Článek
Už jste někdy chtěli utratit peníze za právníky a nemohli jste? Myslíte si, že to není možné? Říkáte si, že je to absurdní? Tak vám povím příběh, který se mi stal. A příběh je to pravdivý, žádné „co by kdyby“.
Dnes to nebudou žádné otázky, ale pouhá zjištění, ze kterých ale mrazí.
Dobře… jednu otázku si přece jen neodpustím:
Kdo z vás by se chtěl soudit?
Na tuhle otázku mi zřejmě odpovíte všichni stejně. Nikdo.
Soudy stojí peníze, nervy a čas.
A nikdo vám nikdy nezaručí, že budete úspěšní.
Ani já nejsem příznivcem.
Peníze, které nepadají z nebe, jdou bezpochyby využít příjemněji.
Jenže pak přijde ten moment. Pocit, že žijeme v právním státě. Že když se vám děje bezpráví, existuje někdo, kdo zasáhne.
Zvlášť když jen nemáváte rukama do prázdna.
Když nemáte domněnky, ale fakta.
Tak to přece soudy chtějí. Omáčky si nechejte na doma a nezatěžujte nás, i tak toho máme plné ruce a někdy i plné zuby! Proč ne.
„Chcete fakta? Dobře. Bez omáčky.“
Tak jsem to udělala.
Zaplatila jsem poplatky.
Dodala důkazy.
A čekala na spravedlivé rozhodnutí.
Do této chvíle by bylo všechno v pořádku.
A pak přišla ta pecka.
Prohrála jsem.
Dobře. Tak kde je chyba?
Co jsem udělala špatně?
A pak přijde otázka soudu:
„Podala jste vůbec žalobu?“
Promiňte… cože? A tohle bylo co?
Jak je možné, že jeden soud mi písemně potvrdí, že se věcí zabývá, navíc pod konkrétní spisovou značkou…
…a druhý soud mi řekne, že se nic neřešilo?
Jak je možné, že jeden soud něco eviduje a druhý to ignoruje?
To si děláte legraci?
To opravdu pravá ruka neví, co dělá levá?
Nebo jsme se ocitli v Kocourkově?
První část příběhu máme za sebou. Sledujte dál, budu ráda.
Protože to, co přijde příště, je ještě absurdnější.
A možná se konečně dozvím odpověď i já.
Upřímně – už bych ji opravdu potřebovala.
