Článek
Polský odboj se proto rozhodl, že musí zjistit, co se na těchto místech odehrává a pro tento úkol byl vybrán Witold Pilecki, který se před zapojením do protinacistického odboje aktivně podílel na obraně vlasti jako záložní poručík 19. pěší divize Pruské armády. Witold se narodil v roce 1901 na severovýchodě Ruska. V roce 1931 se oženil s Marií Ostrowskou a o dva roky později už byl otcem dvou dětí – syna a dcery. Kvůli svému úkolu si opatřil falešné doklady, vystavené na jméno Tomasz Serafinski, k nimž si záměrně nepořídil potvrzení o zaměstnání, a 19. září 1940 se při domovní razii nechal zatknout a deportovat do Osvětimi.
Jako přivítání mu jeden kápo vyrazil dva přední zuby, protože držel cedulku se svým vězeňským číslem 4859 v ruce a ne v ústech, jak po něm požadoval. Na své první chvíle v táboře později Witold vzpomínal takto: „Za dráty, na velkém náměstí, se nám naskytl další pohled. V zářivém světle reflektorů, které se na nás plazilo ze všech stran, bylo vidět několik rádoby lidí. Chováním se podobali spíš divokým zvířatům (a to tu zvířata naprosto urážím, protože pro takové tvory v našem jazyce dosud neexistuje výraz). Okolo přecházel podsaditý muž s holí a všech se vyptával: Co jste dělali v civilu? Pokud někdo odpověděl, že byl knězem, soudcem nebo právníkem, znamenalo to pro něj bití a smrt. Ti lidé v podivných pruhovaných oděvech se na tyto vězně s divokým smíchem vrhali, mlátili je po hlavách, kopali ty, kteří už leželi na zemi do ledvin a jiných citlivých míst, skákali jim po hrudi nebo po břiše - s neuvěřitelným nadšením je zabíjeli.“
Každý den v táboře začínal stejně - gongem, vyzývající vězně, aby se dostavili k rannímu nástupu. V 6 hodin ráno se museli všichni postavit do vyrovnaných řad (každý blok se řadil do deseti řad, což usnadňovalo počítání). „Pokud někdo chyběl - ne proto, že by utekl, ale že se například nějaký nováček naivně schoval nebo prostě zaspal - a nástup kvůli tomu neodpovídal počtu vězňů v táboře, byl tento člověk vyhledán a následně vyveden na dvůr, kde byl téměř pokaždé veřejně zabit.“
Ve svém reportu, který sepsal po svém útěku z tábora, objasňoval, co přesně měl v Osvětimi dělat: „V té době bylo základním úkolem vytvořit vojenskou organizaci, jejímž cílem bylo: udržovat ducha kolegů dodáváním a šířením zpráv zvenčí, organizovat v rámci možností zásobování potravinami a rozdělování prádla mezi organizované a jako vyvrcholení toho všeho připravit vlastní jednotky k převzetí kontroly nad táborem.“
Zanedlouho se mu skutečně podařilo vytvořit odbojovou skupinu čítající okolo 500 lidí. Pojmenoval ji Svaz vojenské organizace. Přitom se snažil, aby byl táborový odboj tvořen vězni z různých oddílů či úseků, díky čemuž získával komplexnější informace o tom, co se v táboře děje. Ty pak posílal různými způsoby mimo zdi tábora po tři dlouhé roky: „Musíte je informovat, jak Němci zacházejí se sovětskými zajatci. Nejdůležitější je ale masivní vyhlazování Židů. Dejte vědět našim velitelům, že děti a starší lidé ze Slovenska byli zplynováni a že mladí muži a ženy jsou využíváni k těžké práci, kvůli které nakonec taky proletí komínem. Naše velení musí informovat Londýn, aby celý svět zachránil Židy před vyhynutím.“
Witold nepřestával věřit, že na základě jeho svědectví svět zasáhne nebo že alespoň dostane povolení vyvolat v táboře vzpouru. Jenže bylo ticho po pěšině a nedělo se vůbec nic. Na jaře roku 1943 se proto rozhodl z tábora uprchnout.
Spolu s dalšími dvěma vězni se jim podařilo dostat k práci v táborové pekárně, která se nacházela mimo hlavní prostor tábora a navíc si zajistili noční směnu, která byla pro útěk v mnoha ohledech výhodnější. V noci z 26. na 27. dubna přemohli stráže a zamkli je ve dřevníku. Následně vyřadili přestřižením drátů z provozu alarm a všichni tři se vší silou zapřeli do masivních kovových dveří, které si otevřeli pomocí duplikátu originálního klíče.
Byli na svobodě.
Witold Pilecki
Po útěku se Witold znovu připojil k varšavskému odboji a sepsal obsáhlou zprávu o tom, co v Osvětimi prožil. Začínala slovy: „Takže se ode mě očekává, že budu popisovat co nejsušší fakta, jak to po mně kolegové chtějí. Řekli: Čím víc se budeš držet faktů a podáš je bez komentáře, tím to bude mít větší hodnotu. Pokusím se tedy… ale člověk přece jen nebyl z kamene, kterému jsem upřímně často záviděl…Někdy tedy mezi uvedená fakta přece jen vložím myšlenku, která vyjádří to, co (v dané situaci) člověk cítil. Nevím, jestli to nutně bude znamenat to, že se sníží hodnota toho, co napíšu.“
Po skončení II. světové války bojoval Witold se stejnou urputností proti komunistickému režimu v další odbojové skupině, ale roku 1947 byl zatčen. Ve vězení ho mučili tak brutálním způsobem, že své ženě, která ho měla příležitost ve vězení několikrát navštívit svěřil, že jeho pobyt v Osvětimi byl oproti tomuto procházka růžovou zahradou. Zlomený muž při tomto setkání manželce zároveň přiznal, že si přeje, aby to už hlavně co nejrychleji skončilo.
Pilecki během soudního procesu
To se mu mělo brzy splnit – na jaře roku 1948 byl v soudním procesu odsouzen k trestu smrti a na konci května popraven zastřelením ve varšavské věznici. Jeho manželku o tom nikdo ani neinformoval. Až když nesla do vězení svému muži balíček, zjistila, že už ho nemá komu předat. Ale ani tehdy se nedozvěděla, že je Witold po smrti. Po dlouhá desetiletí tak nepřestávala doufat, že je její manžel stále naživu a jednoho dne se vrátí domů.
O tom, že byl popraven, se dozvěděla až v 90. letech.
ZDROJE:
https://web.archive.org/web/20100203233703/http://www.polandpolska.org/dokumenty/witold/raport-witolda-1945.htm
https://www.bbc.com/reel/video/p0b711n3/the-man-who-volunteered-to-be-imprisoned-in-auschwitz?tblci=GiB2hX_FNGo005FMsDCDxFUoUTAdga1SU7pQEDUwJgbWdCCMjFQowI-rg9-K1MZf#tblciGiB2hX_FNGo005FMsDCDxFUoUTAdga1SU7pQEDUwJgbWdCCMjFQowI-rg9-K1MZf
https://www.zagladazydow.pl/index.php/zz/article/view/720/679
