Ellis Island: Brána, která změnila svět i český migrantům.

Mezi lety 1892 a 1954 existovalo místo, které bylo pro miliony lidí doslova hranicí mezi minulým a budoucím životem. Ellis Island, malý ostrov v newyorském přístavu, nebyl jen stavebním komplexem nebo úřadem. Byl to bod zlomu. Místo, kde se rozhodovalo o tom, zda se člověk stane součástí nového světa, nebo se s hanbou, bolestí a prázdnýma rukama vrátí zpět přes oceán.

Více než 12 milionů lidí prošlo jeho halami. Byli mezi nimi rolníci, dělníci, ševci, židovští uprchlíci, italští stavitelé, polští horníci i tisíce Čechů a Slováků hledajících práci, svobodu a důstojnost. Většina z nich nepřiplouvala jako „dobrodruzi“, ale jako lidé na hraně přežití. V Evropě je čekala válka, hlad, nedostatek práce nebo politický útlak. V Americe je čekala nejistota, ale také šance.

Ellis Island byl místem, kde naděje získávala byrokratickou podobu.

Plavba přes Atlantik byla pro většinu imigrantů jedna z nejtěžších zkušeností jejich života. Třetí třída, takzvané steerage, se nacházela hluboko v podpalubí, kde panovalo šero, vlhkost, špatná hygiena a těžký vzduch nasáklý potem, uhlím a nemocemi. Muži, ženy a děti spali v úzkých dřevěných palandách, často bez dostatečné stravy, v podmínkách, které bychom dnes považovali za nelidské.

A přesto vydrželi. Protože neměli jiné řešení.

Když po týdnech plavby spatřili sochu Svobody, mnozí plakali. Ne proto, že by věděli, co je čeká, ale proto, že alespoň přežili cestu.

Libí se ti článek? Napiš komentář, motivuješ nám psát dále.

Následovalo však něco, na co nebyli připraveni.

Po přistání na Ellis Island byli imigranti nasměrováni do obrovské přijímací haly – Registry Room. Tady už nešlo o sny, ale o přežití. Každý musel projít lékařskými a administrativními kontrolami. Celý proces mohl trvat několik hodin, ale pro některé znamenal osudové minuty.

Úředníci se ptali na jméno, místo narození, cíl cesty, příbuzné v Americe, množství peněz a pracovní zkušenosti. Lékaři kontrolovali oči, dýchání, pohyb, chůzi i chování. Stačil jeden podezřelý tik, kašel nebo nejistý krok a mohlo se stát, že člověk skončil v karanténě nebo byl deportován. Přibližně 2 % všech imigrantů bylo nakonec odmítnuto a posláno zpět.

Jedním z těch, kdo touto branou prošel, byl i Josef Novák, rolník z malé vesnice u Plzně. Jeho příběh by mohl být příběhem tisíců dalších, ale právě proto je tak silný.

Josef vyrůstal v rodině, která po generace obdělávala půdu. Jenže na přelomu století přišla série špatných let – sucho, špatná úroda, rostoucí daně a zvyšující se konkurence velkých statkářů. Mladý Josef pochopil, že v rodné zemi nemá budoucnost. Ne proto, že by ji nenáviděl, ale proto, že ho uživila jen stěží.

V roce 1903 tedy prodal vše, co mohl, půjčil si od vzdáleného strýce, sbalil pár osobních věcí, dřevěný křížek od matky a s jedenácti dolary zašitými v podšívce kabátu nastoupil do vlakového směru Hamburg.

Plavba do Ameriky trvala sedmnáct dní. Josef neuměl anglicky, neuměl pořádně ani německy, ale měl adresu vzdáleného krajana v Chicagu. Byla to jeho jediná kotva.

Na Ellis Island dorazil vyčerpaný, ale odhodlaný. V přelidněné hale sledoval nervózní tváře kolem sebe. Když mu lékař křídou napsal na kabát písmeno E, myslel si, že je konec. Slovo „examination“ v tu chvíli neznal. Viděl jen lidi, které posílali pryč.

Po několika minutách však dostal pokyn jít dál. Prošel. Byl způsobilý. Byl přijat.

Josef se dostal do Chicaga, kde začal pracovat v ocelárně. Práce byla brutální: 12 hodin denně, šest dní v týdnu, v horku, hluku a nebezpečí. Ale byla to práce. Začal posílat peníze domů, dokud si po čtyřech letech nenašetřil tolik, aby mohl přivézt svoji snoubenku Marii.

Když dorazila, prošla stejnou cestou, stejnými chodbami, stejným strachem. Společně si časem otevřeli malý řeznický krámek. Jejich děti už chodily do americké školy, mluvily anglicky, ale doma se stále mluvilo česky. Visela tam mapa Českých zemí, zpívaly se koledy a jedly se knedlíky.

Josef se nikdy do Čech nevrátil. Ale Čechy nikdy neopustily jeho.

Zajímavosti o Ellis Island a českých imigrantech

Na databázi „Czech immigrants in USA“ je evidováno více než 11 200 jmen českých imigrantů, včetně informací o městě narození.

Největší nápor imigrantů na Ellis Islandu nastal v roce 1907, kdy denní rekord dosáhl 11 747 osob.

Mezi imigranty, kteří prošli Ellis Islandem, byla také Ludmila Foxlee (nar. 1885 v Čechách), která od roku 1920 do 1937 působila jako sociální pracovnice a tlumočnice právě na Ellis Islandu.

Výzkumy ukázaly, že Češi patřili v raném 20. století k jedné z lépe gramotných imigrantských skupin – v souboru „The Čechs (Bohemians) in America“ se uvádí, že mezi nimi byla velmi nízká míra negramotnosti.

Ellis Island dnes funguje jako muzeum-pamětník, ale ve skutečnosti je to památník lidské odvahy. Ne těch slavných a bohatých, ale obyčejných lidí, kteří se rozhodli zlomit osud daný místem narození.

Protože ne každý, kdo mění svět, drží v ruce zbraně. Někteří jen drží kufr.

Libí se ti článek? Napiš komentář, motivuješ nám psát dále.