Článek
„Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli někdo z panstva nemá chuť na dobrou brazilskou kávu.“
Známá otázka z úst operního pěvce z filmu Kulový blesk zřejmě nikoho z nás nenechá bez pousmání.
Ve filmu jsme měli možnost vidět, jak důležitá je spolupráce, vzájemná podpora a soudržnost lidí, kteří se snaží o dobrou věc. Sice každý sám pro sebe, ale jeden bez druhého to nedokáže. A pokud jen jeden článek z řetězce vypadne, kolo se zastaví.
Bydlení v paneláku není pro každého.
„Chce to jasnou mysl a ocelové pěsti“, jak ve své další slavné větě pronáší detektiv Nick Carter.
Snažím se úvod mého článku trochu odlehčit.
Ale otázky, které si neustále kladu a na které si snažím odpovědět, nejsou bohužel vůbec úsměvné.
Nedávno jsem se v článku „Jak je důležité míti Filipa“ zamyslela nad kandidáty z pohledu souseda.
Kandidaturu svého souseda v panelovém domě v Brně Bohunicích jsem objevila čistě náhodou.
Nejde mi o to, že někdo kandiduje či nikoli, ale jaké pohnutky ho k tomu vedou.
Z čisté zvědavosti jsem zjišťovala, jak se vlastně člověk na kandidátní listinu vůbec dostane.
Zavedený způsob sestavování kandidátních listin mě překvapil.
Nejjednodušší je, když vás nominuje strana nebo nějaké uskupení. V tomto případě je vstup na kandidátní listinu takzvaně bez poplatku.
Nejhůře na tom jsou ti, kteří kandidují sami za sebe. Potřebují více než 1600 podpisů voličů (v našem případě), kteří je v petici svou důvěrou podpoří. A pokud má někdo politické ambice, musí je umět obhájit. Na základě programu, který svým voličům prezentuje a za jehož plnění bude zodpovědný.
Myslím si, že je to fér. A myslím si, že takový člověk, který kandiduje sám za sebe, chce možná opravdu pomoci nebo něco změnit a měl by dostat šanci.
První možnost je samozřejmě jednodušší. A touto cestou se samozřejmě ubírají všichni kandidáti z našeho domu.
Opakovaně.
Když si zpětně promítnu jednání těchto kandidátů - sousedů v době, kdy se v domě řeší transparentnost, poctivost a pořádek, není mi jasné, proč se v domě mlčí, naopak na kandidátkách se objevují plná ústa slibů a otevřenosti.
Když se v domě řeší předražená rekonstrukce a účtují vám 27 tun suti, kterou ani není kde vzít, když vám za nátěr jednoho malého radiátoru u výtahu naúčtují místo pětistovky skoro tři tisíce korun a násobí sedmi, když vám naúčtují 10 hydrantů a v domě je jich jen devět, ať počítáte, jak počítáte, už to není ani transparentnost ani poctivost ani pořádek.
A když kandidáti mlčí, může to mít jednoduché vysvětlení.
Když si všechny tyto události poskládám vedle sebe, souvislosti a vysvětlení vidím na první pohled.
Všechny dílčí střípky mi do sebe zapadají s chirurgickou přesností.
Není náhodou, že v domě plném problémů, který si téměř žádný vlastník nechce připustit, kandidáti mlčí.
Je nutné se zamyslet nad tím, jak mohou fungovat lokální mocenské struktury na sídlištích jako jsou například Bohunice.
Velká komunální politika málokdy začíná na radnici. Začíná mnohdy v domovních samosprávách, společenstvích vlastníků (SVJ) a na domovních schůzích.
Může sloužit dům jako inkubátor politických loutek?
Mohou se líhnout jen další poslušní přisluhovači?
Pokud v domě někdo dlouhodobě tahá za nitky, odpověď zní: může.
Když se někdo zpočátku o problémy v domě živě zajímá a pak přijde mrazivé ticho, není to samo sebou.
Může někdo, kdo se zpočátku o problémy v domě zajímá, pak mlčí a „neotravuje“ dostat příležitost, která se neodmítá?
Pro voliče nová tvář, loutkáři však zůstávají stejní.
Neokoukaná tvář navenek působí slušně nebo odborně, ale v klíčových chvílích selže.
Tito kandidáti systém zřejmě nezmění. Jsou příliš noví a může se stát, že začnou hrát podle pravidel, která sami nevytvořili.
Je velmi lehké podlehnout líbivým slovům výjimečnosti a chvále.
Zůstane však tento kandidát jen pouhou loutkou, která měla za úkol získat dostatečný počet hlasů a projít sítem?
Je to docela možné. Protože karty jsou už dávno rozdány. A ta správná parta do nich nikomu nedovolí nahlédnout. Jsou to zkušení hráči. Jen karty mnohdy nejsou rozdávány ve prospěch voličů.
A jak do této mé úvahy zapadá film Kulový blesk?
I to má své opodstatnění.
Bydlení v paneláku totiž není pro všechny. Někomu přetvářka nevadí. Někdo se naopak prezentuje argumenty, které nemají ani hlavu ani patu. Možná, že někdo chtěl i něco změnit. Při první prohře ale mlčí.
Za odměnu pak mohou být poskytována místa ve výboru. Ne za aktivitu, odvahu nebo snahu věci změnit, ale za mlčení, loajalitu a ochotu nevidět to, co vidět nechceme. Stačí mlčet, nepokládat nepříjemné otázky a zavírat oči před tím, co se kolem děje.
„Nejdeš s námi, jdeš proti nám“, tak zní zřejmě heslo našeho domu.
Možná konečně lidé v domě pochopí, že neodcházím proto, že bych nemohla „profitovat“, jak o mně zaznělo z úst jednoho z vlastníků, kterého si obyvatelé domu, bůh ví proč, zvolili do svého vedení.
Tentýž člověk, který na otázku, proč neřeší cenu nátěru radiátorů a společenství vlastníků tak poškodí o více než 17 tisíc korun, odpovídá, že mu to nevadí.
Mně to ale vadí!
Neodcházím proto, že bych nemohla „profitovat“. Odcházím proto, že chci žít tam, kde transparentnost, poctivost a pořádek nejsou jen prázdná slova nebo volební hesla. Odcházím tam, kde se budu cítit jako doma.
Za svá práva vlastníka v Bohunicích ale bojuji a budu bojovat dál.
A považuji za svou povinnost upozornit vlastníky, že z našeho domu kandidují lidé, kteří se veřejně hlásí k transparentnosti, poctivosti a pořádku. Každý ať si sám posoudí, zda tomu odpovídá i jejich jednání doma.
A tak se někteří stěhovat chtějí, jiní musí.
Mám velké štěstí, že jsem v té první skupině. A velké štěstí, že se mohu spolehnout jen sama na sebe, a ne na ostatní.
Ve filmu Kulový blesk stačilo, aby jediný článek řetězce selhal.
V našem domě jich selhalo mnohem víc. A když přestanou fungovat lidé, přestanou se točit i kola.
Nejen ve filmu.
I v reálném životě.
Jako teď u nás doma. V Brně Bohunicích.
Jak si na tom stoji vaše SVJ a kandidáti ve vašem domě?
