Článek
Fotbal v Rusku neměl absolutně žádnou tradici. S bolševickou revolucí se to nezměnilo, protože státní moc považovala fotbal za buržoazní sport a tím pádem i něco zavrženíhodného. Ve dvacátých letech tak v Rusku (a později Sovětském svazu) neexistovala žádná celonárodní soutěž, pouze lokální ligy jako například moskevská. (O fotbale v časech Stalina jsem psal zde.)
Starostin a osudové setkání s mocným
Nikolaj Starostin byl nejstarší ze čtyř bratrů, otec rodiny zemřel v roce 1920. Nikolajův úkol nyní bylp postarat se o rodinu. Jeho osudem se stal fotbal a represivní Stalinův stát. Nikolaj hrál za tým Krasnaja Presnja, později mu do útoku ze zálohy nahrával bratr Alexandr. A během dalších let se přidali i další dva bratři, Andrej a Pjotr.
Nikolaj Starostin později ve své autobiografii vzpomínal, že mu život neovlivnilo zamávání od Lenina, ale jeden fotbalový zápas. V Tbilisi hrál proti místnímu týmu a přímo proti němu stál v obraně baculatý obránce, který vůbec nestíhal. Baculatým obráncem byl Lavrentij Pavlovič Berija, vlivný muž sovětské politiky s několika funkcemi. Pro Nikolaje Starostina a jeho bratry byla důležitá Berijova pozdější pozice šéfa tajné policie NKVD.
Vznik Spartaku Moskva
Jako fotbalista se Nikolaj Starostin stal brzy legendou a také významnou osobností, která měla dveře otevřené u lidí z nejvyšších pater sovětské politiky. Na jednom z lovů s vedoucím Komsomolu Alexandrem Kosarevem a šéfem Vsekomprosovětu, Ivanem Pavlovičem, padlo rozhodnutí založit sportovní klub – Spartak Moskva. V čele byl Nikolaj Starostin a za týmem stál státní podnik Promkooperacija, to znamenalo, že o příliv financí byl zajištěn.
Kontext sovětského fotbalu byl totiž takový, že každý klub měl vlivného politického patrona a zároveň státní podniky, které je financovaly. Další slavné kluby sovětského fotbalu byly Dynamo a CSKA, oba týmy byly spjaty se státním aparátem. CSKA byl tým armády, Dynamo celého bezpečnostního aparátu, především však tajné policie. Spartak tak získal výsadní postavení, alespoň mezi obyčejnými lidmi, protože nebyl brán jako tým státní a navíc v něm měl hlavní slovo fotbalista. Z pohledu státní moci to byl však klub pochybný, až disidentský.
Obvinění z plánovaného atentátu na Stalina
Pro život Nikolaje a jeho bratrů se stal klíčovým rok 1937. Během letních měsíců objížděla Evropu baskická reprezentace s tehdy slavnými fotbalisty. Reprezentace dorazila i do Ruska a všechny týmy drtila. Jenže totalitní stát si přál jedno vítězství pro svou propagandu. Nehrálo se na čest a morální hodnoty, takže politická reprezentace zkoušela vše, dokonce i opít Basky. Nakonec zasáhl stát relativně násilně, když odmítl baskickou reprezentaci pustit ze země se samými výhrami a vynutil si další dva zápasy. V prvním z nich nastoupili Baskové proti Dynamu Moskva. Baskové vyhráli. Poslední nadějí se stal Spartak Moskva, který původně vůbec neměl být součástí akce, protože nešlo o tým státního aparátu. Bylo vážně nutné vyhrát, rozhodčí Kosmačev dělal vše pro vítězství Spartaku. Dělal to tak extrémně nápadně, že Baskové odešli ze hřiště. Hrozil ohromný trapas, z tribuny musel vstát Molotov a zajistit osobně u Basků, aby se zápas vůbec dohrál. Spartak vyhrál 6-2 a Sovětský svaz měl vítězství pro propagandu. Jen jeden člověk nebyl šťastný – Berija.
Po zápase s Basky byli bratři Starostinové obvinění z toho, že jsou vůdci fašistické organizace, špioni a teroristé. Jejich cílem údajně mělo být nastolit fašistickou diktaturu a dokonce měli plánovat atentát na Stalina. Vše bylo připraveno, ale Berija byl sám obviněn Ježovem a akce byla zastavena. Za kratší nit ale nakonec tahal Ježov, protože Berija se rychle dostal ke Stalinovi a na popravišti skončil Ježov. A Berija se dostal na jeho místo šéfa tajné policie. Tím, že byl Berija šéfem tajné policie, byl i šéfem Dynama. A největší nepřítel Dynama a Beriji byl Spartak Moskva v čele s Nikolajem Starostinem. Hned po nástupu Beriji do čela NKVD se stal Spartak Moskva mistrem ligy. Nikolaj věděl, že má prakticky pistoli u hlavy. Všichni jeho fotbaloví blízcí byli zatčení, někteří popraveni. Starostin už neměl žádné politické krytí, byl izolován.
Mezitím začal růst vliv Beriji nejen do politiky, ale i do fotbalu. Navíc i další sezónu vyhrál Spartak titul, dokonce zvítězil i v poháru. S tím se Berija nespokojil a finále poháru mělo dohru. Po několika týdnech přišla Spartaku zpráva, že semifinále se musí opakovat, protože rozhodčí udělal několik chyb. Rozhodnutí padlo na nejvyšších politických místech, nešlo nic dělat, než zápas hrát znovu. A Spartak semifinále znovu vyhrál. Spartak postoupil do finále, které už ale dříve vyhrál. Fotbalisté tak dostali zlaté medaile za vítězství v poháru po vyhraném semifinále.
Směr lágr
Berija se vrátil ke své pomstě vůči bratrům během druhé světové války. Když byli Němci odraženi u Moskvy, Berija napsal Stalinovi o „profašistickém nastavení a nepřátelské činnosti“ tří bratrů, Nikolaje, Andreje a Pjotra. Stalin odpověděl „zatknout“. Soud se odehrál v roce 1943 a každý z bratrů dostal deset let v táboře, odsouzeni byli na základě článku 58 o „skupinové antisovětské agitaci“. Čtvrtý z bratrů, Alexander, byl odsouzen o půl roku později.
Cesty bratrů se rozešly, každý byl odvezen do jiného tábora. Nikolaj dorazil do Uchty, lágru na severu Ruska. K jeho překvapení ho okamžitě zavedli na stadion a řekli mu, ať se seznámí s hráči. Nikolaj Starostin se stal trenérem „lágr týmu“. Paradoxně tak byl trenérem týmu, který patřil pod bezpečnostní složky, to znamená, že trénoval Dynamo. A Dynamo patřilo Berijovi. Znamenalo to pro něj nejen pokračování ve fotbale, ale i relativní klid, mohl se například projít po městě. Byl naprosto celebritou jak pro vězně, tak i pro dozorce a šéfy lágrů. Šéfové lágrů chtěl Starostina využít ke zviditelnění svého týmu a soupeřili o něj. Alexandr Starostin také trénoval a pochopitelně i on trénoval další z Dynamo klubů. Andrej trénoval skoro deset let Dynamo Norilsk. Pouze jeden z bratrů, Pjotr, se v lágru nevěnoval fotbalu.
Setkání se Stalinem juniorem
Další bizarní kapitolou byly poválečné snahy Stalina mladšího uchytit se na fotbalové scéně. Vasilij Stalin, syn Stalina, byl velitelem vzdušných sil moskevského obvodu a i on se chtěl zapojit do sportovního dění a mít jako patron svůj tým. Tým pojmenoval VVS („Vojenské vzdušné síly“), dokonce se dostal do první ligy. Ale nemohl prorazit na špičku, na velké týmy neměl. Stalin mladší se tak snažil nalákat Nikolaje Starostina do svého týmu. Starostin byl samozřejmě stále v lágru. Stalin mu dokonce napsal, ať prostě přijede. Poslal pro něj i soukromé letadlo. Starostin nevěděl, co má dělat. Delší dobu se nechal vláčet a chvílemi zůstával se Stalinem mladším, dokonce spolu spali v jedné posteli u Vasilije Stalina doma, chvílemi se nuceně vracel do lágru. V sovětském fotbale bylo v této době normální unášet hráče, aby hráli za váš tým. Nakonec Nikolaj Starostin skončil v Kazachstánu, ve vyhnanství, kde opět trénoval.
Epilog
Fotbalově v této době zesílilo především armádní CSKA, naprosto logicky, protože armáda během druhé světové války také ohromně posílala. Spartak na tom byl samozřejmě velmi špatně, protože chyběli bratři Starostinové. Liga se stala soubojem CSKA a Dynama.
V roce 1953 zemřel Stalin, v prosinci byl Berija popraven za zradu. Bratři Starostinové tak měli konečně relativní klid, dokonce byli rehabilitováni. Nikolaj byl propouštěn, začal trénovat sovětskou fotbalovou reprezentace a v roce 1954 se vrátil do Spartaku jako ředitel klubu. Zůstal jim následujících čtyřicet let. Zemřel v roce 1996.
V roce 2018 byly ruskými úřady zveřejněny detaily z procesu s bratry. Vyšlo najevo, že někdo na poslední chvíli zasáhl a Nikolaj Starostin s bratry byli odsouzeni „pouze“ za ekonomické zločiny (během války měl Nikolaj využít svých konexí a obdržel maso navíc), oficiálně však byli bratři odsouzení za propagaci buržoazních sportů.
Zdroj:
ROKITA, Zbigniew. Králové střelců: sport ve stínu impéria. Přeložil Martin VESELKA. Prokletí reportéři. Žilina: Absynt, 2025. ISBN 978-80-8203-570-7.
