Článek
„To jsou oni, zas budou nějaký problémy,“ špitají si tlumeně báby v žižkovském pavlačáku při pohledu dolů na hřiště, kde se začínají srocovat partičky místní omladiny. Pořvávají na sebe, nadávají si, pokuřují. Prťata se motají okolo těch starších a „světaznalých“ a ti je buď chrání, nebo si z nich dělají terč pro pobavení.
Výrostci z jednotlivých čtvrtí se sdružují do gangů a pokud se do něj dostanou, považují to za privilegium. Rádi se navzájem provokují opakovanými vstupy na zakázaná, „výsostná“ území těch druhých. To má většinou jediné řešení - obě partaje se střetnou v bitce, která rozhodne o tom, kdo bude mít větší moc a vliv. Rvačku skoro vždycky někdo natáčí na mobil a pak nahraje na sociální sítě. Jednou jsem byla svědkem rozhovoru dvou puberťáků pár dnů právě po jednom takovém souboji, ve kterém asi třináctiletý kluk pyšně líčil kamarádovi, jak s ostatními „konečně vyřídili toho šmejda - kámo, ležel na zemi a my jsme ho asi deset minut kopali do hlavy. No a dneska ráno jsem zjistil, že prý skončil na vozíku. Hustý, co?“
Je okolo jedné, škola už nejspíš skončila a jestli ne, je to celkem fuk, dost z těchto dětí do ní stejně prakticky nechodí. A když už chodí, moc se tam nenaučí, protože učitelé si s nimi nevědí rady. „Aby taky ne, se podívej na zbytek famílie,“ houkne ještě jedna z ženských směrem k sousedce a pak se obě zalezou schovat před únorovým chladem dovnitř.
Dva roky jsem pracovala jako streetworkerka ve třech odlišných pražských lokalitách a několik let jako dobrovolnice u různých organizací. Mou cílovou skupinou byla právě ohrožená mládež - děti s kázeňskými problémy, psychiatrickými diagnózami, se sklony k agresi, poflakování a experimentům s návykovými látkami. Děti zanedbávané, týrané, zneužívané, které pak sami inklinovaly k podobnému chování.
Navštěvovali jsme je s mými kolegy přímo v jejich přirozeném prostředí - venku v ulicích. Základním poznávacím znamením našich klientů bylo, že nechtěli být dětmi, toužili rychle vyrůst a požadovali, aby se s nimi zacházelo jako s dospělými. Být dětmi totiž často neuměli, protože nedostali šanci se to naučit. O to méně pak věděli, jak být těmi vytouženými dospělými.
Příležitost chovat se úměrně svému věku dostávali při různých několikadenních výjezdech do přírody, kdy jsme je vytrhli z jejich známého a často patologického prostředí. Ti největší kápové najednou ztráceli pevnou půdu pod nohama a místo ní nastupovala velká nejistota. Díky tomu ale mohly k dítěti nebo dospívajícímu člověku pronikat nové zkušenosti a pocity, které do té doby neměl možnost zažít. Pocit sounáležitosti, přijetí, ocenění nebo i to, že se může cítit nejistě a zranitelně a nikdo toho nezneužije.
Streetworkeři pro rizikovou mládež jsou často těmi jedinými, za kým se takové dítě nebojí přijít, když se „stane průser“. Tato cílová skupina totiž propadá standardním sítem sociální práce a jsou to právě tito pracovníci, kteří díky tomu, že s nimi navazují kontakt v jejich přirozeném prostředí, mohou podchytit různé průšvihy a rizikové jevy hned v jejich základu, než se z nich stane vážný problém nejen pro jedince, ale i pro společnost.
Málokdy se někdo, s kým se dítě pravidelně potkává, zajímá o to, proč se chová destruktivně, většinou bývají potírány jenom důsledky. Práce kontaktních pracovníků staví hlavně na principu partnerství. A to může někdy udělat hodně. Mladý člověk, který si nese odmala nálepku jako „ten grázl“, a podle toho je tak k němu všude přistupováno, se v nízkoprahových službách často poprvé v životě setkává s něčím odlišným. Jednoduše řečeno, tato děcka vědí, že i když něco hodně pokazí, tak že stejně můžou v klubu nebo terénu přijít za pracovníkem a promluvit si s ním o tom.
Vůbec to ale neznamená, že si můžou dělat, co se jim zlíbí - naopak, tato práce je víc, než o čemkoli jiném, o neustálém nastavování hranic a lpění na jejich dodržování, což bývá pro většinu z těchto dětí velká neznámá. Tento partnerský přístup, kdy se dítě snažíte učit, že je odpovědné za svoje chování a že když se bude k ostatním chovat špatně, těžko může čekat na oplátku nějakou jinou reakci, je může obohatit (pokud si ho k sobě bude umět připustit).
Samozřejmě, že to často nejde. Pokud se opakovaně snažíte s nekonečnou trpělivostí a empatií někomu pomoct a on se dál chová jako fracek beze špetky respektu, jasně, že s vámi pak cloumá vztek a vy byste tomu „smradovi nejraději jednu natáhli“. To byste nebyli lidé. Ale jednou z výhod práce terénního pracovníka je, že můžete z kontaktu, který je nepříjemný a dál graduje, jednoduše odejít. A třeba to zkusit jindy.
Statisticky vzato navíc výsledky úsilí pracovníků v nízkoprahových službách nevyznívají nijak optimisticky - klientů, u kterých lze reálně vidět změnu k lepšímu, je jako šafránu. Na jeho osobu totiž stále působí spousta negativních vlivů.
Stává se také, že klient, se kterým společně na něčem pracujete, znenadání zmizí z vašeho zorného pole a vy už o něm třeba nikdy neuslyšíte. To může být dost demotivující. Když jsem jako streetworkerka začínala, kolegyně, která mne provázela lokalitou, ve které jsem se měla pohybovat, mi udělila cennou radu. Řekla mi tehdy, ať hlavně nemám přehnaná očekávání a naučím se mít radost i z těch nejmenších úspěchů. Vzala jsem si to k srdci a časem jsem si k tomu ještě doplnila, že i když se to já nikdy nedozvím, tak si třeba někdy v budoucnu někdo z nich z mého úsilí odnese něco podstatného, co se pak pozitivně promítne v jeho životním příběhu.
Občas se stane, že se vám povede proniknout opravdu hluboko do světa těchto „dětí ulice“ a pochopíte beze zbytku jejich problematické chování. To mne na této práci bavilo asi nejvíc - hledání cest ke každému jednotlivému dítěti, když každé bylo úplně jiné. A pak, když se to podařilo, pomalé budování vztahu založeného na důvěře.
Pak jsem ho mohla zkoušet pozitivně ovlivnit nebo mít možnost s ním otevřeně mluvit o nějakém jeho nápadu, který mu mohl přinést spoustu problémů - jako byl třeba útěk z domova, nechráněný sex (nebo sex u velmi mladých dětí pod 15 let) nebo plánovaný kriminální čin.
Bývali jsme také konfrontováni s hodně závažnými tématy, jako bylo znásilnění nebo nějaká forma domácího násilí. Jednou jsme takhle s kolegou „podchytili“ případ osmiletého chlapce, na kterého jeho otec poštvával bojového psa, když se mu zdálo, že neposlouchá. Našli jsme ho celého ušpiněného s prokousnutou čelistí a ve spolupráci s Ospodem (Orgán pro sociálně-právní ochranu dětí), který tehdy zafungoval výborně, jsme nakonec dosáhli toho, že se dítěte ujal jeho starší bratr a my jsme ho pak v terénu potkávali v čistých šatech a s rozesmátou tváří.
V těchto chvílích jsem ve své práci spatřovala velký smysl.
