Piraně: skutečnost, mýty a pravdivé příběhy útoků na lidi

Piraně patří k nejznámějším, ale zároveň nejvíce nepochopeným rybám světa. Jejich pověst krvelačných zabijáků, kteří dokážou během několika minut ohlodat člověka na kost, je hluboce zakořeněná v populární kultuře, filmech i cestovatelských legendách. Skutečnost je však výrazně složitější. Přestože piraně disponují mimořádně ostrými zuby a velmi silným skusem a existují reálné, doložené případy útoků na lidi, realita jejich chování se od hollywoodských představ zásadně liší.

Piraně jsou sladkovodní ryby pocházející z Jižní Ameriky. Nejčastěji obývají povodí Amazonky, Orinoka a řeky Paraná, kde tvoří přirozenou součást místních ekosystémů. Patří do čeledi Serrasalmidae a věda dnes rozlišuje více než třicet druhů. Ty se od sebe liší nejen velikostí, ale také chováním a způsobem obživy. Zatímco některé druhy jsou převážně masožravé, jiné se živí semeny, ovocem spadlým do vody nebo kombinací rostlinné a živočišné potravy. Největší reputaci si získaly zejména červenobřichá piraňa a černá piraňa, které jsou schopné skutečně trhat maso.

Zuby piraní jsou trojúhelníkové, ostré jako břitva a přesně do sebe zapadají. Jejich skus patří – v poměru k velikosti těla – mezi nejsilnější v živočišné říši. To však automaticky neznamená, že by piraně běžně útočily na člověka. Ve svém přirozeném prostředí jsou často plaché a opatrné. Hejna, v nichž se pohybují, slouží spíše jako ochrana před predátory než jako nástroj organizovaného lovu velké kořisti. Většinu času se piraně živí menšími rybami, zbytky potravy nebo mršinami.

Ke kontaktům mezi piraněmi a lidmi dochází nejčastěji za specifických podmínek. Typickým obdobím je suchá sezóna, kdy hladina řek výrazně klesá a ryby se koncentrují v mělkých vodách. Pokud se k tomu přidají vysoké teploty a velký počet lidí ve vodě, může dojít ke stresovému chování ryb a následným kousnutím. Zvýšené riziko představují také místa v blízkosti hnízdišť, která piraně agresivně brání, a umělé nádrže či přehrady, kde je narušena přirozená rovnováha ekosystému.

V naprosté většině případů nejde o cílený útok na člověka jako kořist, ale o krátká, jednorázová kousnutí. Ta postihují především prsty na nohou, chodidla nebo ruce lidí pohybujících se v mělké vodě. Přesto existují situace, kdy během krátké doby dojde k většímu počtu zranění, zejména na přeplněných koupalištích nebo přírodních plážích.

Jedním z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných incidentů je hromadný útok piraní v Argentině na Vánoce roku 2013. V řece Paraná u města Rosario se během extrémních veder koupaly desítky lidí, když se mezi nimi objevilo hejno piraní. Více než šedesát osob utrpělo zranění, převážně na končetinách, a několika dětem byly ukousnuty části prstů. Úřady oblast okamžitě uzavřely a biologové později incident vysvětlili kombinací vysoké teploty vody, nízké hladiny řeky a stresového chování ryb.

Podobné případy byly opakovaně zaznamenány také v Brazílii, zejména v rekreačních oblastech u umělých jezer a říčních pláží. V některých případech došlo během jediného dne k poranění většího počtu plavců. Mediálně známý je případ, kdy piraně zranily skupinu lidí včetně malého dítěte, kterému byla ukousnuta část prstu na noze. Zranění byla vážná, ale ne smrtelná, a místní úřady následně zakázaly koupání.

Z lékařských a epidemiologických studií vyplývá, že existují i tzv. lokální epidemie kousnutí, kdy se během krátké doby objeví větší počet zranění. Tyto situace bývají úzce spojeny s lidskými zásahy do krajiny, jako je výstavba přehrad, změny toku řek nebo masová rekreace v oblastech, které byly dříve přirozeným prostředím piraní.

Otázka smrtelných útoků piraní patří k nejčastějším zdrojům mýtů. Přestože existují zprávy o úmrtích, odborné analýzy ukazují, že ve většině těchto případů člověk nezemřel přímo následkem útoku piraní. Často šlo o utonutí, srdeční selhání nebo jinou příčinu smrti, po níž piraně napadly již mrtvé tělo. Jednoznačně potvrzené případy, kdy by piraně zabily zdravého dospělého člověka cíleným útokem, jsou extrémně vzácné a zůstávají předmětem odborných diskusí.

Rozšířená představa, že piraně dokážou člověka během několika minut sežrat na kost, vznikla kombinací cestopisů z 19. století, senzacechtivých médií a filmového průmyslu. Skutečnost, že piraně dokážou velmi rychle poškodit mrtvé tělo, tento mýtus ještě posílila, přestože neodpovídá běžnému chování ryb vůči živým lidem.

Odborníci se shodují, že riziko útoku piraní lze výrazně snížit dodržováním základních pravidel chování. Patří mezi ně vyhýbání se koupání v mělčinách během sucha, nevstupování do vody s otevřenými ranami, respektování místních zákazů koupání a opatrnost v oblastech, kde se rybaří nebo zpracovávají ryby.

Piraně nejsou neškodné ryby a jejich kousnutí může být bolestivé i vážné. Zároveň však nejsou bezmyšlenkovitými zabijáky, jak je často vykresluje populární kultura. Jde o oportunistické ryby, které reagují na stres, podněty a změny prostředí. Skutečné útoky na lidi existují, ale smrtelné případy jsou mimořádně vzácné a často špatně interpretované.