Mezi Hitlerem a Stalinem: Lvov v pasti dvou totalitních režimů

Lvov. Zámecké návrší. Rok 1990. Sovětský svaz se rozpadá, a proto se obyvatelé Lvova rozhodli strhnout symbol útlaku – sochu Lenina. Když uspěli, objímali se, radovali se, skákali. Když chtěli zničit i základy pomníku, utichli, lekli se a couvali. V podstavci byly kamenné desky, na kterých byly vyryty hebrejské nápisy. Starším lidem to hned došlo. Desky byly z židovského hřbitova, kde bylo za druhé světové války ghetto. Němci hřbitov zničili a nařídil židům, aby zničili náhrobní kameny. Materiál pak sloužil při pracích na dalších stavbách. Šťastný okamžik v roce 1990 tak připomněl městu Lvov temné momenty, kterým se bránily a které chtěli zapomenout.

Šlo se o symbolický moment pro dějiny Lvova. Na zmíněném náměstí nechali Habsburkové, kteří zde vládli do roku 1918, postavit krásnou operu. Během druhé světové války zde nuceně uklízeli židé, odehrávaly se zde i pogromy a další násilí na židech. Na konci druhé světové války odsud utíkali nuceně vysídlení Poláci a odmontovali sochu polského krále Jana II. Sobieského. Nedlouho poté na místo přijel Merkurov, sovětský sochař, který měl za úkol udělat obrovský památník Lenina. Ale měl cit a trochu důstojnosti, město a středověké centrum se mu zalíbilo, nechtěl ho narušit. Rozhodl se tedy pro střídmější verzi a postavil pouze čtrnáctimetrový pomník Lenina.

Lvov jako součást Polské republiky a vzestup nacionalismu

Po rozpadu Rakouska-Uherska, po dvou ukrajinsko-polských válkách a po pogromu z konce roku 1918, přistál Lvov v Polsku. Z města se stal oficiálně Lwów, který byl třetím největším polským městem a svého postavení kulturního, obchodního a politického centra se město muselo vzdát ve prospěch Krakova a Varšavy. Cesta vzestupu byla přerušena, nastal čas ekonomického úpadku, mimo jiné i kvůli tomu, že byl přerušen obchod se Sovětským svazem.

Na jedné straně znamenal žít v meziválečném Lvově pomalý život v kavárnách, debatovat a žít relativně dobře mezi Poláky, Ukrajinci, židy, Armény a Němci. Na druhé straně ale získávali větší vliv polští nacionalisté. K moci se nakonec dostal Józef Pilsudski, což znamenalo vojenskou diktaturu, která paradoxně vzestup extrémnějšího nacionalismu na čas zabrzdila. Vztahy mezi národnostmi se ale zhoršily. Ukrajinci k této verzi polské republiky necítili loajalitu, začali protestovat a stávkovat. Polsko na to reagovalo násilím a velkými policejními akcemi. Vyústilo to ve stav, kdy lidé byli zatýkáni už jen kvůli tomu, že byli ukrajinské národnosti. Do vězení šly ženy i děti, později byli zavíráni i starci. Všichni byli spoutáni řetězy a hnáni ulicemi. Byli odsouzeni k několika letům vězení, objevilo se i pár trestů smrtí. Na univerzitu mohli jen lidé polské národnosti. Židům se vedlo snad ještě hůř, už nad nimi nikdo nedržel ochrannou ruku a Poláci je začínali diskriminovat. Nikdo nezastavil polské antisemity, jejichž cíl bylo vyloučit židy ze společnosti. Vše zmíněné naprosto převrátilo Lvov a vztahy uvnitř města.

V reakci na vypjaté národnostní vztahy založili Ukrajinci v exilu Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jejichž cílem bylo probudit v Ukrajincích v Polsku národnostní cítění a zažehnout revoluci a založit nezávislý stát. Ve Lvově a v okolí získala organizace velký vliv. V OUN se ve třicátých letech objevuje i Stepan Bandera (bude mu věnován příští text).

Poláci zvládli diskriminovat židy i bez Němců

Ve třicátých letech zažívá poslední nádech kulturní scéna Lvova, místní vědce taky ještě čeká pár zajímavých objevů, ale nejtemnější část dějin už klepe a někteří obyvatelé Lvova už o ní sní. Na univerzitě vznikly nacionalistické spolky, například Všepolská mládež, která měla jen ve Lvově 850 aktivních členů. Mezi jejich neskrývané nástroje patřilo i násilí. Každých několik týdnů organizace vyhlašovala „Dny bez židů“, kdy členové s holemi v ruce stáli před univerzitou a nepouštěli dovnitř židovské studenty a studentky. Násilí se obvykle dotklo i židovských kolemjdoucích. Na konci třicátých let už existovaly i oficiální kvóty, které omezovaly počet židovských studentů na univerzitě. Pro školní rok 1938 – 1939 mohli nastoupit jen tři židovští studenti. Toto nařízení společně prosadili nacionalističtí studenti se sympatizujícími profesory. Podobná nařízení existovala v celém Polsku. Židé byli takto vyčleněni z univerzitního vzdělávání, jejich podíl klesl ze čtvrtiny na desetinu během třicátých let. Od roku 1937 měli také židé určeno, kde mají během výuky sedět – v zadní lavici vlevo. Proti tomuto zásahu ve Lvově protestovalo 58 profesorů a na protest odešel z funkce i rektor, ale nařízení prošlo, bylo skutečně uplatňováno, říkalo se mu „lavicové ghetto“. Policie na univerzitu nesměla, pachatelé se nemuseli bát potrestání. Násilí dostoupilo svého vrcholu v roce 1938, kdy byli v rozmezí několika týdnů zabiti dva židovští studenti.

Začátek války ve Lvově

Rok 1938 znamená již kritickou situaci v Evropě. Blíží se druhá světová válka a s ní také pakt Molotov – Ribbentrop. V dodatkové části tohoto dokumentu, znamenající spolupráci mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem, bylo dohodnuto, že v případě války si Německo a SSSR rozdělí Polsko.

Sovětský svaz po začátku války čekal, až bude porážka Polska neodvratitelná především kvůli chystané výmluvě o „ochraně slovanských bratrů“. Polská vláda na poslední chvíli stihla uniknout koridorem do Rumunska. 1. horská pěší divize Wehrmachtu mezitím zahájila obléhání Lvova. Rudá armáda překročila hranice, když obléhání probíhalo již pátým dnem. Město bylo ostřelované dělostřelectvem a mnoho lidí zahynulo při náletech Luftwaffe. Před polskými obránci města se objevilo obří dilema. Komu se vzdají? Němcům? Sovětům? Volba mezi špatným a ještě horším. V zoufalé situace se polští důstojnici rozhodli pro „rozhodně ne Němcům“. Ačkoliv byli Poláci překvapení, co Sověti dělají v Polsku, podvolili se a vzdali se právě východnímu sousedovi. Město bylo předáno bez boje. Němci se stáhli. Sověti ve Lvově nechali obyčejné polské vojáky na pokoji, ale všechny důstojníky nechali zatknout, odvést do tří sovětských táborů a následující rok popravit v Katyni.

Sovětská okupace

Obyvatelé Lvova, kteří válku přežili, často vzpomínali na chování sovětských vojáků. Podle nich bylo evidentní, že vojáci dostali školení, jak mají chválit život v Sovětském svazu. Jejich chování tomu neodpovídalo. Ve vzpomínkách se objevují různé trapasy z každodenního života, které ukazovaly, že v porovnání s Lvovem byl Sovětským svaz zaostalým obrem z východu. Když lidé sovětské vojáky upozornili na problém, vojáci zčervenali, omluvili se a zmizeli. Byli si vědomi zaostalosti a neznalosti. Sovětští vojáci dostali peníze navíc, aby se předešlo rabování. Jeden z vojáků si koupil desatero hodinek, další si v restauraci objednal každou položku na menu. Mnoho vojáků neznalo nástroje z normálního života. Jeden z vojáků použil podprsenku jako chránič sluchu, vojáci jedli zubní pastu a záchod používali jako umyvadlo. Manželky sovětských důstojníků si nakoupily noční košile a jako přepych si je následně oblékly do opery.

Univerzita byla přejmenována, ale zůstala otevřena. V porovnání s částí Polska okupované Německem, kde byly všechny univerzity uzavřeny, byla změna velmi mírná. Profesoři například z krakovské univerzity byli rovnou zavřeni a odvezeni do koncentračních táborů Dachau a Sachsenhausen.

Jak to známe z nedávných let, i ve Lvově proběhlo referendum o připojení k sovětské říši, které bylo „překvapivě“ úspěšné z pohledu agresora. Národnostní situace se změnila, protože trpěly všechny národnosti a etnika – Poláci, Ukrajinci, židé, ale i haličští Němci.

Zmíněné události a procesy, dobytí města, „volby“ a oficiální anexe západní Ukrajiny, proběhly relativně klidně. S příchodem roku 1940, s příchodem NKVD, začala být sovětská okupace násilná. Tajná policie, NKVD, začala kontrolovat jak dění ve městě, tak i obyvatelstvo. Každý občan měl svou složku a každý občan musel absolvovat pohovor s NKVD. Každý musel vyplnit dotazník, který se týkal především spokojenosti s životem v Sovětském svazu. Samozřejmě všechny odpovědi musely vyjadřovat, jak jsou lidé spokojení a jak je režim spravedlivý. Jakýkoliv náznak vyhýbavé odpovědi byl evidován a mohl znamenat problémy. NKVD si ve městě zařídila tisíce udavačů. Zatýkání mohlo začít, brzy byly městské věznice plné. V únoru 1940 začala první vlna deportací, zatýkáni byli zatím Poláci a z nich především lidé se „špatným“ původem, členové buržoazie. Deportace začaly přibývat a začaly být pravidelné. Nechvalně známá je tzv. svatojuliánská noc, 13. dubna 1940, kdy se ve městě objevily stovky vozů. K akci se připojili i vojáci, kteří měli seznamy, podle kterých postupovali. Vše bylo už připravené a organizované. Zatčení měli několik hodin na sbalení, ráno šli směr vlakové nádraží, kde už byly připraveny vagony. Lvov začal skutečně nesnášet Sovětský svaz. NKVD se zaměřovala především na vysokoškolsky vzdělané lidi, i proto mnoho lidí změnilo povolání a přestěhovali se do jiných částí města, změnili svůj status, aby zvýšili svou šanci na vyhnutí se deportaci. Do léta 1941 bylo ve čtyřech vlnách deportací odvlečeno 900 000 lidí z celé oblasti na území SSSR.

NKVD měla ve svém rejstříku metod i pomluvu, že pokud se lidé zaregistrují, mohou zažádat o repatriaci do Němci okupované části Polska. Desetitisíce lidí tak daly NKVD své skutečné adresy a detaily o sobě, které se ještě nedávno snažily skrýt. Zároveň tím prozradily nespokojenost s režimem. Překvapivě hodně žadatelů bylo židů. Tak moc se báli Sovětů, že chtěli radši k Němcům, kteří jim vyhrožovali smrtí. V zoufalé situaci vybírali zdánlivě menší zlo.

Začátek německé okupace

Po německém útoku na Sovětský svaz Rudá armáda utekla z Lvova. Po cestě dezertovaly tisíce Ukrajinců. Týden po útoky přijely první německé jednotky do Lvova a do města se nastěhovaly zcela bez problémů, bez odporu, nikdo město nebránil. Po sovětském teroru byly německé uniformy některými vítány a němečtí vojáci oslavováni a líbáni. Židé se uklidňovali tím, že německý národ je velmi kultivovaný a vzdělaný a zvěsti, které slyšeli, jistě nebudou pravdivé.

Zajímavostí je postup ukrajinských nacionalistů, kterým se podařilo Němce překvapit a vyhlásit ukrajinský stát. Ukrajina měla být po vzoru Slovenska a Chorvatska samostatným státem spolupracujícím s Hitlerem. Vše probíhalo rychle a hekticky, zatímco se vyhlašoval na jednom místě stát, na druhém se připravovaly milice na odvetu. Ukrajinci totiž zjistili, že než Sověti vyklidili Lvov, Chruščov dal příkaz zavraždit většinu vězňů lvovských věznic. Ukrajinští nacionalisté, ale i další obyvatele Lvova, si vylili svou zlost na židech. Násilí bylo pochopitelně podporováno Němci, kteří mluvili o „židobolševicích“. Nejdřív byly stovky židů zatčeny, při cestě do vězení na ně dav plival, urážel je a ponižoval. Židé museli, stále při cestě do vězení, například drhnout ulice, olizovat schody, mužům byly zapalovány vousy. Zatčení se zvrhlo v kolektivní násilí, které mělo ještě větší publikum. Ve vzpomínkách lvovských je událost označována jako „karneval násilí“. Výsledkem byl čtyřdenní pogrom, od 30. června do 3. července, na jehož konci bylo 4 000 mrtvých. Násilí se přesunulo i do okolních menších měst, kde se odehrály další pogromy, které měly až 35 000 obětí. Jedná se o jednu z několika temných, skrytých a potlačených kapitol v dějinách Lvova, která se Ukrajincům nehodí, protože mají být obětí Sovětů. Jedním z velitelů byl i Theodor Oberländer, poválečný německý ministr.

Koncem července (1941) se odehrál druhý pogrom. Jestliže první pogrom byl spontánní výkřik násilí, druhý pogrom byl připravený, naplánovaný a strukturovaný. Dokonce má své jméno. Pogrom dostal název po Symonu Petljurovi, vůdci dříve krátce existující Ukrajinské lidové republiky. Petljura byl vojenský vůdce, jehož jednotky se krátce po konci první světpvé války dopouštěly násilí na židech. Později byl Petljura v exilu, v Paříži, kde si ho v roce 1926 našel mladý židovský anarchista, který na něj úspěšně spáchal atentát. Francouzský soud měl pro činy pochopení a atentátníka osvobodil, což rozlítilo Ukrajince. Ti teď měli svou odvetu. „Petljurovy dny“ byly mezi 25. a 28. červencem, židé byli ponižováni, biti, okrádáni, znásilňovány a vražděni. Ukrajinci měli seznamy, šli především po vzdělaných lidech, po právnících, doktorech. Novinkou bylo, že krom Ukrajinců a SS se pogromu zúčastnili i příslušníci Wehrmachtu. Počet obětí se odhaduje na 2000.

Následovala protižidovská nařízení, nošení bíle pásky s modrou Davidovou hvězdou, zákaz jezdit vlakem a tramvají, pracovní povinnost pro muže. Byl zřízen tábor smrti Janowska (o táboru jsem psal zde). Němečtí okupanti nechali vytvořit židovskou radu starších, kterou donutili od židů vybrat dvacet milionu rublů jako „trest za válečné škody“. Než bude částka vybrána, Němci si vzali tisíc rukojmích. Částku se povedlo vybrat, Němcům byla odevzdána. Rukojmí nebyli propuštěni, ale zastřeleni. Němci tak připravili židy o elitu i veškeré peníze. Následně Němci zničili všechny synagogy, což se na žádném jiném místě během trvání nacistického režimu nestalo. Na hřbitově byly rozbity náhrobky, které posloužily pro stavbu silnice. Další brigáda vykopávala kostry a hledala zubní plomby.

Dějiny lvovského ghetta

Klasickým nacistickým nařízením bylo zřízení ghetta. Ghetto bylo zřízeno na Krakovském předměstí, kde už žilo přes 50 000 židů, třetina všech židů z okolí. Nyní dostali další židé příkaz, aby se nastěhovali do nového ghetta. Židé se stěhovali do ghetta, Poláci a Ukrajinci do „árijské“ části města. Zatímco židé si museli bydlení v ghettu od nežidů koupit, čehož Poláci a Ukrajinci využívali k obohacení, Poláci a Ukrajinci se do bytů od židů prostě nastěhovali. Židé za své staré byty nic nedostali.

V ghettu čekal na židy ubohý a mizerný život, pouze několik obchodů, dvě nemocnice. Nedostatek jídla, nedostatek léků. Ghetto bylo přeplněno. A kromě toho dělali Němci ještě razie, při kterých šlo o život. Židé tak byli každý den v ohrožení života, razie mohla proběhnout kdykoliv. Nejžádanějším produktem byl kyanid, to byla jediná cesta, jak se „připravit“ na razii a rychle reagovat. Muži navíc museli pracovat, ale nebyli placeni. Rodiny tak neměly žádné příjmy.

Obávaným velitelem ghetta se brzy stal Joseph Grzymek. Jeho předchůdce zemřel na tyfus, Grzymek byl proto naprosto posedlý čistotou. Všude v ghettu byly plakáty s hesly týkající se čistoty a pořádku. Pokud Grzymek našel v bytě nepořádek, majitele nechal zastřelit. I přesto v zimě vypukla epidemie tyfu a tisíce lidí zemřelo (vakcínu na tyfus našel Weigl, který pocházel z Lvova a o kterém jsem psal zde).

V březnu 1942 se museli lvovští židé zaregistrovat na německém „pracovním úřadě“, aby dostali pracovní kartu. Kartu dostalo 70 000 židů a získali tak alespoň částečnou ochranu. Židé bez pracovní karty byli ještě ve větším ohrožení než předchozí měsíce, protože začaly další akce a razie, jejichž cílem bylo najít nezaměstnané a „asociální živly“. Pokud Němci někoho našli, odvezli je do Janowské. A mezitím byl ve Wannsee odsouhlasen plán na vyvraždění všech židů.

V srpnu 1942 bylo ghetto zmenšeno na třetinu své původní rozlohy a ze všech stran uzavřeno. Pracovní povolení dostal opět menší počet židů, tentokrát jen 12 000.

Na začátku roku 1943 vtrhli do ghetta opět Němci, tentokrát se už neuchylovali „pouze“ k hledání nezaměstnaných a jejich vraždění, ale k zapalování bytů, majetku, ale i samotných obyvatel ghetta. Židé neměli zbraně, neměli vůdce či vůdkyni, proto nebyli schopni žádného odporu. Ghetto bylo definitivně zničeno v červnu 1943, zbývající obyvatelé byli popraveni v táboře Janowska.

Přežili pouze jednotlivci a malé skupiny. Jedna skupina deseti židů přežila 14 měsíců v kanalizaci, kam jim jeden polský dělník nosil jídlo. V celé haličské oblasti přežilo dohromady 700 židů.

Město Lvov stovky let fungovalo jako města mnoha národností. Po druhé světové válce nezbyli žádní židé, Poláci byli vyhnáni. Město bylo prázdné, po příkazech Stalina město znovu zaplnili noví obyvatelé, kteří neměli tušení, co se ve městě během posledních let stalo.

Zdroj:

KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.