Článek
Byla jsem tehdy studentkou vysoké školy. A protože mám ve zvyku nosit každou věc (peněženky, boty, tašky, …) pořád dokola, dokud se úplně nerozpadne, rozhodla se má drahá maminka, že proti tomu zakročí. Tahle moje vlastnost se jí úplně nezamlouvala, a tak mi – navzdory mému věku – sama pořídila nový batoh.
No co jsem mohla dělat, mamince se přece neodmlouvá! Pár týdnů jsem batoh poctivě nosila na přednášky. Celkem se mi i líbil, hodně se do něj vešlo, což jsem obzvlášť oceňovala, protože s sebou neustále tahám hromadu zbytečností. Batoh byl krásně vínově červený a pro zabezpečení všech těch pokladů měl na sobě hnědé řemínky.
Ty jediné mě na něm štvaly - přechod mezi posluchárnami a příprava na další hodinu se kvůli nim značně prodloužily, když jsem s nimi musela zdlouhavě zápasit po už tak dlouhém ukládání veškerých lejster, třípatrového penálu (nesmějte se mi, jsou i horší úchylky), lahve s vodou a termohrnku na nezbytné studentské palivo.
Pamatuju si, že všichni spolužáci už byli vždycky pryč z posluchárny, zatímco já, prohrávajíc nerovný boj s neposlušnými řemínky, jsem v duchu proklínala mamku, že nekoupila batoh se zipem. A totéž se pak opakovalo, když jsem přeběhla do vedlejší budovy, vyhrabala se po schodech do příslušného patra a mohla jsem zase nanovo vybalovat… Byla jsem ale statečná a trpělivá (to prý učitelka musí) a batoh jsem používala dál.
Jednoho dne jsem pak pomáhala v obchodě své babičky. Bylo teprve ráno, avšak už v tu dobu mi nálada dokázala klesnout na bod mrazu. To je teda super, pomyslela jsem si otráveně při pohledu na zákaznici, která si uklidila svůj nákup do téměř identického batohu, během vteřiny zacvakla magnetky pod řemínky a mohla jít. Batoh máme úplně stejnej, jen já se musím s*át s těma blbejma řemínkama…
...
Vlastně ani nevím, jak jsem pak zjistila, že i můj batoh má magnety na zapínání a že řemínky tam jsou přidané spíš na ozdobu. Zato už ale nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem batoh dostala, vybalila z něj papír s návodem a se slovy „K čemu mi bude návod k batohu? Přece nejsem dement!“ jsem ho odhodila v dál…
