Článek
Zapomenuté tábory
Stalag („Stammlager“) byl německý zajatecký tábor pro sovětské vojáky. Tyto tábory a jejich osudy jsou často přehlíženy, protože většinu napsaných řádků zabírají pochopitelně koncentrační a vyhlazovací tábory pro židy. Historici se věnovali buď židům, nebo válčení. Ale nejen židé byli nacisty vražděni, přes tři miliony sovětských vojáků zemřelo v táborech pro zajatce.
Zároveň ani v Sovětském svazu nebyl prostor věnovat se tématu, protože by to znamenalo přiznat chyby Stalina. Zajetí rovnalo se zbabělosti a zradě. Pokud sovětští vojáci přežili německý zajatecký tábor a vrátili se do Sovětského svazu, často šli rovnou do sovětských lágrů. Dalším trestem mohlo být neuznání statutu veterána. Tito bývalí vojáci si tak často nechávali své zkušenosti pro sebe, historikům proto chybí prameny.
Stalag 328
Jelikož Wehrmacht postupoval po útoku na Sovětský svaz poměrně rychle, a ještě se mu podařilo několikrát nepřítele obklíčit, dostal se do německého zajatí v dějinách moderních válek rekordní počet zajatců. Stalin hrozil, že pokud se voják Rudé armády vzdá, bude pokládán za dezertéra a jeho rodina bude zatčena. Výsledkem bylo, že velitelé Rudé armády drželi své pozice příliš dlouho a tím se dostávali do obklíčení. Za půl roku války se dostalo do německého zajetí až tři miliony sovětských vojáků.
A tak se dostáváme do zajateckého tábora poblíž (dnes) ukrajinského města Lvov. Zde zřídil Wehrmacht zajatecký tábor v červenci 1941 pro řadové vojáky Rudé armády. Tábor byl přímo ve středu města, na kopci s Citadelou. Tábor nesl označení Stalag 328. Blízko se nacházel tábor smrti Janowska (o tomto táboru jsem psal zde).
V této době se ještě dodržovala pravidla mezinárodních smluv, podle kterých muselo být o zajatce postaráno, muselo jim být zajištěno ubytování, strava a lékařská péče. I tak se podle výpovědí, například Stanislawa Gorczakowského, Poláka, který byl v 23 letech odveden do Rudé armády, nedalo v táboře žít. Gorczakowski vypověděl, že tábor byl samé prkno, zajatci byli obklopeni čtyřmi ploty. Mohli jste mít pár metrů od sebe rodinu, ale přes tuto překážku nebylo jednoduché cokoliv propašovat. Zajatci dostávali malé příděly jídla a polévku pouze z brambor. Ráno dostali vojáci plesnivý chléb a dva šálky „kávy“. V táboře byste nenašli mýdlo, boty, ponožky, nebo nové oblečení a spodní prádlo. Na zimu Wehrmacht odebral zajatcům teplé oblečení. Pouze několik „šťastných“ mohlo spát ve skutečném baráku, většina zajatců trávila veškerý čas na zemi pod širým nebem.
Problém nepředstavovaly jen podmínky v táboře, ale i cesta do tábora, která mohl trvat několik týdnů, ať už vlakem nebo pěšky. Většina zajatců do tábora dorazila zraněna nebo zesláblá. Po příchodu do tábora docházelo na počítání. To bylo ale vše. Žádná registrace, žádná jména. Pokud se do stalagu dostal důstojník, byl okamžitě zastřelen. Pokud některý ze zajatců byl zároveň židem, byl také zastřelen.
Wehrmacht postavil během léta a podzimu 1941 celkem osmdesát táborů pro sovětské zajatce. Ve všech panovaly velmi podobné podmínky. Prakticky vždy se jednalo o otevřenou velkou plochu, pole, které bylo obehnáno dřevěným plotem a ostnatým drátem. Žádné latríny. Žádné nemocnice. Příděly minimální. Jedla se i tráva, listí nebo kůra stromu. Objevily se případy kanibalismu. Jakýkoliv vnější zásah, například kontrola mezinárodních organizací, nebyl povolen.
Program vyhladovění
Ve Stalagu 328 byla část vězňů ponechána v okolních věžích sedmnáct dní bez jídla a pití. Všichni zemřeli žízní. Jejich těla byla následně spálena. Během roku 1942 se hlad v táboře stal hlavní nacistickou zbraní. Němci sovětské zajatce vyhladověli takovým způsobem, že umírali po stovkách denně. Ve Lvově a okolí se Němci po pár měsících ukázali jako brutální vrazi a to nejen válečných zajatců, ale i civilních obyvatel. Po sovětských hrůzách ve Lvově někteří obyvatelé očekávali záchranu, ale realita se ukázala ještě hrozivější.
Během poválečných procesů se odpovědní němečtí generálové hájili tím, že Sovětský svaz nepodepsal ženevskou dohodu o válečných zajatcích, a proto se na ně nemohla vztahovat pravidla o zajatcích. Další „obhajobou“ bylo, že Němci prostě nebyli připraveni na tak velký počet zajatců. Němečtí generálové však plánovali bleskovou válku, jasné vítězství a ještě větší počet zajatců. Realita byla taková, že plán Němců byl sovětské zajatce vyhladovět. Již 23. května 1941 bylo rozhodnuto o „hladovém plánu“. Nejednalo se však pouze o tábory a zajatce, plánem bylo vyhladovět i civilní obyvatelstvo, protože „vysávání“ potravin z východu mělo sloužit k tomu, aby byl v Německu klid. Surovinová situace v Německu se neměla přizpůsobovat válce, vše mělo působit jako v časech míru, aby morálka zůstávala vysoká a Němci si nestěžovali. V jednom z německých záznamů je napsáno, že v důsledku takové politiky „nepochybně zemře hladem mnoho milionů lidí“. Tuto informaci věděli relevantní německá ministerstva a vrchní velitelství armády. Vězni v německých zajateckých táborech tak byli vyhladověni záměrem, jednalo o systematickou plánovanou politiku.
Z pohledu německých nadřízených bylo veškeré násilí k sovětským civilistům a vojákům legální, vyplývalo to z výnosu z 6. června 1941 o válečné jurisdikci k operaci Barbarossa. Veškeré násilí mimo bojové operace bylo tak bez trestů, ve výsledku znamenalo zvýšení brutality a popravy velkého množství nevinných lidí. Vojáky ovlivnilo propangandistické vykreslení „bolševického nepřítele“.
Zapojení Wehrmachtu
Když čteme o nacistických zločinech, často jde o zločiny SS nebo gestapa, v případě válečných zajatců se ale do zločinů nacistické ideologie zapojil i Wehrmacht. Německá armáda chápala sovětského vojáka automaticky jako zákeřného zločince, který „ztratil jakýkoliv nárok na to, aby se s ním zacházelo jako s čestným vojákem“. V čase nacistické ideologie tak i německá armáda ukončila časy čestného „rytířství“, jedna celá epocha skončila i v této oblasti.
Každý desátý sovětský válečný zajatec byl jako „nepřijatelný“ předán SS a zavražděn, většina z nich během pár měsíců mezi létem a podzimem 1941. I v Osvětimi byli prvními pokusnými oběťmi plynu sovětští zajatci.
Do německého zajetí padlo přibližně 5,7 milionů vojáků Rudé armády. Zahynulo jich 3,3 milionů. 2,8 milionu zemřelo hladem, zbytek zastřelením. Úmrtnost dosáhla čísla 57,5 %. Pro porovnání - úmrtnost britských zajatců v německém zajetí byla 3,5 %. V první světové válce byla úmrtnost ruských zajatců v péči Němců 5,4 %.
Další dějiny Stalagu 328
Tábor se nevyhnul ani epidemiím, záznamy hovoří minimálně o tyfu a úplavici. V listopadu 1941 přijelo do tábora 380 válečných zajatců trpících tyfem. Přijeli z tábora ve městě Rava-Ruska, kde byl jeden kohoutek s vodou na 15 000 zajatců a kde tyfus řádil několik týdnů. Nově příchozí se zařadili mezi vězně, nebyli izolováni. Tyfus se tak pochopitelně rozšířil a celý stalag byl dva a půl měsíce uzavřen. Strážní se k žádnému z vězňů nepřiblížili, vedení tábora se odstěhovalo mimo tábor, aby byli v bezpečí. Dva a půl měsíce tak nebylo nikomu podáno vůbec žádné jídlo. Objevily se příklady kanibalismu. Za dva a půl měsíce zemřelo na tyfus 5000 vězňů, jejichž těla byla odvezena do lesa a naházena do masových hrobů, případně spálena.
Pořádky v táboře se změnily na konci roku 1941, kdy se zasekla blesková válka a Německo najednou potřebovalo novou pracovní sílu. Především ukrajinští zajatci začali dostávat větší příděly, aby mohli být využíváni na nucené práce. Někteří Ukrajinci byli převezeni do Německa na práce, několik stovek Ukrajinců bylo dokonce propuštěno pod podmínkou, že budou kolaborovat. A někteří Ukrajinci dostali školení a začali dělat dozorce v jiných táborech, další stovky se podílely přímo na holocaustu, protože dělali strážce ve vyhlazovacích táborech Treblinka, Sobibor a Belzec.
Další změny v táboře se odehrály až ke konci roku 1942, kdy mezi především sovětské zajatce přibylo několik tisíc zajatců francouzských. Nucené práce byly regulovány, příděly se zvětšily. Francouzům byl dokonce dovolen cirkus a založení orchestru. To samozřejmě nic neměnilo na tom, že i Francouzi na Stalag 328 vzpomínali jako na peklo.
V září 1943 do tábora přijeli italští zajatci. Jejich postavení bylo nejhorší, protože to byli vojáci, kteří odmítli dál bojovat za Mussoliniho. Z pohledu nacistů tak nebyli váleční zajatci, ale zrádci. A k tomu ještě musíme přidat to, že pro Sověty a Francouze to stále byli „pouze“ fašisté a spojenci nacistů. Všichni Italové byli nakonec v táboře popraveni.
Poslední kapitolou Stalagu 328 bylo osvobození Rudou armádou. Stalo se tak v červenci 1944 a Rudá armáda v táboře nalezla tisíce vyhublých vězňů a ohromné množství mrtvol. Za tři roky existence tábora zde bylo 280 000 vězňů, z nichž bylo 140 000 zavražděno. Po skončení války bylo vše potlačeno, utajeno a nakonec i zapomenuto.
Zdroj:
KLEVEMAN, Lutz. Lvov: zapomenutý střed Evropy. Přeložil Petr DVOŘÁČEK. Praha: Argo, 2023. ISBN 9788025741030.
