Článek
Většina rodičů je spokojená s kvalitou výuky
V minulém týdnu byly zveřejněny výsledky průzkumu pro Seznam Zprávy a Právo, v kterém společnost Kalibro zjišťovala spokojenost rodičů s různými částmi českého školství. Průzkum ukázal, že 78 % rodičů je spokojeno s kvalitou výuky, 83 % se školní družinou a 85 % s třídními učiteli. Se školní jídelnou bylo spokojeno pouze 60 % rodičů. Informace pochází z relativně dlouhodobého průzkumu (2022 – 2026) základních škol z celé České republiky. Odpovídalo přibližně 10 000 rodičů, 7600 žáků a 1500 učitelů.
Spousta otázek
Nebudu lhát, předstírat, nebo diplomaticky zadržovat pocity – výsledky průzkumu mě šokovaly. Z mého pohledu je nemožné, aby tak velké množství rodičů bylo spokojeno s tak mizernou kvalitou výuky. Chápu stížnosti na školní jídelny, tam mě spíš překvapilo, jak velké množství lidí je ještě spokojeno. Ale více než tři čtvrtiny rodičů je spokojeno s výukou? V České republice? Na základní škole? Kritika českého školství je prakticky národní sport a najednou se rodičům jeví školní jídelny jako největší problém českého školství? Vždy a všude pozoruji jen stížnosti, ale najednou vyjde, že jsou vlastně rodiče spokojení? Co se stalo?
Může to být tím, že kritizující menšina je hodně slyšet, a tichá většina je spokojena? Nebo mají rodiče nízké nároky a kašlou na kvalitní vzdělávání? Nebo nepoznají, co je kvalitní vzdělávání? Nebo jsem já úplně mimo? Nebo to je tím, že školství je pro každého známé prostředí, rodiče si zvykli, vše probíhá desetiletí stejně a proto je vše v pořádku?
Pojďme se podívat na problémy, které podle mě školství má.
Výuka
Představme si ideální scénář. Dítě se naučí látku, dostane jedničku. Dítě je šťastné, rodiče jsou spokojení. Znamená to však, že se dítě něco naučilo? Látku zapomene za pár dní, naučilo se však něco dalšího? Naučilo se něco, co potřebuje ve 21. století? České školství jako systém nerozvíjí kritické myšlení, schopnost pracovat s informacemi, zaostáváme v digitální gramotnosti. Ale jde nám šprtání. Místo budoucnosti jsme zaměřeni stále na minulost.
S tím souvisí další věci. Pokud se správně zeptáte dětí, zjistíte, že velká část z nich se ve škole nudí a učení je nebaví, protože je to moc pasivní proces založený na poslušnosti. Neumíme pracovat s chytrými a talentovanými. Nepěstujeme u dětí sebevědomí, neučíme je pracovat s chybou. Chceme od nich jen sezení v lavici a poslouchání. To je pro rodiče kvalitní vzdělání, s kterým jsou spokojení?
A řekl někdo rodičům, že už nemáme osnovy? (A řekl to někdo učitelům?) Klasickým prohřeškem větší části českého školství je učitel stojící (nebo dokonce sedící…) před třídou, který 45 minut mluví. Úkol pro žáky je se následně nabiflovat encyklopedické znalosti a číst učebnice z minulého století. Naštěstí se toto mění s osvícenými učiteli a novou nastupující generací učitelů a učitelek, která je už vzdělávána v jiném duchu. Zde je naděje.
Chování učitelů. A obtěžování
Dalším bodem může být ignorování duševního zdraví. Data z posledních let ukazují ohromný nárůst úzkostí, depresí a dalších psychických problémů u dospívajících. Psychologů (nejen ve školách) je nedostatek. A v situaci, kdy je škola orientována na memorování a poslušnost, se stav dětí rozhodně nezlepší. Pro některé zaměstnance škol je „duševní zdraví“ a cokoliv s tím spojené stále sprostá nadávka, ale obecně se situace lepší. Chybí zde ale ještě větší systémová a především finanční podpora.
A to by nám děti ještě mohly vyprávět, jaké další chování zažívají od vyučujících, urážení a ponižování patří do základní výbavy některých vyučujících. Podle mě to ale ne všechny děti říkají doma, nechtějí mít problémy, vždy se obávají pomsty. To je česká škola tak, jak ji znám já. A pokud to děti neříkají doma, samozřejmě si rodiče nemají na co stěžovat. Další spojená otázka je, jak přesně se o škole baví doma děti a rodiče. „Jak bylo ve škole? Joo, dobrý.“ Stačí se bavit o testech a známkách?
Je to uzavřený kruh – škola učí poslušnosti, žáci jsou poslušní a nestěžují si na špatné chování ve škole. A pak se nelze divit, že nikde není problém.
Domnívám se, že velkým tématem následujících let bude nevhodné chování mužů učitelů ke studentkám a sexuální obtěžování. Čím víc lidí si uvědomí, že škola není seznamka pro učitele, tím více budeme schopni vytvářet bezpečné prostředí, v kterém jde o vzdělávání se.
„Občanka“
Zajímavé by bylo zjistit, na kolika základních školách se reálně učí společenské vědy. Častým fenoménem je, že tam, kde hodiny „občanky“ mají, je často učí nekvalifikovaný učitel, nebo hodinu učí třídní učitel a řeší se tam problémy třídy, výlety, exkurze apod. Reálně se tedy obsah předmětu nevyučuje. Když jsem si nedávno hledal práci, překvapilo mě, na kolika základních školách vůbec hodiny občanské výchovy nemají. Což je další dlouhodobý problém, na který možná doplácíme. Neučíme, co je občanská společnost, co je demokracie, co jsou veřejnoprávní média apod. Neučíme spoustu věcí, které jsou společensky důležité, pak jsme finančně negramotní, nemáme informace, které by nám pomohly v životě, nemáme právní povědomí a volíme tak, jak volíme.
Nerovnost
Dlouhodobým problémem českého školství je nerovnost, kdy se na úspěchu dospívajících žáků vysoce podílí jejich socioekonomický status. Jinými slovy – pokud mají rodiče vystudovanou vysokou školu, je vysoce pravděpodobné, že i jejich děti půjdou na vysokou školu. A na druhé straně platí, že pokud rodiče na univerzitu nešli, s extrémně vysokou pravděpodobností ani děti nepůjdou. V této statistice jsme téměř nejhorší na světě.
V českém školství panují i obrovské regionální rozdíly. Nejenže záleží, do jaké rodiny se dítě narodí, ale rozhodující je i kde se narodí. Data dlouhodobě ukazují, že v některých krajích systém selhává. Školní úspěch tak nemá dítě plně ve vlastních rukou.
Přijímačky a osmileté gymply
Negativní rekord drží české školství v tom, jak moc brzy rozdělujeme děti na „úspěšné“ a „neúspěšné“. Už v jedenácti letech, v páté třídě, část dětí odchází na víceletá gymnázia. Mezi časté výtky patří, že ze základních škol tímto způsobem odcházejí děti motivované, které táhnou kolektivy. Na gymnázia se z páté třídy pak dostávají děti, které mají ambiciózní a bohatší rodiče, kteří mohli zaplatit svým potomkům drahé přípravné kurzy. A nebo měli čas a vzdělání na to, aby svým dětem pomohli sami doma.
Když jsem u páté třídy a odchodů ze základních škol, lze se věnovat i deváté třídě a přijímacím zkouškám na střední školy. A Cermatu. Celý tento systém je „jedno velké špatné“. Testy nezkoumají žádné dovednosti, ale spíše jak se deváťáci dokážou mechanicky připravit na specifické úlohy od Cermatu. Nehledě na to, že takto organizované přijímací testy proměňují i výuku na základních školách, protože výuka matematiky a českého jazyka se pak může měnit jen jakýsi simulátor vyplňování testů od Cermatu.
Chybějící všeobecné vzdělávání
Pokud se dostaneme ke konci základního vzdělávání, mnohem více dospívajících by chtělo mít možnost jít studovat na všeobecnou střední školu. Mnohem více rodičů by chtělo, aby jejich dospívající dítě šlo studovat na všeobecnou střední školu. Ale nejde to, není kapacita. Přitom je to opět něco, co by prospělo celé společnosti; zároveň něco, co se děje celoevropsky. Ale v České republice jednou za čas do médií vstoupí ředitel nějaké korporace, řekne, že nemá dost pracovníků do továrny a školní systém by pro něj měl produkovat pracovníky s hodinovkou 120 korun. A tak se zas nic nemění, protože průmysl má svoje zájmy.
Nejsem já ten problém?
Možná je ale vše zmíněné jen můj pocit a můj problém? Možná jsem moc přísný? Možná jsem neinformovaný? Měl bych zkusit zvážit, proč rodiče mohou chválit kvalitu českých škol. Může se jednat o klasický psychologický efekt, kdy si lidé stěžují na internetu na české školství jako celek, na systém, ale když se jim vybaví konkrétní škola, do které chodí jejich děti, tak jsou spokojeni? Znají své učitele a učitelky, mají to za bezpečné prostředí. Osobní setkání a zkušenosti znamenají i větší laskavost. I některé z mých stížností mířily na systém, proto si myslím, že tento bod hraje velkou roli.
Může jít i o naprosto jiné nároky než skutečně kvalitní vzdělávání? České školy jsou relativně bezpečné, konzervativní, poskytují stabilní péči, jen málokdy jsou v konkrétních školách velké skandály. Stačí rodičům jen základní provoz? Podle průzkumu to tak vypadá. Možná rodičům stačí, že se jim někdo postará o děti, zatímco jsou oni v práci. V takovém ohledu funguje české školství naprosto bezpečně. A i učitelé jsou podle mě placeni pouze za hlídání dětí, nikoliv za jejich vzdělávání.
Další efekt může mít hodně společného s konzervativností, či spíše s nostalgií a zvykem. Škola se za dobu, kdy do ní přestali chodit rodiče, nezměnila. Děti mají učebnice, v kterých najdou ještě podpisy svých rodičů. A to je přece vtipné. Výuka je stejná - frontální výuka, zkoušení, test, nic se nezměnilo. Leckde budou i stejní učitelé. Je to vlastně něco, co rodiče a děti sdílí, je to známé, a tím to může být pro rodiče i správné.
Závěr
Celá moje reakce na zveřejněný průzkum je vlastně takové myšlenkové cvičení. Když jsem si vše sepsal, tak skutečně hodně problémů je spíš systémových. Ale systém vytváří i špatné učitele a velmi negativní chování. A subjektivně cítím, že rodiče prostě jednoho špatného učitele či učitelku přežijí. Nikdo nechce dělat problémy, radši volí poslušnost.
Rodiče rozhodují. A zatím volí konzervativní stabilitu. Dokud rodiče jako voliči nevytvoří tlak, nic se nezmění. Jen se tím potvrzuje, že škola je pro rodiče spíš systém na hlídání dětí, aby mohli pracovat. A to vyhovuje i státu, protože potřebuje ekonomickou aktivitu obyvatel.
