Článek
Vesnice Tōkai ležící nedaleko Tokia, byla jedním z významných míst jaderného průmyslu. Postupně zde vznikloněkolik experimentálních reaktoru. Vroce 1966 tubyl dokonce spuštěn první komerční jaderný reaktor v zemi, jednalo se o britský typu Magnox.
První problém
Jako každé průmyslové odvětví i jaderná energetika má své nehody a nevyhnula se ani Tōkaii. V roce 1997 došlo při zpracování jaderného odpadu k první nehodě. Nízko radioaktivní kapalný odpad byl destabilizován pomocí bitumenu. Při zkouškách nového postupu bitumenizace, došlo ke vznícení jednoho sudu a následný požár se rozšířil i na ostatní barely. Při nehodě bylo ozářeno37 pracovníků a část radioaktivity, spolu se zplodinami z hoření, unikla do ovzduší. Podle mezinárodní stupnice pro hodnocení jaderných událostí se jednalo o třetí stupeň ze sedmi, označovaný jako vážní nehoda.
Bohužel další a mnohem vážnější incident na sebe nenechal dlouho čekat, tentokrát byly jeho následky mnohem vážnější. Nehoda se odehrála 30. září 1999 nedaleko jaderné elektrárny Tōkai, v závodě na zpracování jaderného paliva.
Zpracování uranu
Zpracování uranu a výroba jaderného paliva není jako pečení buchet. Celý proces výroby je náročný na pečlivost a dodržení jednotlivých kroků postupu, aby nedošlo k vytvoření kritického množství, což by mělo za následek rozběhnutí jaderné reakce.
Nejprve se oxid uranu mísil s kyselinou dusičnou a vznikal tak dusičnan uranylu, který je mírně radioaktivní, avšak vysoce toxický. Následně směs putovala do vyrovnávací nádrže, tak aby se zabránilo spuštění štěpné reakce, následně byl přidáván amoniak a v dalším kroku docházelo k čištění, aby bylo dosaženo dostatečně obohaceného uranu, vhodného pro výrobu paliva.
Osudová nehoda
Ve zpracovatelském závodě bylo porušeno několik základních bezpečnostních nařízení. Pro urychlení procesu nebylo použito zařízení, které přesně dávkuje jednotlivé složky. Zaměstnanci místo toho uran dávkovali pomocí nerezových kbelíků.
Yutaka Yokokawa byl během nehody v místnosti sousedící se směsovací nádrží. Hisashi Ouchi stál na rampě a přidával uran do nádrže. Masato Shinohara byl pod nádržía jistil svého kolegu. Náhle se objevilo modré světlo, Čerenkovovo záření, které provází štěpnou reakci a lze jej pozorovat v aktivní zóně jaderných reaktorů. Hned na to se ozval poplach gama záření. Všichni tři zaměstnanci se okamžitě evakuovali. Ouchi již při vstupu do dekontaminační místnosti vykazoval příznaky akutního radiačního syndromu. Objevilo se u něho zvracení, zmatenost a malátnost. Zatím si však nikdo neuvědomoval závažnost situace. Pracovník z vedlejší budovy přivolal zraněnýmpomoc, byli převezeni do místní nemocnice a později na specializovanou kliniku.
Následně došlo k evakuaci zaměstnanců a obyvatel žijících v bezprostřední blízkosti továrny. Obyvatelům širšího okolí bylo přikázáno zůstat doma a zavřít všechna okna. Oblast byla uzavřena. Z nádrže dál unikalaradiace. Zastavit se jipovedlo až téměř po dvaceti hodinách. Nejprve musela být vypuštěna chladící voda, která fungovala jako moderátor a udržovala štěpnou reakci. Následně byl použit bor pohlcující neutrony. Kromě pracovníků v elektrárně obdrželo nadlimitní ozáření i civilní obyvatelstvo. Nehoda dosáhla 4 úrovně na stupnici INES. Nehoda s místními následky, jde o únik významného množství radioaktivního materiálu uvnitř zařízení s vysokou pravděpodobností významného ozáření obyvatelstva. Zaměstnanci obdrželi dávku kolem 23 mSv a obyvatelé 15 mSv. V České republice je stanovena jako roční dávka pro pracovníka v radiačně zatížených provozech 20 mSv.
Vážné následky
Yokokawa, kterému tehdy bylo 54 let abyl v době nehody ve vedlejší místnosti, obdržel dávku 3 Sv, odpovídá to středně těžké nemoci z ozáření. Projevuje se zvracením a nevolností, která během několika hodin ustoupí. Postiženému vypadají vlasy, dojde ke ztrátě bílých krvinek, následkem čehož se mohou objevit infekce. Rekonvalescence trvá v řádech měsíců. Yokokawa byl propuštěn po třech měsících. Během následného vyšetřování a soudního procesu byl obviněn z nedbalosti.
Shinohara byl 40 letý pracovník, v době nehody stál blízko směšovací nádrže. Dávka, kterou obdržel dosáhla 10 Sv. Při takové dávce začínají příznaky do 30 minut. Objevuje se zmatenost, malátnost, zvracení. Dochází ke zničení kostní dřeně, a vážnému poškození střevní a žaludeční tkáně. Hrozí infekce a vnitřní krvácení. Shinohara podstoupil několik transplantací kožních štěpů a byl léčen pomocí pupečníkové krve. Jeho stav se zlepšil natolik, že mohl na vozíku opustit pokoj a navštívit nemocniční zahradu. Následně došlo k prudkému zhoršení jeho stavu, v důsledku čehož musel být připojen na umělou plicní ventilaci. Zemřel 27. dubna 2000 po multiorgánovém selhání. Zanechal po sobě vdovu a tři děti.
Bolestivé umírání
Ouchi, 35, byl době nehody nahnutý přímo nad nádrží. Obdržel dávku 17 Sv, která znamená jistou smrt. Velice rychle po ozáření, v řádu minut, dochází k dezorientaci, schvácenosti a dostavuje se zvracení. Kostní dřeň je prakticky zlikvidována. Střevní a žaludeční tkáň je poškozená, objevuje se krvavý průjem, dochází k dehydrataci.
Ouchi při příjezdu do nemocnice vypadal celkem v pořádku, kromě mírného otoku ve tváři a začervenání kůže. Při bližší prohlídce však lékaři odhalili vážnost situace. Měl radiační popáleniny na většině těla, ty se neprojevují hned. Bezprostředně po ozáření nejsou patrné, postupně dochází k otoku a zarudnutí a následně vznikají bolestivé otevřené rány a nekrózy. Téměř všechny jeho bílé krvinky byly zlikvidovány, tím došlo k velkému riziku infekce. Následně mu bylytransplantovány kmenové buňky od jeho sestry a nanějakou dobu u něho došlo k nárůstu počtu leukocytů, ale záření, které bylo stále přítomno v jeho těle, zničilo transplantovanou tkáň. Byly mu implantovány kožní štěpy. Lékaři mu podávali tišící léky, aby mohl alespoň na chvíli usnout. Spal s otevřenýma očima, protože přišel o oční víčka. Každý den dostával krevní transfuze, ztrácel totiž velké množství krve a tělních tekutin. Jeho manželka říkala, že plakal krev.Přestože Ouchiho stav byl od samotného počátku bezvýchodný, jeho rodina si přála pokračovat v léčbě, tím podle mnohých došlo k nedůstojnému prodlužování jeho života. Pokud došlo k zástavě srdce museli jej lékaři, na přání jeho rodiny, oživovat. Po 83 dnech utrpení zemřel 21. prosince 1999 na multiorgánové selhání.
Dopady tragédie
Příčinou nehody, byla podle vyšetřování, lidská chyba a závažné porušení bezpečnostních pokynů. I když to zní neuvěřitelně, ukázalo se, že použití nerezového kýble místo směšovacího stroje, bylo v závodu schváleno jako povolený postup. Během vyšetřování bylo odhaleno mnoho bezpečnostních pochybení. Šest zaměstnanců bylo obviněno z nedbalosti. Obyvatelé a zaměstnanci, zasažení zářením, bylifinančně odškodněni. Byly zavedeny přísnější kontroly v jaderných zařízeních napříč celým Japonskem. Je smutné, že musí dojít k tragédii, aby se odpovědným orgánům otevřely oči. Incident vážně otřásl důvěrou veřejnosti v jadernou energetiku. Téměř deset let trvalo, než se veřejné mínění v oblasti jaderné energetiky zlepšilo.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/world/2000/apr/28/justinmccurry
https://www.researchgate.net/publication/234597594_The_Tokaimura_Nuclear_Accident_A_Tragedy_of_Human_Errors
