Článek
Úplnou náhodou jsem narazila na článek:
„Maximálně ignorovat. Babiš omylem ukázal poznámky, jak postupovat proti prezidentovi“
Začala jsem ho číst a nevěřila vlastním očím.
Nechci hodnotit jeho obsah ani politiku. Můj názor na pana Babiše nebo jeho chování vůči prezidentovi není pro tento článek podstatný. O tom už bylo v médiích řečeno dost.
Zaujala mě ale jeho podstata.
Článek jako by mi byl velmi povědomý.
Nedávno jsem psala článek" Volit či nevolit" a zda vstup do vedení radnice se může stát pro někoho nejdůležitější věci na světě. Nebo alespoň jedna z nejdůležitějších. Tvrdila jsem, že ano.
Vzpomeňte si na slova pana Babiše ze samého začátku jeho kariéry:
„Chci spravovat stát jako firmu, jsem dost bohatý, peníze tedy nejsou to hlavní.“
Možná je to pravda. Možná u někoho peníze opravdu nehrají hlavní roli.
Tak proč je působení v důležitých funkcích tak lákavé?
JE TO MOC.
Moc ovládat druhé. S mocí přicházejí kontakty.
A kontakty někdy znamenají víc než peníze, protože právě díky nim se peníze často stávají součástí moci.
Velká moc vytváří pocit nedotknutelnosti. A ta pak sebou přináší pocit nezdravé výjimečnosti.
Máme velké štěstí, že nejsou na světě jen takoví lidé ale i jiní.
A součí jejich přesvědčení je naopak víra ve spravedlnost a právo. Tito lidé bývají označování za nepřátele. U prezidenta je to nepřítel státu, v SVJ je takový člověk vnímán jako potížista.
Proč vlastně potížista?
Domnívám se, že transparentní správa by neměla být zájmem pouze vlastníků, kteří se o dění v domě aktivně zajímají, ale také samotného vedení. Otevřenost a možnost kontroly hospodaření nejenom že přispívají k důvěře mezi vlastníky a výborem ale jsou přirozenou součástí řádné správy společného majetku.
Přijetím funkce ve statutárním orgánu na sebe jeho členové berou nejen odpovědnost za správu společného majetku, ale také povinnost umožnit vlastníkům výkon jejich zákonných práv. Kontrola hospodaření ze strany vlastníků není projevem nedůvěry, ani snahou komplikovat práci výboru. Je běžnou součástí fungování společenství vlastníků a jedním z předpokladů otevřené a odpovědné správy.
Proč tedy potížista? Proč ta arogance moci? Proč ta ignorace?
Proč tedy to srovnávání?
Inspirací se stal právě zmíněný článek.
Při jeho čtení jsem měla pocit, jako by popisoval mechanismy, které sama zažívám v našem SVJ.
Až s podivem, kolik společných podobností jsem ve článku našla. Přesně tak to vypadalo v našem domě v minulosti a přesně tak to vypadá i dnes. Jen vlastníci se mění. A právo je stále přehlíženo.
V článku se objevují věty jako „Spor s ním ( prezidentem ) nám nic nepřináší, lidi nemají rádi konflikty. V maximální možné míře IGNOROVAT, neútočit první, být reakční, protože on toho nenechá,“
To jsou přesně věty, se kterými jsem se vice či méně potýkala.
Nerozesílej vlastníkům e-maily s informacemi, obtěžuje je to, byla jsem upozorňována.
A ignorování požadavků týkající se kontroly hospodaření u nás v domě?
V maximálně možné míře.
Ona s tím nepřestane? Pořád o něco žádá?
Tak přitvrdíme.
Nestačilo, že musela hradit náklady neúspěšné žádosti o opatrovníka?
Co zkusit požádat o 50 000 částku za údajnou újmu?
Snaží se tohoto „potížisty“ finančně zlomit?
Spoléhá systém na to, že člověk, který chce spravedlnost, nakonec ztratí síly, čas i peníze a vzdá to?
Je opravdu ignorace ta nejlevnější zbraň moci?
Kdo se od koho učí?
Ti dole od těch nahoře?
Jak se potom obyčejný člověk domůže práva, které mu zákon umožňuje?
Není toho už trochu moc?
Proč to v některých domech přece jen jde, jen u nás je výsledek nulový?
Předžalobní výzva za údajné pomluvy, o které jsem se zmínila v minulém článku je stále na stole. A stále bez doložených důkazů.
Nejsem právník, ale překvapilo mě, jak významnou roli v ní hrálo tvrzení o poškození dobrého jména člena i samotné politické strany.
Rozhodla jsem se tedy na ni obrátit přímo a požádala o vyjádření.
Chci znát odpověď.
Odpoví?
Doufám, že ano.
Než jsem stačila dopsat článek odpověď přišla. Jak kulový blesk.
Právně alibistická, lidsky zklamávající.
Na své otázky jsem odpověď nedostala.
Jen obecné sdělení, že jde o soukromoprávní spor a že se do něj strana nebude vměšovat.
Ale já jsem nechtěla řešit soukromoprávní spor! Chtěla jsem přímé odpovědi na položené otázky!
Proč se každá nepohodlná odpověď stáčí k tomu nejnepodstatnějšímu? Proč věc, na kterou se ale opravdu nikdo neptá, je hlavní částí odpovědi?
Pohodlnost, úhybný manévr nebo neochota?
Domnívám se, že v okamžiku, kdy někdo v oficiálním právním dokumentu argumentuje poškozením jména konkrétní politické strany, dává tím sporu politický rozměr.
Ve druhé části odpovědi mi paní z provozního oddělení dále ochotně sděluje další nic neříkající věty:
„…nejsme oprávněni poskytovat informace týkající se případných vnitřních záležitostí strany či jednotlivých členů…“
Znamená to tedy, že ať se cokoli projednávalo nebo neprojednávalo, vysvětlovalo nebo nevysvětlovalo, žádné informace mi poskytnuty nebudou?
I to je vlastně odpověď.
Zda jsou tedy tvrzení tohoto člena, který používá jméno své strany jako argument v předžalobní výzvě, pravdivá či nikoli, jsem se nedozvěděla.
U voleb budu mít alespoň jasno.
Koho ale budu volit? Jsou všichni stejní? Stačí jen líbivá slova nebo budou své sliby myslet opravdu upřímně?
A jak to dopadne s předžalobní výzvou?
Možná se konečně něco dozvíme.
Možná to už nebudou jen hádanky.
Možná se konečně vyloží karty na stůl.
