na první pohled, vlastně spíš naopak - jezdívali jsme i s ostatními kolegy z firmy do centra města na obědy a já jsem shodou okolností seděla skoro pokaždé vzadu vedle něj, protože měl zrovna po operaci kolene, takže nemohl řídit. Brzo jsem zjistila, že v kolektivu zastává statut „baviče“, ale jeho vtípky mi většinou moc směšné nepřišly - zdálo se mi totiž, že se tím svým „frajírkovským“ image jen snaží zamaskovat velkou nejistotu. Ani vzhledově mne nijak nezaujal - byl to pro mne prostě jen starší chlápek s „trapácky“ učesanou patkou, který sedával v podivně skrčené poloze po mém boku cestou do restaurace.
Jenže jak čas běžel a výjezdů za kusem žvance přes obědové pauzy přibývalo, pustili jsme se několikrát do rozhovoru jenom spolu a zjistili, že si překvapivě dobře rozumíme. Cítila jsem se s ním prostě fajn, dovedl mne rozesmát tak, jak už jsem ani nevěřila, že se ještě smát dovedu a čím déle jsem pobývala v jeho společnosti, tím víc jsem si uvědomovala, jak nenormální je to, v čem posledních několik let žiju.
Sotva mi skončila zkušební doba, musela jsem podstoupit drobný zákrok a během těch několika dní strávených v nemocnici už jsem na T. hodně myslela. Představovala jsem si, že mne nečekaně přijde navštívit (což nastat ani nemohlo, stále jsme se jen přátelsky „oťukávali“ a on na mě neměl tehdy ještě ani telefonní číslo), a i když jsem věděla, že se to nestane, alespoň jsem o tom snila - potřebovala jsem snít, abych unikla ze své tehdejší reality. Snila jsem, že se zjeví jako princ na bílém koni, zachrání mne a odvede pryč, někam, kde budu konečně v bezpečí.
Když jsem se vrátila zase do práce, napsal mi T. po pár úvodních vtípcích na přivítanou přes Skype: „Sylvie?“ „Co?“ „Já nevím, jestli ti to mám vůbec napsat, ty si budeš myslet, že jsem úplnej debil…“ „To už si myslím stejně, tak to klidně vybal…:-)“ „Víš, jak jsi byla pryč, tak…“ „Ježíš, z tebe to leze jak z chlupaté deky, tak co?“ „Ty mi teda dáváš zas zabrat… tak já to prostě napíšu. Překvapilo mě, jak moc jsi mi chyběla.“ Srdce se mi rozbušilo jak o závod a těžko slovy vypovědět, jakou radost jsem v tu chvíli zažívala. Nijak jsem na to ale nezareagovala, protože se to neslušelo. Dobře jsem věděla, že je pro mne T. nedosažitelný - nebo přinejmenším tak, jak bych já chtěla. Na milenku jsem se totiž pasovat rozhodně nehodlala.
Najednou se ale v mém životě něco zásadního změnilo, najednou jsem měla někoho, s kým mi bylo dobře, někoho, kdo mi dovedl být oporou. Díky tomu jsem konečně dokázala odejít ze svého velmi nezdravého vztahu. T. mi pomohl se stěhováním ze společného bytu, kde jsem tehdy s přítelem žila, na krátký čas k mým rodičům a přijel pak za mnou ještě navečer - celý zablácený, těch třicet kilometrů z místa, kde bydlel, na kole. Moc mi to tenkrát pomohlo, protože mí rodiče nebyli těmi, kdo by mne jakkoli podržel, právě naopak.
Šli jsme se spolu projít daleko za vesnici, kde začínaly ovocné sady a zastavili se u rozkvetlých jabloní. Mírně mrholilo, ale vůbec jsem to nevnímala. T. položil kolo do trávy a zůstali jsme stát naproti sobě. Nic neudělal, ani nenaznačil, jen se na mne upřeně díval. Bojovala jsem z posledních sil sama se sebou, ale věděla jsem, že to nevydržím, strašně moc jsem potřebovala, aby mne někdo objal. Když to T. udělal a moje hlava spočinula na pár vteřin na jeho prsou, cítila jsem, jak se mi klepou nohy. Uvědomovala jsem si, jak málo mne dělilo od toho, aby se celá chvíle překlopila do něčeho úplně jiného, než bylo přátelské objetí. Stačilo by jen zvednout k němu hlavu… Rychle jsem se proto raději zase odtáhla a vytvořila mezi námi dostatečně bezpečnou vzdálenost.
„Tohle se nestane, T., máš rodinu a já nechci nikomu ublížit“ řekla jsem tak pevně, jak jen jsem v ten moment dokázala. „Vždyť nikomu neublížíš, neboj se“ odpověděl, aby mne uchlácholil, ale zavrtěla jsem hlavou a řekla ještě důrazněji: „To se nikdy nestane, T., já bych taky nechtěla, pokud se někdy vdám, aby mi někdo jiný spal s manželem.“ T. pokrčil rezignovaně rameny a sedli jsme si pak ještě na chvíli na stráň a povídali si. Když jsem se vrátila zpátky domů, napsala jsem kamarádce Lence svůj zážitek. Na závěr jsem připojila tuhle větu: „Nikdy s ním nebudu spát, ani mu nedám pusu, nic fyzickýho se mezi náma prostě nestane.“ Ještě v noci mi od ní přišla trochu pochybovačná odpověď: „No, zní to tak rezolutně, že ti to skoro i věřím, že to vydržíš…“
Následující pondělí mi T. poslal svou první báseň - jednu z několika, co měly následovat a i dnes, víc jak deset let poté, jsem nezměnila názor na to, že byly opravdu krásné. Jednoduché, přímočaré, trefné… Končila nějak takhle:
„Sedíme, koukáme a stále jen řešíme, jaká je naděje, že jednou zhřešíme? Hledáme cestu ven a nevíme kudy, láska je divná věc, ta není z nudy…“
Myslím, že to přesně vystihovalo bezvýchodnost situace. Na jedné straně on - nešťastně ženatý (jak mi opakovaně tvrdil) a dodával, že se ani ženit nechtěl, ale jeho žena ho prý uhnala. Už tehdy jsem se nad tím usmívala a myslela si svoje, dnes bych s kýmkoli po podobném prohlášení vyběhla daleko rázněji. Pokaždé se ale ode mne dočkal stejné odpovědi, když mi líčil (jeho slovy) zvláštní chování manželky - že tohle je jeho pohled na věc, ale že kdyby tu byla jeho žena, určitě by to celé vyprávěla jinak. K tomu dvě děti, o které se dle jeho verze reality staral prakticky sám. Starší ode mne o 12 let, nicméně pohledný, bystrý, chytrý, pohotový a s velkým charisma, kvůli kterému se na něj lepily ženské nejen v práci. A na rozdíl ode mne také velmi zkušený - dobře jsem věděla, že bych nebyla jeho první milenkou. No a na druhé straně já - v té době totálně bez sebevědomí, s velmi pošramocenou psychikou… která se ale vzdor tomu odmítala tou milenkou stát.
Získával si mne velmi umně, nenásilně, romanticky… říkával, že je to poprvé, kdy takhle usiluje o ženu, vždycky to prý bylo naopak. Podle toho, co jsem viděla v reálu jsem mu to i věřila a nebudu lhát, že mi i tohle nelichotilo. Ale podlehnout jsem mu nechtěla, takže jsem na jeho něžné básně reagovala drsností svých vlastních:
„Milenky ženáčů, žadoní o pozornost,
jinak to neumí, ztratily všechnu soudnost.
Zahrát na romantika, předstírat city,
za chvíli je po všem a on je pryč do minuty.
Ženské to rve srdce, brala to vážně,
je však jen zářezem na jeho pažbě.
Bolí to jako čert, dochází síla,
měla si rozmyslet, než grázlovi uvěřila.“
Byl v tom všechen můj vzdor a umanutost, křičela jsem na něj v těch slovech svou frustraci a bezmocnost. Nedovedla jsem si ani představit, že bych s ním měla něco fyzického a on by se pak ode mne vrátil nazpět k rodině, kam patřil. Nedovedla jsem si představit ani polibek, po kterém by tohle následovalo. Nastávaly pak kvůli tomu občas i celkem kuriózní situace, kdy mě T. žadonil, abych mu dala aspoň pusu: „Ne, pusu si dej doma manželce“ odpovídala jsem. „Tak aspoň na tvář!“ V básních jsem ho konfrontovala a v soukromí pak… probrečela spoustu nocí. A samozřejmě snila. Ne o tom, jaké by to bylo, kdybych tu hranici přátelství a platonické lásky překročila. Ale o tom, jaké by to bylo, kdyby byl svobodný.
Často mne po práci vozil domů, povídali jsme si a smáli se - měla jsem pocit, že se spolu dovedeme bavit úplně o čemkoli. Na jedné takové cestě mi vyznal lásku a dodal, že by se mnou chtěl strávit zbytek života. Je asi jasné, jak moc to se mnou zalomcovalo a bolest a tíseň z mojí bezmocnosti, která už v té době začala převažovat nad hezkými pocity, se jen navýšila. Věděla jsem, že ačkoli tvrdil, jak se ve svém manželství trápí, rozvést se neplánuje - v tomhle byl čestný a nikdy mi netvrdil opak. Nutno říct, že i kdyby to udělal, nijak by mu to nepomohlo, nic bych s ním stejně neměla a hádám, že by mne podobné pokusy z mého pobláznění akorát rychleji vyléčily. To moje kamarádka Lenka se po prvním příslibu „jejího ženáče“ - že odejde od manželky a dvouleté holčičky, stala milenkou „all inclusive“. Dopadlo to tak, jak předpokládám, že to dopadá v drtivé většině podobných příslibů - odchod od rodiny se nekonal a ona se pak úplně složila.
Jednoho dne už mi došla trpělivost s předstíráním, že jsme ve skutečnosti s T. jenom „dobří kamarádi“ a konečně jsem se odhodlala vyjádřit, co cítím: „T., já už takhle dál nemůžu pokračovat - chci s tebou být a asi tušíš, že cítím to, co ty, i když jsem ti to nikdy neřekla. Vím, že pokud bychom se rozhodli být spolu, bylo by to těžký, ale šla bych do toho, pokud je to fakt s vaším vztahem tak zlý, jak tvrdíš a chtěl bys to řešit. Ale už to potřebuju nějak rozseknout, protože mě to strašně ničí…“
T. na mne zíral takovým podivně prázdným pohledem a mně bylo najednou jasné, jaké bude rozhřešení, ještě než promluvil. „Víš, že tě miluju, Sylvie, ale… rozvod prostě neplánuju. Z různých důvodů, však víš, musíš to chápat. Ale kdoví, třeba nakonec skončíme spolu…“
Jakoby mi po těch slovech najednou někdo sejmul šátek z očí a já uviděla jasně - ty skutečné záměry tohoto člověka, který mi před pár vteřinami tvrdil, jak mne miluje. Došlo mi, že jeho jednání není láskou, ale sobeckostí. Nezajímalo ho, jak mi ubližuje, ačkoli jsem mu to několikrát říkala, šlo mu hlavně o něj. Chtěl mít všechno - svou rodinu a k tomu mladou milenku, se kterou si rozuměl. Bylo mi, jako by mne někdo vzal palicí po hlavě a k tomu tvrdě profackoval. Fyzicky jsem cítila, jak se mi láme srdce. „Tak co jsi po mne celou tu dobu vlastně chtěl, T.?“ Dokázala jsem ze sebe nakonec vysoukat a on se křivě pousmál. „Nevím… nic jsem nechtěl. Vždyť mezi náma vlastně ani nic není - jsme jen kamarádi a já s tím nemám problém…“
Následný vývoj už byl celkem rychlý - ve chvíli, kdy jsem si dovedla přiznat realitu, jsem se začala z toho začarovaného kruhu vymotávat. T. jsem poprosila, aby mi s tím pomohl a přestal mi projevovat svou náklonnost. Vídali jsme se ale dál každý den v práci a on i přes mou prosbu pokračoval ve svém dosavadním chování. To mi ale ve finále paradoxně pomohlo a rychleji vyléčilo z mých citů k němu. Když jsem se pak o pár měsíců později rozhodla, že se odstěhuju do úplně jiného města, T. z mého života nadobro zmizel. Poslední den v práci, když jsem se loučila s kolegy, se vymluvil na nějakou nutnou schůzku a z firmy utekl - jediný mi neřekl ani sbohem. Neměla jsem mu to za zlé, bylo to pro něj prostě asi těžké.
Dnes, když se ohlédnu nazpět do té doby, už žádnou bolest ani lítost necítím. Cítím vděčnost - kdybych T. tehdy nepotkala, kdoví, jak by to se mnou dopadlo. Pomohl mi v hodně těžké životní zkoušce, aby se následně stal hned tou další. Tenkrát jsem si něco takového prožít potřebovala, dnes už jsem jinde a s jistotou vím, že ženatého chlapa bych si takhle blízko k sobě (byť pouze emočně) už nikdy nepustila.
Nevěřím, že z toho může vzejít cokoli dobrého…
