Muž s víkem na žaludku: A. St. Martinovi zůstala po střele díra v břiše. Lékař jí zkoumal trávení

6. června 1822 ráno bylo nezvykle chladno a nad zálivem u ostrova Mackinac v dnešním Michiganu se válely chuchvalce mlhy. Dvacetiletý Kanaďan francouzského původu Alexis St. Martin postával ve frontě u obchodu Americké kožešinové společnosti. Byl to tmavovlasý chlap jak hora, který měřil přes 180 cm a měl silné ruce, svalnaté z ustavičného pádlování a snědé od sluníčka. Alexis totiž vykonával obtížnou, ale dobrodružnou práci voyagera, spočívající v tom, že objížděl na kánoích indiánské vesnice, ve kterých vykupoval kožešiny, které pak dopravoval na obchodní místa společnosti, pro kterou pracoval.

Poklidné ráno, jehož ticho narušovalo jen občasné zašumění něčího hovoru, najednou prořízla ohlušující rána. Pocházela z muškety jednoho muže a vystřelila nedopatřením, jenže bohužel zasáhla lidské tělo. To nepatřilo nikomu jinému než Alexisovi, kterého střela trefila ze vzdálenosti tří stop. Padl k zemi jak podťatý a kvůli krátké vzdálenosti, kterou kulka urazila, než jej zasáhla, mu dokonce začala hořet košile. Lidé, kteří úlekem uskočili stranou, se k němu nyní zase seběhli a nikdo nepochyboval o tom, že mladý muž je mrtvý.

I tak ale několik z nich zvedlo jeho bezvládné tělo ze země a odneslo ho na vytvořené provizorní lůžko. Pár ostatních mezitím běželo do pevnosti americké armády, která se na ostrově nacházela, kde měl svůj byt její lékař William Beaumont. Ten po první vychrlené větě jednoho z vyslanců na nic dalšího nečekal, vyskočil ze židle, drapnul do rukou svou koženou brašnu s lékařskými nástroji a spěchal spolu s ostatními za postřeleným mužem, aby zjistil, jestli mu ještě může nějak pomoci. Při ohledání těla zjistil, že kulka prorazila několik žeber a protrhla Alexisovi bránici a levou dolní část plíce. K tomu ještě došlo k proděravění břišní stěny, ze které zela menší díra, skrz niž bylo možné vidět trávicí soustavu nešťastného mladíka.

Alexis byl sice vzdor mínění veřejnosti stále ještě naživu, ale zkušený lékař si byl jistý, že jeho pacient víc jak 36 hodin nepřežije. Jenže Alexis byl dobře stavěný a ve víc než dobré kondici, a obojí mu v boji proti smrti přišlo vhod. Během několika následujících týdnů zachvátila jeho tělo prudká horečka, při níž bylo vyloučeno několik úlomků chrupavky a žebra a rána po střele silně zapáchala. Kvůli otvoru v břiše v sobě pacient nedokázal udržet žádnou potravu, kterou pozřel - vytékala totiž zpět ven a Beaumont ho proto udržoval naživu prostřednictvím „výživných klystýrů“, které mu aplikoval přímo do konečníku. Posléze už to nebylo potřeba, protože přišel na způsob, jak na hojící se ránu přikládat obvazy a lepící pásky tak, aby z ní pozřená potrava neunikala.

Když Alexis překonal první kritické týdny, překvapený lékař musel přehodnotit svou prvotní fatální prognózu. Ta se nyní změnila na konstatování, že „pacient bude s největší pravděpodobností žít“.

Alexis se zotavoval až neuvěřitelnou rychlostí, jen rána na jeho břiše se ne a ne zacelit. Stěny žaludku se k sobě nepřivinuly, ale namísto toho přilnuly ke kůži břicha a vytvořily pod žebry otvor, vedoucí přímo do žaludku. Ošetřující lékař navrhl svému pacientovi, že mu ránu zašije, ale Alexis si už žádné další medicínské zásahy do svého těla nepřál a odmítl. Lékař mu tedy okolo pasu dál uvazoval obvazy, když se chtěl najíst a po pár měsících si jeho žaludek s celou situací poradil po svém - v ráně se mu vytvořila kožní chlopeň, připomínající ventil, která už žádnou potravu z trávící soustavy nazpět nepropustila, dala se ale stlačit prstem, čímž se pro zvědavého lékaře naskytl fascinující pohled do Alexisova žaludku.

Beaumont si dobře uvědomoval, jak cenná možnost pro výzkum se mu Alexisovou anomálií naskytla a tak se rozhodl vytvořit smlouvu, kterou svého pacienta přiměl podepsat. Moc velkou práci mu to nedalo, protože Alexis byl negramotný a nemohl si tak přečíst, že právě svým podpisem stvrdil, že se „podrobí takovým fyziologickým nebo lékařským pokusům, které mu zmíněný William nařídí nebo nechá provést na jeho žaludku nebo v jeho žaludku, a bude poslouchat ohledně vystavování a ukazování svého zmíněného žaludku“.

První oficiální experiment s Alexisovým trávením se uskutečnil 1. srpna 1825. Beaumont si pomocí něj chtěl ověřit, jestli je obecně přijímaná teorie, že lidský žaludek tráví jednotlivé druhy potravy postupně, a proto se člověku, který najednou pozře příliš mnoho různých potravin, udělá špatně, správná. Připravil si několik kousků hovězího masa, kousek starého chleba a svazek syrového zelí, nakrájeného na nudličky, které zavěsil na hedvábný provázek a zavedl dírou do Alexisova žaludku. Nechal je tam hodinu a poté je jeden za druhým opatrně vytáhl. A zjistil, že zatímco chleba a zelí jsou už z poloviny strávené, maso zůstalo prakticky netknuté. Vrátil je proto nazpět a nechal je tam další hodinu, poté je znovu vytáhl a naznal, že vařené hovězí bylo zčásti strávené, ale syrové maso na povrchu pouze mírně macerované.

Beaumont si do lékařského deníku poznamenal, že pach a chuť žaludečních tekutin byla „mírně žluklá“ a že si „chlapec stěžoval na bolest a neklid v prsou“. Napotřetí vsunul kousky zpola natráveného masa do Alexisova žaludku. Za další hodinu je vytáhl a do deníku si poznačil, že si pacient „postěžoval na značnou úzkost a neklid v žaludku a bolest v hlavě“ a že žaludeční tekutina „byla žluklejší a ostřejší“. Toužil Alexisovi vrátit vzorky do břicha ještě i napočtvrté, ale stěžoval si prý tak moc, že se ho nakonec rozhodl nechat na pokoji.

Kromě podobných pokusů nutil lékař Alexise držet 17hodinové půsty a zahřívat lahvičky s obsahem jeho žaludku vlastním podpažím. Pomocí toho chtěl Beaumont zjistit vliv tělesného tepla na proces trávení. Překřtil svého pokusného králíka, ze kterého si v denních hodinách udělal svého sluhu, na „Muže s víkem na žaludku“.

Beaumont prováděl experimenty na Alexisově těle po dvě desetiletí, během kterých zaznamenal 51 závěrů o trávení. Zjistil například, že se zelenina tráví pomaleji než maso, že se mléko srazí hned na počátku trávení nebo že je sliznice zdravého žaludku světle růžová a pokrytá hlenem a žaludek při trávení svůj obsah převrací, aby procesu napomohl. Jeho nejcennější závěry se ale týkaly žaludeční šťávy:

Zjištěné výsledky zveřejnil v publikaci "Experiments and Observations on the Gastric Juice and the Physiology of Digestion (Pokusy a pozorování žaludeční šťávy a fyziologie trávení), která je považována za jeden z nejlepších lékařských chirurgických textů v Americe z období před občanskou válkou.

Beaumontovi nestačilo experimentování v jeho domácím prostředí, ale Alexis jej musel doprovázet i při jeho pracovních cestách, na kterých seznamoval se svými fascinujícími objevy další lékařské kolegy. Když ale v jednom roce dorazili do Plattsburghu ve státě New York, vědomí blízké kanadské domoviny bylo pro Alexise, který měl svého nezáviděníhodného postavení tak akorát dost, příliš velkým lákadlem na to, aby mu dokázal odolat. Aniž by se svého chlebodárce zeptal na svolení, jednoho dne odjel jednoduše domů.

Dva roky Beaumont o svém objektu zkoumání nic nevěděl, teprve poté se díky pomoci přítele, který se pracovně pohyboval ve stejném odvětví jako Alexis (obchod s kožešinami), dozvěděl, že se oženil a se svou ženou zplodil prvního potomka. Další dva roky ho přemlouval, aby se k němu vrátil a svolil k dalšímu pokračování v experimentech. Následovalo období krátkých spoluprací, ze kterých Alexis vždy prchal zpět k rodině, ale nové přírůstky, které do jejich domácnosti přibývaly (manželé měli nakonec šest dětí) jej vždy přiměl, aby se opět nechal zkoumat, protože mu za to Beaumont dával tolik potřebné peníze.

V roce 1853 ale jejich bizarní vztah skončil natrvalo, jelikož William Beaumont zemřel.

Sám Alexis vydechl naposled až o 27 let později (v roce 1880) a před svou smrtí důrazně žádal svou rodinu, ať v žádném případě nepovolí lékařské komunitě, aby pitvala jeho tělo (po čemž řada doktorů velmi toužila a dokonce plánovali vystavení Alexisova žaludku v Armádním lékařském muzeu). Aby si jeho rodina byla jistá, že se nic takového nestane, nechali Alexisovo tělo doma rozložit do takové míry, že už jej nebylo možné ani přepravit do kostela na pohřební obřad a následně jej pohřbili osm stop pod zem.

Díky tomu měl Alexis alespoň po smrti konečně pokoj.

ZDROJE:

https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/probing-the-mysteries-of-human-digestion/

https://www.bbc.com/reel/video/p0c73j50/the-curious-case-of-the-man-with-a-hole-in-his-stomach

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/grisly-story-human-guinea-pig-alexis-st-martin-180963520/

https://web.archive.org/web/20181031005310/https://digitalcommons.wustl.edu/beaumont/