Článek
Herečka Ivana Jirešová má ráda kadidlo, myrhu, šalvěj a přírodní vůně, které podle ní dokážou změnit atmosféru prostoru. Klasické umělé vůně a difuzéry ji ale příliš neberou.
Ivana Jirešová mluví o nelpění, přítomném okamžiku a buddhistickém klidu. Jenže když přijde řeč na věci, na kterých přece jen trochu lpí, velmi rychle se ukáže jedno téma: vykuřovadla. Kadidlo, myrha, šalvěj, borovice a všechno, co dokáže místnost provonět tak, aby se v ní člověku lépe dýchalo i žilo.
Nejde o moderní bytový parfém, který člověk zapojí do zásuvky a za pět minut voní celý obývák jako „mořský vánek“. Ivana má raději přírodní věci. Klasické vonné tyčinky jí ne vždy sedí a umělé vůně ji příliš nebaví. Když už má něco vonět, má to podle ní mít blíž k přírodě než k chemické poličce v drogerii.
Vykuřovadla popisuje velmi prakticky. Může to být svazek sušené šalvěje, ale také žhavý uhlík, na který se dá kadidlo, myrha nebo různé směsi. Podobně to člověk zná třeba z kostelů, kde je vůně kadidla součástí atmosféry. Ivana tu vůni zmiňuje i v souvislosti s cestováním po Rumunsku, kde navštěvovala pravoslavné kostely.
Pro někoho je to možná jen kouř. Pro Ivanu je to způsob, jak udělat prostor čistší, útulnější a příjemnější. Říká, že od mládí hodně cestovala, spala v různých ubytovnách a místech, která ne vždy vypadala hezky. Právě tehdy si prý začala kolem sebe vytvářet malý vlastní svět, aby jí bylo dobře. Vůně k tomu prostě patřily.
Je v tom i něco hezky hereckého. Herec často přichází do cizích prostorů: natáčení, divadlo, hotel, šatna, zájezd, ubytovna, maskérna. Všude je potřeba rychle najít pocit, že se dá fungovat. Někdo si pustí hudbu, někdo si otevře víno, někdo si srovná věci na stůl. Ivana si zjevně umí zapálit něco, co prostor přepne do příjemnější nálady.
Koťák samozřejmě okamžitě slyší slovo vykuřovadla a musí zjistit, co přesně se s tím dělá. Nekouří se to. Vykuřuje se tím prostor. A zatímco on si představuje byt jako saunu plnou kouře, Ivana to drží klidně: nejde o to zahulit obývák, ale dodat mu atmosféru.
Celé to k ní překvapivě sedí. Na jedné straně mluví o tom, že se člověk nemá upínat na věci. Na druhé straně má ráda krásné oblečení, plné skříně, pivo, vůně a pocit útulna. A možná právě v tom je na ní něco sympatického. Duchovno u ní nevypadá jako zákaz radostí. Spíš jako snaha mít kolem sebe hezky, vonět si po svém a občas si připomenout, že všechno se pořád mění — jen kadidlo může doma zůstat.
