Článek
Podporující matka a zvídavá mysl = základ úspěchu
Když byly Jane, která se narodila 3. dubna 1934 dva roky, našla ji její matka, jak vleže v posteli upřeně pozoruje chuchvalec žížal, které si nalovila na zahradě. Napadlo ji tenkrát, jestli její malá dcerka náhodou nepřemýšlí, jak mohou tito tvorové chodit bez nohou. Ve čtyřech letech vzala Jane na farmu plnou zvířat a holčička nadšeně pozorovala pasoucí se krávy, prasata a koně. Když dostala za úkol sesbírat slepičí vejce, vrhla se do toho s radostnou vervou, po chvíli ji ale začalo zajímat, jak se na svět dostávají vejce. Marně hledala na drobném slepičím těle velký otvor, kterým by vejce zvládlo „vylézt“, a protože jí nikdo z dospělých nedokázal dát uspokojivou odpověď, vlezla si do prázdného kurníku, kde se rozhodla počkat na nějakou slepici, aby si to mohla ověřit na vlastní oči. Čekala tam trpělivě téměř bez hnutí čtyři hodiny. Její matka se známými mezitím vyděšeně pobíhali po farmě a hledali ji, a když už se chystali zavolat policii, vběhla jim Jane s rozzářenýma očima do náruče.
Nemohla v tu chvíli být šťastnější - právě totiž zjistila, jak slepice snáší vajíčka.
Tady pravděpodobně vznikl ten malý vědec. Zvědavost, kladení otázek, nedostávání odpovědí, rozhodnutí zjistit si to sám, dělat chyby, nevzdávat se a učit se trpělivosti.
Jane sice vyrůstala v nemajetné rodině, ale to jí nezabránilo v samostudiu a bádání – každou sobotu trávila několik hodin šmejděním po antikvariátu, který se nacházel poblíž jejich domku a ve zpocené dlani svírala těch několik uškudlených pencí z kapesného, aby si mohla koupit další knihu. Právě tady narazila v deseti letech o jednom víkendu na laciné vydání Tarzana. Poté, co si knihu přečetla, rozhodně prohlásila, že chce jet do Afriky a zkoumat zvířata. Okolí se jí ale smálo – „Jane, proč nesníš o něčem dosažitelném? Vždyť jsi jenom dívka z chudé rodiny!“ Její matka ale zareagovala odlišně a řekla své dceři, že pokud to opravdu chce, může to dokázat, ale bude muset velmi tvrdě pracovat.
Jane byla třídní premiantkou a toužila po studiu na univerzitě, to si ale její rodina nemohla dovolit. Jediné studium, které přicházelo do úvahy, byl levný kurz pro sekretářky. Jane jej tedy jen s velmi malým nadšením vystudovala a následně v Londýně získala v této profesi pracovní místo, které se přes její počáteční nechuť nakonec ukázalo být celkem zajímavé.
Matka mě učila, že když něco děláte, měli byste do toho ze sebe dát všechno. A tak i když jsem nechtěla být sekretářkou, rozhodla jsem se být v tom co nejlepší.
Pozvánka do Afriky
Pár měsíců poté, co započala svou profesní dráhu sekretářky, dostala Jane dopis s pozvánkou od spolužačky, jejíž rodiče koupili statek v Keni, aby tam přijela na prázdniny. Jane při té představě málem omdlela - už se viděla v džungli po boku svého dětského hrdiny Tarzana, obklopená divokými zvířaty, jenže náklady na cestu byly velké a ona nevydělávala moc, přičemž jí ještě většinu platu spolklo nájemné, které v hlavním městě Anglie musela platit. Rozhodla se proto vrátit domů k matce, aby ušetřila za bydlení a vzala práci servírky v nedalekém baru. Za pět měsíců si našetřila dost na to, aby se mohla vydat do Keni a z ní zase domů - tehdy totiž platilo pravidlo, že pokud se do země chtěl někdo podívat, musel mít při cestě tam už rovnou zakoupenou jízdenku i nazpět.
Ve svých 23 letech nasedla na loď (leteckou dopravu si nemohla dovolit) a odplula do Afriky. Africké půdy se její nohy poprvé dotkly v Kapském Městě, a její počáteční euforii brzy nahradil jiný pocit - šok z všudypřítomných cedulek s nápisem v afrikánštině: „Jen pro bílé lidi“. Bylo jí řečeno, že pokud se zajímá o zvířata, má se vypravit za paleontologem Louisem Leakeyem. Sebrala tedy odvahu a sjednala si s ním schůzku, při které se na něj snažila celá rozechvělá udělat dojem informacemi, které si za svůj život nastudovala o afrických zvířatech a mezi řečí zmínila i svou zkušenost s prací sekretářky.
Louis Leakey se svou ženou Mary
Zvláštní hrou osudu Leakey zrovna o jednu sekretářku přišel a sháněl novou. Jane nabídnutou práci ráda přijala a záhy zjistila, že se tato sekretářská pozice nedá s tou v Londýně vůbec srovnávat. Tady se totiž cítila „mezi svými“, a přestože dělala zejména administrativní úkony, bylo to v oboru, který ji odmalička fascinoval. V roce 1957 ji Leakey vzal na vykopávky do NP Serengeti v Tanzánii, díky čemuž mohla na vlastní oči poprvé spatřit zvířata, která do té doby znala jen z encyklopedií.
Národní park Serengeti
Jednou večer jí Leakey u plápolajícího ohně řekl, že pokud se chce učit od zvířat a o zvířatech, aby se zaměřila na šimpanze - a k tomu ji nemusel dvakrát pobízet. Pokud to ale chtěla uskutečnit, potřebovala nejdřív získat nějaké peníze, a tak se na rok vrátila zpátky do Británie. Když se pak chtěla rozjet zase do Afriky, zjistila, že ji tam samotnou nepustí - osamocená žena hodlá zkoumat zvířata v džungli? Nepřichází v úvahu. A tak Jane doprovodila jako věrný Pátek její matka. V létě roku 1960 si společnými silami postavily bývalý armádní stan uprostřed maličkého parku Gombe.
Šimpanzi v NP Gombe
Pak jsem vyrazila sama do kopců na úbočí hory. Seděla jsem tam a slyšela štěkat paviány, zpívat ptáky. Podívala jsem se na jezero a řekla si, že blíž k nebi už ani být nemůžu.
V této době Jane ještě nedisponovala žádným adekvátním vzděláním, o které by se při svém výzkumu šimpanzů mohla opřít, a až daleko později se dozvěděla, že to byl hlavní důvod, proč ji k němu Louis Leakey povzbudil – protože její mysl nebyla zatížená předsudky a všeobecně přijímanými fakty o chování a prožívání zvířat. První čtyři měsíce před Jane šimpanzi vyplašeně prchali a ona už začala ztrácet naději, jelikož dobře věděla, že pokud se jí v těch následujících dvou nepodaří objevit něco zajímavého, její výzkum skončí. Peníze, které sehnala, totiž dokázaly pokrýt pouze půlroční pobyt v džungli. Matka ji ale nepřestávala neúnavně podporovat a povzbuzovat a Jane díky tomu ve svém úsilí navázat se zvířaty bližší kontakt nepolevovala. Vanne Goodall odjela pouhé dva týdny předtím, než se její dceři konečně podařil průlom – jeden ze šimpanzů se osmělil a přestal před ní utíkat.
Posted by Sofi Velazquez on Wednesday, January 18, 2017
Jak důvěra Davida Šedovouse přepsala vědecké učebnice
Jane mu dala jméno David Šedovous - podle bílých chlupů, které měl na bradě. Pár dnů nato byla svědkem toho, jak David utrhl stéblo trávy, strčil ho do termitiště, vytáhl pomocí něj pár termitů a snědl je. Fascinovaně sledovala, jak si stéblo pečlivě a trpělivě upravuje tak, aby byl jeho nástroj co nejefektivnější. Objev, že i zvíře si umí vyrobit jednoduchý nástroj byl přelomový – do té doby se totiž věřilo, že takovou dovedností vládnou pouze lidé. O Janin výzkum se po této informaci začala zajímat nezisková organizace National Geographic, která jí na něj poskytla další peníze.
Po nějaké době ji znovu kontaktoval Leakey, který jí jen tak mimochodem oznámil, že teď už je ten správný čas, aby vystudovala vysokou školu a informoval ji o tom, že jí zařídil studium etologie (věda, zabývající se studiem chování živočichů) na Univerzitě Cambridge. Tady se Jane opakovaně setkala s odsouzením svého přístupu k šimpanzům – učené hlavy jí říkaly, jak bylo špatně, že zvířatům dávala jména (v jedné šimpanzí rodince byla Fifi, Freud a Frodo a ve druhé Goblin, Gremlin a Glitter) a hovořila o nich jako o matkách, otcích a dětech. Jaký nesmysl je, když tvrdí, že mají každý svou jedinečnou osobnost a jsou schopni řešit problémy. A jaká nehoráznost je její prohlášení, že šimpanzi umí prožívat lidské emoce!
Nejsme horší než zvířata, jsme stejní jako kterékoli jiné zvíře. Musíme mít společné agresivní instinkty z dob, kdy jsme měli společného předka. Šimpanzi sdílejí 97,8 % naší DNA. Jsme si podobní ve struktuře krve, mozku i imunitního systému. Stejně jako oni se objímáme, líbáme, poplácáváme, držíme za ruce. Samci se vzpřímí a hrozí pěstí, když soupeří o dominanci.
Jane tak velké projevy odporu se závěry jejího výzkumu mrzel, ale nevzdávala se. V té době už navíc měla oporu ve svém prvním manželovi - Hugu van Lawickovi, který spolu s ní šimpanze pozoroval a kontinuálně natáčel na kameru, a právě jeho záběry prokázaly, že vše, co říká, je pravda.
Hugo van Lawick, holandský filmař a fotograf, byl prvním manželem Jane
Po dokončení doktorátu se Jane vrátila zpátky do Gombe, kde založila malou výzkumnou stanici, ve které spolu s několika studenty pokračovala ve výzkumu nejen šimpanzů, ale i paviánů a motýlů.
Osvětová činnost
Janina pozornost se v průběhu let rozšířila od výzkumu šimpanzů a boje za jejich záchranu a etické zacházení k intenzivnímu zájmu o ochranu zvířat a lidí.
Viděla jsem tajně natočená videa, ukazující to nejhorší týrání krav, prasat, kuřat, slepic, krůt a dalších. Jsou namačkáni v těsných prostorech, zachází se s nimi jako s věcmi. Neživými věcmi. Pracují u nich lidé, kteří jsou necitliví, nebo tam pracují proto, že si nějak vydělávat musí. Tato zvířata se udržují naživu pomocí antibiotik, proto taky čím dál víc antibiotik přestává účinkovat. Začali jsme vůči nim být rezistentní, protože antibiotika ze zvířat přechází do životního prostředí a odsud do našich těl.
Začala jezdit po světě a pořádat přednášky na téma životního prostředí a dopadů změn klimatu na ohrožené druhy zvířat včetně šimpanzů.
Podívejme se, co jsme s planetou udělali. Máme tu změnu klimatu, ztrátu biologické rozmanitosti uprostřed šestého velkého vymírání. Používáme příšerné chemické pesticidy, hnojiva a herbicidy v rámci průmyslového zemědělství. Ničíme půdu, plýtváme vodou, týráme zvířata. Lidé jsou nemocní. Máme zkorumpované vlády, kácíme lesy. Lidé trpí a zvířata mizí. Ale důvod, proč musím pořád chodit a burcovat je ten, že mám štěstí. Viděla jsem místa, která jsme zničili, ale příroda jim dala další šanci. Zvířata na pokraji vyhynutí mohou dostat další šanci. A někteří lidé si začínají uvědomovat, že my – lidé – nejsme osvobozeni od vyhynutí. Pokud budeme zemi takto dál ničit, sami si vytvoříme planetu, která se zahřeje natolik, že už nepřežijeme. Proto jezdím, abych lidi probudila. Protože když budeme jednat teď, můžeme to zpomalit.
Jane už na začátku 90. let postřehla, že mladí lidé jsou letargičtí, o nic nejeví zájem a ohledně budoucnosti lidstva říkají, že není třeba se snažit, protože pro záchranu planety a jejích obyvatel už je stejně pozdě. To ji inspirovalo k založení organizace „Roots and shoots“ (Kořeny a výhonky), programu pro aktivní lidi, kteří touží něco zaběhnutého a nefunkčního ve světě změnit. Do programu jsou aktuálně zapojeny desetitisíce lidí ze 130 světových států. Před několika měsíci začal fungovat i v České republice.
Všichni máme nezlomného ducha, ale lidé z něj mají strach. Mají strach opustit svou ulitu, zaujmout postavení, které jim bylo přiděleno, když vstoupili na tuhle planetu. Všichni máme nějakou roli. Ale někteří lidé ji kvůli strachu nikdy neobjeví. Mým darem je komunikace. Mým původním posláním bylo přesvědčit lidi, že i zvířata mají city jako my. Dnes je mým posláním dávat lidem naději. Bez naděje se totiž člověk stane apatickým a nepřejde k činům. Je třeba si uvědomit, že každý náš den na světě má nějaký dopad. A je jen na nás, jaký dopad to bude. Myslím, že ještě není pozdě. Ale už je skoro pozdě.
ZDROJE:
https://youtu.be/Z8w6APBBiQE?si=oJHmvfFysZFAJ6aL
https://youtu.be/3×CNKvkuTeY?si=IIP2Nj-dWlYfTkJu
https://youtu.be/KBL0qxBNbVw?si=8zAjx0wPhPjToqq8
https://time.com/3949985/jane-goodall-college-history/
