Stepan Bandera: Legenda, fašista, nebo bojovník za svobodu?

Stepan Bandera, kontroverzní historická osobnost, která se v posledních letech dostala i do českého prostředí. Osobnost, s kterou jsou spojeny dvě legendy. První je dílem sovětské propagandy, druhá vzešla z nacionalistického prostředí Ukrajinců v emigraci. Kdo byl však skutečný Bandera? Jaký byl jeho význam? Má k jedné ze dvou zmíněných legend blíže?

Prostředí, z kterého Bandera vzešel

Pro pochopení Bandery je důležitý kontext. Bandera je spjat s městem Lvov. S městem, v kterém stovky let žilo několik národností a etnik, především Poláci, Ukrajinci a židé. Po konci první světové války, po rozpadu Rakouska-Uherska, po ukrajinsko-polské válce a po krátké existenci Západoukrajinské lidové republiky, skončila oblast dnešní Ukrajiny s centrem v Lvovu v Polsku. Z města se stal oficiálně Lwów, který byl třetím největším polským městem. Svého postavení kulturního, obchodního a politického centra se město muselo vzdát ve prospěch Krakova a Varšavy. Území Ukrajiny bylo rozděleno především mezi Sovětský svaz (75 %), Polsko (20 %) a velmi malou část získaly i Československo a Rumunsko. Cesta vzestupu Lvova byla přerušena, nastal čas ekonomického úpadku, mimo jiné i kvůli tomu, že byl přerušen obchod se Sovětským svazem, který byl hlavním nepřítelem Polska.

Na jedné straně znamenalo žít v meziválečném Lvově pomalý život v kavárnách, debatovat a žít relativně dobře mezi Poláky, Ukrajinci, židy, Armény a Němci. Na druhé straně ale postupně získávali větší vliv polští nacionalisté. K moci se nakonec dostal Józef Pilsudski, což znamenalo vojenskou diktaturu. Vztahy mezi národnostmi se zhoršily. Ukrajinci k této verzi polské republiky necítili loajalitu, začali protestovat a stávkovat. Polsko na to reagovalo násilím a velkými policejními akcemi. Vyústilo to ve stav, kdy lidé byli zatýkáni už jen kvůli tomu, že byli ukrajinské národnosti. Do vězení šly ženy i děti, později byli zavíráni i starci. Všichni byli spoutáni řetězy a hnáni ulicemi. Byli odsouzeni k několika letům vězení, objevilo se i pár trestů smrtí. Na univerzitu mohli jen lidé polské národnosti. Židům se vedlo snad ještě hůř, už nad nimi nikdo nedržel ochrannou ruku a Poláci je začínali diskriminovat. Nikdo nezastavil polské antisemity, jejichž cílem bylo vyloučit židy ze společnosti. Vše zmíněné naprosto převrátilo Lvov a vztahy uvnitř města.

V Sovětské zóně Ukrajiny trpěli Ukrajinci také, do dějin se zapsal především Stalinem uměle vyvolaný hladomor. Tam, kde Ukrajinci trpí, tam vzniká a expanduje ukrajinský nacionalismus.

Vznik Organizace ukrajinských nacionalistů

V druhé polovině 20. let 20. století byl fašismus na vzestupu. Mussolini vládnul již několik let Itálii a mohl posloužit jako vzor. V reakci na vypjaté národnostní vztahy a policejní represe v Polsku založili Ukrajinci v exilu Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jejichž cílem bylo probudit v Ukrajincích v Polsku národnostní cítění a zažehnout revoluci a založit nezávislý stát. Ve Lvově a v okolí získala organizace velký vliv.

Založení OUN byl mimo jiné i jeden z dalších dlouhodobých důsledků první světové války, mezi zakladateli organizace bylo mnoho nespokojených válečných veteránů. Organizace viděla Polsko a Poláky jako okupanty. Ideologicky byla OUN mixem nacionalismu, rasismu, antisemitismu, členové odmítali demokracii, socialismus a podporovali použití násilí. Spojenci organizace byli právě fašisté v Itálii, od nichž OUN dostávala materiální podporu, a Abwehr, německé tajné služby.

Bandera, OUN a spuštění násilí

OUN dokázala větší množství přívrženců získat ve Lvově. Organizace zde měla své členy, kteří pak získávali a školili další členy, především mladé studenty. Jedním z nich byl i Stepan Bandera. Bandera se narodil v roce 1909, v době připojení k OUN v roce 1929 studoval ve Lvově agronomii na univerzitě. Ještě před tím, po vystudování gymnázia, se hlásil ke studiu v Poděbradech, protože Československo jako jediný blízký stát Ukrajincům přál. Polsko mu však ke studiu nevydalo pas. Bandera byl od mládí nacionalistickým fanatikem, který se už na základní škole připravoval na mučení tím, že si zabodával jehlu pod vlastní nehty. Sám sebe fyzicky mrzačil i dalšími způsoby. Bandera projevil od začátku v organizaci talent pro konspiraci, rychle stoupal hierarchií organizace. V roce 1931 se stal šéfem propagandy OUN.

V 30. letech OUN přepnula na jinou úroveň. Radikalizace se projevila mnoha útoky a atentáty. Obětmi byli především Ukrajinci, kteří byli umírnění a spolupracovali s Poláky. Ředitele lvovského gymnázia nechal Bandera několikrát zmlátit, v roce 1934 zavraždit. Dnes se ulice, v které gymnázium stále je, jmenuje Banderova. V říjnu stejného roku spáchala OUN atentát na sovětského konzula ve Lvově. Ještě před tím se však odehrál jeden z klíčových činů organizace. V červenci 1934 OUN spáchala atentát na Bronislawa Pierackého, polského ministra vnitra zodpovědného za protiukrajinské represe. V Polsku byl tento atentát brán jako celonárodní tragédie. Tělo Pierackého cestovalo v doprovodu osmi vagónů přes několik velkých polských měst, než dorazilo do rodného města. Atentátník mezitím utekl do Československa, odkud byl dopraven do Argentiny. Polská vláda na atentát zareagovala vypovězením smluv chránících národnostní menšiny, nechala připravit speciální věznici a začala bez soudu a obžalob zavírat lidi „podezřelé z ohrožení bezpečnosti, míru a společenského pořádku“. Do roku 1939 bylo zatčeno 10 000 lidí, především komunistů a ukrajinských nacionalistů. Všichni vězni museli pracovat. Vězni byli biti a běžnou metodou používanou strážci bylo hladovění vězňů.

Bandera ve vězení

Bandera byl zatčen den před atentátem. Policie neměla tušení, koho zatkla a pochopitelně tak ani neměla tušení, že se odehraje atentát a že právě chytla jeho strůjce. S Banderou bylo zatčeno dalších dvacet lidí, ti ho při výsleších prozradili. Bandera dostal doživotí. Při soudu zdravil zvednutím pravice a obecně soudní procesy využil jako politickou platformu, kde hlásil své cíle, nezávislou Ukrajinu, a své metody – násilí. Podle jeho slov je nutné cíle dosáhnout násilím, nestačí stovky nebo tisíce obětí, ale miliony. Odmítl označení terorista, označil sám sebe za politického aktivistu.

Procesy ve Lvově a Varšavě proslavily Banderu mezi Ukrajinci. Tím, že byl Bandera odsouzen na doživotí a navíc zmizel v polských věznicích, vznik jeho kult, který postupně nabýval až mýtických forem.

Na svobodu se Bandera dostal během zmatků v září 1939, kdy se rozpadl polský stát a zároveň ještě nepřišli Sověti. V těchto okamžicích dochází k násilnostem mezi Ukrajinci a Poláky. Banderovci zavraždí asi 2000 Poláků, především židů a politických odpůrců. Bandera právě v těchto okamžicích utíká z vězení a čelí dilematu. Čas na revoluci a ukrajinský nezávislý stát teď není, protože Sověti mají ohromnou přesilu. Navíc Sověti měli smlouvu s Německem. Nedávalo tak smysl válčit se Sověty. Proto se Bandera a vedení OUN přesunuli do Krakova okupovaného nacisty, aby za pomocí Abwehru zlepšili a rozšířili struktury OUN a připravili se na převzetí moci na Ukrajině. Situace uvnitř OUN ale nebyla jasná a jednoduchá. V květnu 1938 byl spáchán atentát na vůdce OUN Jevhana Konovalce prostřednictvím bonboniéry s bombou. OUN byla rozhádaná ohledně toho, kdo má organizaci dál řídit. Jedna z otázek byla, jestli vzorem má být spíš italský fašismus nebo německý nacismus. Ve výsledku se v roce 1940 organizace rozdělila na dvě části: OUN-M v čele s Melnykem a OUN-B v čele s Banderou. „Melnykovci“ byli spíše umírnění, Banderovci nejen radikálnější, ale i silnější, měli více kontaktů, přidávalo se k nim více lidí. Nicméně spory a nejasnosti uvnitř organizace způsobily, že Němci nechtěli s OUN spolupracovat a raději si vybírali spolupracovníky přímo na Ukrajině.

Kolaborace s nacisty

I proto svolal Bandera v březnu 1941 do Krakova sjezd OUN s cílem vymyslet program, aby organizace mohla být pro nacisty spolehlivým a důvěryhodným partnerem. Program, který byl schválený, přijal za hlavní bod ukrajinskou národní revoluci, jejíž součástí byl extrémní nacionalismus a antisemitismus. Prakticky OUN přijala nacistickou ideologii, hlavním nepřítelem byl SSSR jako stát „židobolševiků“. Přijal se zde i rituál pozdravu se zdviženou pravicí a pozdrav „Sláva Ukrajině“ s odpovědí „Hrdinům sláva“.

Bandera byl dlouhodobě přesvědčený, že Německo bude válčit se Sovětským svazem. A porážka Sovětského svazu by pomohla cílům OUN. Inspirací pro něj bylo i Slovensko a Chorvatsko, které se staly fašistickými státy, loutkami Německa, ale zároveň si částečně dokázaly udržet dojem nezávislosti.

Nicméně žádná politika OUN a žádná snaha Bandery nepřinesla úspěch. Nacisté dál nechtěli mít s OUN nic společného. Pouze tajná služba Abwehr v čele s Wilhelmem Canarisem byla ochotná pomáhat. Jejich spolupráce spočívala především v pašování členů OUN do sovětské části Ukrajiny a jejich vojenský výcvik. Pro případ války Německa s SSSR byly vytvořeny dva prapory, Nachtigall a Roland, každý o síle 350 mužů. Zbytek mužů dostal rozkaz čekat na sovětské Ukrajině na další pokyny. Pět stovek z nich bylo Sověty odhaleno a popraveno. Dalších 14 000 členů OUN vyčkávalo v polovině roku 1941 v oblasti Haliče, z toho 1200 přímo ve Lvově.

Po německém útoku na Sovětský svaz se šance na ukrajinskou revoluci přiblížila. Situaci přibližuje i to, že mnoho Ukrajinců Němce vítalo. Rozdávaly se žlutomodré pásky, ale také zbraně s cílem zabíjet „nežádoucí polské, moskvofilské a židovské aktivisty“. Existovaly připravené černé listiny. Bandera byl však stále nežádoucí osobou pro Němce, nebyl puštěn přes hranice a revoluci organizoval na dálku. Pověřil svého zástupce Stecka, aby vyhlásil ukrajinský stát. Bandera věděl, že nemá podporu Němců, ale ani Ukrajinců například v Kyjevě, proto chtěl všechny zaskočit rychlým a nečekaným vyhlášením vzniku ukrajinského státu. S podporou pravoslavné církve pak Steck ve Lvově vyhlásil ukrajinský stát. Němci byli zaskočeni, na vyhlášení se rychle dostavili dva zástupci Abwehru, aby vystoupení zastavili. Vyhlášení však už proběhlo, zpráva se poslala do novin, církev vydala pastýřský list. A na nádvoří arcibiskupského paláce se formovala ukrajinská domobrana, která se chystala k pomstě. Následoval pogrom, během kterého zemřel jen ve Lvově kolem 4000 židů.

Vězení podruhé

Podle nacistického dokumentu z listopadu 1941 chystal Bandera další povstání, proto byl Němci zatčen. Nejdřív trávil čas v domácím vězení v Berlíně, později v reálné věznici, kde ale měl speciální postavení, z kterého pramenily různé výhody. Během roku 1942 ho ale převzalo gestapo a poslalo do speciální sekce pro politické vězně v koncentračním táboře Sachsenhausen.

V září 1944 byl propuštěn, měl se vrátit na Ukrajinu a působit problémy do Evropy postupujícím Sovětům. Němci se snažili Banderu využít pro své cíle, když začali válku výrazně prohrávat. Není zde úplně jasné, co se dál stalo, podle historiků Richarda Breitmana a Normana Gody Bandera odmítl hrát tuto hru a utekl na jih. Další jisté dění kolem Bandery je až únor 1945, kde se objevuje na konferenci OUN-B ve Vídni. Zde byl Bandera jmenován představitelem zahraničních jednotek OUN. Později v únoru byl zvolen vůdcem celé OUN, ale širší vedení rozhodlo, že Bandera se nevrátí na Ukrajinu. Měl zůstat v zahraničí a dělat propagandu pro OUN.

Poválečný exil a obraz po smrti

Od roku 1946 žil Bandera v exilu v Německu. Nadále se politicky angažoval ve prospěch Ukrajiny a především proti Sovětskému svazu. Bandera, ale i jeho dcera, před kterou svou veškerou činnost skrýval, byli cílem sovětských tajných služeb. Rodina se několikrát v krátkém časovém období stěhovala. Aby dcera dostala kvalitní vzdělání, rodina se v roce 1954 usadila v Mnichově. Zde byl roce 1959 byl na Banderu spáchán atentát před jeho domem, byl zavražděn pomocí kyanidu. Atentátníkem byl agent KGB, Ukrajinec Bogdan Stašinskyj, který jednal na pokyn Chruščova. Bandera byl pohřben v Mnichově.

Bandera a jeho (údajný) odkaz byl oživen v 21. století. Na začátku roku 2010 byl Bandera oceněn titulem Hrdina Ukrajiny. Následující rok mu byl tento titul soudem odebrán. V dubnu 2015 však ukrajinský parlament schválil zákon, kterým Ukrajina udělila Banderovi a jeho spolupracovníkům status bojovníků za svobodu Ukrajiny.

Problém tak není „pouze“ v činech Bandery, ale, jak už to tak bývá, práce s jeho činy a obrazem po jeho smrti. Kolem Bandury lítají různé škatulky, dnes posilované sociálními sítěmi a polarizovanou společností. Jakmile označíte Banduru za fašistu, hned můžete být označen za příznivce Putina, protože ruský režim právě tak Banderu označuje. Byl Bandera fašista či nacista? Samotní nacisté s ním spolupracovat nechtěli. Američané také po válce neakceptovali Banderu jako partnera v rámci studené války a boji proti Sovětům. V materiálech CIA byl Bandera označen jako antisemitský nacionalista a OUN jako fašisté, kteří se podíleli na zločinech holocaustu. Označení fašista není přitažené za vlasy – silný nacionalismus, násilí zaměřené mimo jiné na jiné národnosti, vůdcovský princip. Rozhodně nebyl Bandera dokonalým hrdinou a mučedníkem, či už vůbec ne bojovníkem za svobodu a demokracii. Stejně jako se (velmi široce) manipuluje s dějinami v Rusku, manipuluje se (v mnohem nižší míře) s dějinami na Ukrajině. Bandery se také nesmí nikdo dotknout a podle zákona nesmí být kritizován. A to je problém. Nedostatek kriticky podložených interpretací, naopak pouze jedna, ta vládou určená, je správná. Z pochopitelných důvodů se Ukrajincům kritické zkoumání a hodnocení nacionalistů nehodí, důležitější je, že Bandera byl ukrajinský nacionalista, který byl proti Rusům (Sovětům).

Pravda bude samozřejmě ležet mezi oběma obrazy, mezi extrémy a mezi legendami. Úkol je definitivně nepodlehnout ani jednomu obrazu. I pro posmrtný obraz Bandery je důležitý pochopitelně kontext. Po válce Sovětský svaz zatknul 600 000 Ukrajinců za různé projevy nacionalismu, až třetina z nich byla popravena. Všechny tři fáze obrazu – meziválečný, poválečný a současný – mají společného nepřítele, kterým je Sovětský svaz či Rusko. I proto je pro dnešní Ukrajinu důležité udržovat legendu Bandery coby statečného hrdinu a ukrajinského osvoboditele.

Druhá otázka je, jestli Bandera skutečně není jen ikonou, jestli měl v realitě dopad. Podstatnou část před druhou světovou válkou i během druhé světové války strávil ve vězení. Ještě větší část trávil v zahraničí. Je tak nutné zpochybňovat, jestli reálně mohl řídit operace, nebo jestli se jeho jménem spíše lidé zaštitovali. Byl ikonou, nebo skutečným velitelem?

Zdroj:

KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.