Obstarávání těl pro pitvu byl v 19. století výhodný byznys. Burke a Hare ho pozvedli na vyšší úroveň

Hlavní město Skotska Edinburgh byl na přelomu 18. a 19. století jednou z evropských bašt studia medicíny. Mladí medici se ale vedle četby učených knih potřebovali seznámit s lidským tělem blíže a k tomu měli možnost při hodinách anatomie. Jenže těla, která by byla možná pitvat, patřila v oněch časech ve Velké Británii k velmi nedostatkovému zboží. To se pokusili změnit politici v roce 1752, když přijali tzv. Zákon o vraždách (The murder act), který odsouzencům, jenž někoho vlastní rukou sprovodili ze světa, ukládal kromě trestu propadnutí hrdlem i dodatečný trest veřejné pitvy. Zákonodárci doufali, že tím jednak odradí potencionální pachatele od vraždění a druhak, že přispějí svou troškou do mlýna medicínskému pokroku. Jenže veřejné pitvání těla nemělo na obecenstvo takový dopad, v jaký doufali - veřejnost daný úkon více fascinoval než zastrašoval.

Jelikož medicínsky zaměřené školy lidská těla pro výuku potřebovaly a legální způsob, jak by se k nim mohly dostat, byl nedostačující, vedlo to k rozvoji a rychlému nárůstu nového byznysu tzv. zlodějů těl. Ti tak často za tmy a s baterkou v zubech přelézali hřbitovní zdi a vykopávali lidské ostatky z čerstvých hrobů, aby je pak prodávali nedočkavým chirurgům a jejich učencům. Ti za ně neváhali platit pro chudé Skoty honosným honorářem. Praxe navíc byla relativně bezpečná, protože pohřbená těla nebyla považována za ničí majetek, takže kdokoli se jich zmocnil a prodal je, se nemusel obávat jakéhokoli právního postihu. Veřejnost se ale na zloděje těl pochopitelně dívala jako na odporné bytosti, takže pokud byli přichyceni při činu, záleželo jen na milosrdnosti jejich soudců, jak s nimi naložili. Bohatší občané Británie si jako ochranu proti takovýmto zlodějíčkům nechávali nad hroby blízkých zesnulých umísťovat ochranné mříže, z nichž se mnohé zachovaly do dnešních dnů.

„Nejžádanější mrtvolou“ té doby byl nepochybně Charles Byrne – irský obr, který měřil 2,3 metru, považovaný za nejvyššího člověka Velké Británie. Kvůli této „přírodní anomálii“ byl považován za zrůdu a když v roce 1783 ve věku 22 let zemřel, čekaly u jeho domu zástupy chirurgů podobně jako v dnešní době hlídkují paparazzi u sídel celebrit. Na Byrneho tělo si ještě za jeho života dělal zálusk i známý chirurg a sběratel rarit John Hunter, který žil stejně jako Byrne v Londýně. Ten se vysokého mladého muže snažil ještě za jeho života uplatit výměnou za slib, že mu po smrti poskytne své tělo. Jemu se ale něco takového příčilo a tak Hunterovy nabídky vytrvale odmítal. Když se pak krátce po jeho dvacátých narozeninách začal jeho zdravotní stav zhoršovat, dohodl se s přáteli, že jakmile zemře, uloží jeho tělo do olověné rakve, kterou pak odvezou do pobřežního městečka Margate, kde ji naloží na loď a spustí do moře. Jenže Byrne ani jeho blízcí bohužel nepočítali s kreativitou Huntera, který prý neváhal podplatit hrobníka 500 librami (což je v přepočtu na dnešní kurz okolo 75 000 dolarů) , aby obří mrtvolu z rakve odstranil a nahradil ji kameny. Hunter tedy nakonec přece jen dosáhl svého - ostatky Byrneho získal a jeho kostru nakonec vystavil ve svém muzeu – Hunterian museum v Londýně.

Dvojice Williamů - Burke a Hare si po náhodném úmrtí jednoho z nájemníků, co nějakou dobu žil na ubytovně, kterou William Hare ve staré části Edinburghu se svou manželkou Margaret provozoval, a následném výnosném prodeji jeho těla uvědomila, že daleko jednodušší než vykopávat těla je je rovnou „vyrábět“ a že si u toho navíc často ani nebudou muset zašpinit ruce. Oba pocházeli z hrabství Tyrone v Severním Irsku, ale poznali se až ve Skotsku v polovině roku 1820. 

William Burke byl voják, manžel od rodiny se dvěma dětmi. Kolem roku 1817 však rodinu opustil a přestěhoval se z Irska do Skotska, kde později nějakou dobu pracoval jako námořník na Union Canal (kanál, vedoucí z Falkirku do Edinburghu, postavený za účelem přepravy nerostných surovin – zejména uhlí – do hlavního města). Tady se oženil podruhé – vzal si Helen McDougal, která mu pravděpodobně pomáhala i s jeho budoucím byznysem.

William Hare se stejně jako Burke přestěhoval ze Severního Irska do Edinburghu, kde také nějakou dobu pracoval na Union Canal a k tomu si přivydělával jako švec. V hlavním městě Skotska se posléze seznámil s vdovou Margaret Laird, která vedla ve staré části města ubytovnu, se kterou po nějaké době uzavřel manželství.

Ani jeden z mužů neměl do doby, než se potkali, žádné oplétačky s policií a nejsou záznamy o tom, že by spáchali jakýkoli trestný čin či přestupek.

Prvním prodaným tělem dua byl bývalý voják na penzi Donald, který se - jak již bylo zmíněno - v roce 1827 ubytoval v ubytovně Hareho manželky. Zemřel v listopadu téhož roku (ještě bez pomoci obou Williamů) a jelikož majitelům ubytovny dlužil čtyři libry na nájmu, rozhodl se Hare po poradě s Burkem prodat jeho tělo pro lékařské účely, aby si tím vykompenzoval svou finanční újmu. William a William si ale kvůli této úvodní „akci“, kterou odstartovali své nové výnosné podnikání prošli celkem složitou anabází, protože se u veřejnosti snažili vzbudit dojem, že se tělo Donalda chystají řádně pohřbít – u tesaře si objednali výrobu rakve a společně s ním pak do ní umístili Donaldovo tělo a dokonce zatloukli víko. Když tesař odešel, dvojice víko zase vypáčila, vyjmula Donaldovy ostatky a do prázdné rakve namísto nich umístila staré boty a kamení. Tělo prodali Dr. Robertu Knoxovi, který se pro následující rok stal jejich hlavním odběratelem a chlebodárcem.

Prodejem Donaldova těla si přišli na 7 liber a 10 šilinků. Vydělané peníze je povzbudily natolik, že začali pátrat, jak by si prodejem těl mohli vydělávat pravidelně. Jejich první zavražděnou obětí se stal další nájemce Joseph, který onemocněl nějakou infekcí a blouznil v horečkách a dvojice se rozhodla jeho odchod ze světa urychlit. Navštívili ho v pokoji, lili do něj whisky a pak ho udusili. Tato metoda usmrcení jejich obětí měla výhodu v tom, že na těle nezůstaly žádné známky po násilí nebo čemkoli, co by naznačilo jinou než přirozenou příčinu úmrtí daného jedince a získala po jednom z Williamů dokonce své jméno:„burking“. Podobně si „poradili“ s dalším nájemníkem – obchodníkem, který onemocněl žloutenkou. Dr. Knox byl nadšený a nekladl dvojici žádné zvídavé otázky.

Burkemu s Harem bylo nicméně jasné, že se nemohou spoléhat pouze na nájemníky ubytovny, kteří onemocní – začali se proto zaměřovat na lidi, co sháněli levné ubytování a kteří budili zdání, že se po nich v případě jejich zmizení nebude nikdo shánět. V únoru 1828 zavraždili Abigail Simpson, důchodkyni, která žila nedaleko Edinburghu a do města přišla, aby si přilepšila prodejem soli, a ve stejném měsíci pomocí burkingu usmrtili ještě i další ženu. Po ní se svou pozornost rozhodli zacílit na prostitutky – ty ale byly v centru města přece jen víc na očích než důchodci nebo náhodní obchodní cestující.

Když dvojice v dubnu potkala dvě provozovatelky nejstaršího řemesla – Janet Brown a Mary Paterson – Burke je pozval na snídani do domu jeho bratra Constantina. Mary se nenechala dlouho přemlouvat a zanedlouho se opila do němoty, až z toho usnula, Janet byla zdrženlivější a necítila se ve společnosti Williama ani trochu dobře. Uprostřed sedánku do domu vtrhla Burkeho žena Helen, která se s ním začala kvůli přítomným ženám hádat (což bylo pravděpodobně předem dohodnuto), čehož Janet využila, omluvila se, že jí není dobře a z domu utekla. Když se později vrátila, aby vyzvedla svou kamarádku, Mary už v domě nebyla – v té době už její tělo leželo na pitevním stole. Tentokrát ale tento nový pitevní materiál vzbudil u některých mediků a chirurgů podezření – někteří totiž Mary znali a sami využívali jejích služeb, navíc zemřela mladá a její tělo neneslo známky žádné nemoci nebo zranění. Burke se vymlouval na to, že tělo získal od nějaké neznámé staré ženy a jim takové vysvětlení stačilo.

Burke a Hare v roce 1828 zavraždili podobným způsobem ještě několik žen – mezi nimi i matku s dcerou Mary a Peggy Haldane. Jejich nejodpornější vraždou bylo usmrcení staré ženy a jejího vnuka, který byl mentálně postižený. Stejně tak zabili mentálně retardovaného tuláka Jamese Wilsona, známého mezi veřejností jako „Daft Jamie“ (pitomý Jamie). To dvojici způsobilo další problémy, protože někteří studenti Jamieho na pitevním stole poznali a navíc byl tulák hlášený jako zmizelý – Dr. Knox na základě toho údajně mladíkovi pro jistotu při pitvě odřezal hlavu a končetiny, aby ho nebylo možné identifikovat.

Poslední vražda dvojice se odehrála 31. října roku 1828 – a její obětí byla Irka Margaret Docherty. Ta se také ubytovala v ubytovně manželů Hareových, jenže vražedné duo tentokrát nechalo její tělo ve zdejších prostorách příliš dlouho a následujícího dne jej - nedbale pokryté slámou - nalezli dva ubytovaní hosté. Ti svůj nález pochopitelně okamžitě nahlásili na policii. Jenže než strážci zákona stihli dorazit, Burke stihnul tělo Margaret prodat Dr. Knoxovi, během prohlídky ubytovny ale byly pod postelí nalezeny zakrvácené šaty. Vyšetřovatelé se nakonec odebrali i do nemocnice Dr. Knoxe, kde ubytovaní hosté, kteří zavražděnou Margaret v ubytovně nalezli, identifikovali mezi ostatními mrtvolami její tělo.

Burke a Hare byli obviněni z vraždy – pro tuto chvíli pouze Margaretiny. Vyšetřovatelé si byli dobře vědomi skutečnosti, že dvojice má s největší pravděpodobností na svědomí vražd více – jejich činnost totiž už v té době byla veřejným tajemstvím. Bez nálezu těl ale bylo těžké jim další z nich prokázat. Rozhodli se proto učinit nabídku - člověk, který jim poskytne přesvědčivé důkazy - ať už je sám do vražd jakkoli zapleten - dostane plnou imunitu.

Toho využil William Hare, který se obrátil proti svému parťákovi Burkemu.

Na konci roku 1828 začal soudní proces a Burkemu bylo rychle jasné, že ho po jeho skončení čeká šibenice.

Hare, který u soudu svědčil proti Burkemu dostal slibovanou imunitu a vyvázl bez trestu stejně jako Dr. Knox. Lékař byl nakonec odsouzen za své „morální selhání“, nikoli však za porušení zákona. Nakonec byl ale přinucen k rezignaci a v místních lékařských kruzích se stal vyvrhelem, kvůli čemuž se posléze ze Skotska odstěhoval do Londýna. Burke a jeho žena Helen byli obviněni ze tří vražd – Margaret, Jamieho a Mary – William byl odsouzen k trestu smrti a oběšen 28. ledna 1829. Jeho tělo bylo po exekuci veřejně pitváno a poté byla jeho kostra věnována Anatomickému muzeu v Edinburghu, kde je k vidění do dnešních dnů. Jeho manželku soud nakonec zprostil obvinění a osvobodil.

ZDROJE:

https://www.youtube.com/watch?v=4HIxRPEw0rA&ab_channel=Biographics

https://www.cambridge.org/core/books/abs/execution-state-and-society-in-england-16601900/murder-act-anatomization-17521832/0B417E58A29A753239A271679A4FE5CF

https://www.witcherytours.com/blog/2014/11/06/day-6-november-1828-real-mary-paterson

https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Byrne_(giant)

https://en.wikipedia.org/wiki/Union_Canal_(Scotland)