Článek
Bývalý fotbalista a bavič Petr Švancara má za sebou rok bez alkoholu. V Koťák Live přiznal, že mu je bez pití lépe, i když některé večírky jsou ve střízlivém režimu prý skoro těžší než zápas.
Petr Švancara a alkohol je spojení, které k fotbalovým historkám skoro patří samo. Jenže Švanci teď jede úplně jiný režim. V Koťák Live mluví o tom, že poprvé v životě zažívá delší období bez pití. Dal si to na rok a říká, že už to dojede. A co je na tom nejpřekvapivější? Přiznává, že je mu bez alkoholu líp.
Neříká to jako člověk, který by najednou objevil svatozář a začal všechny poučovat. Pořád je to Švancara. Pořád se těší na chvíle, kdy si příští rok dá nějakého „žolíka“, třeba na dobré akci, narozeninách nebo plese. Ale zároveň otevřeně popisuje, že bez alkoholu je tělo i hlava v lepším stavu. Jen společenský život má najednou úplně jiná pravidla.
Největší problém podle něj není samotná chuť na pití. Horší je chvíle, kdy sedí mezi kamarády a večer se přehoupne do fáze, kdy už si oni rozumí mezi sebou, ale on jim střízlivý přestane rozumět. V deset večer najednou kouká kolem sebe a říká si, že by možná bylo nejlepší jít domů. To je věc, kterou si člověk v partě s vodou v ruce uvědomí velmi rychle.
Hodně silná byla pro něj i afterparty po Tiki-Taka v O2 areně. Pořad měl obrovský úspěch, v hale bylo kolem třinácti tisíc lidí a euforie byla velká. Jenže zatímco část lidí už tancovala na stolech, on seděl s vodou a všechno si pamatoval. A právě to je podle něj někdy problém. Dřív mu kocovina aspoň část večera vymazala. Teď ví, kdo co dělal, kdo kde usnul a kolik se dlužilo v hospodě.
Když se vrátil k fotbalovým časům, přidal historku, která je přesně z kategorie „dnes už by se to radši neříkalo, ale stejně se to řekne“. Po postupu z druhé ligy do první prý slavili celý týden. Trenér jim před posledním zápasem řekl, ať už toho nechají, protože ráno hrají. Švancara to vyhodnotil tak, jak by čekal každý, kdo někdy slyšel fotbalovou kabinu: jako nepřímou výzvu pokračovat.
Druhý den se hrálo v jedenáct dopoledne. Podle Švancary přijeli po oslavách pořád v náladě, vyhráli asi 7:1 a on dal tři nebo čtyři góly. Je to historka, která patří do jiné doby fotbalu. On sám ale zároveň dodává, že jako hráč chodil pít hlavně až po zápase. Oslavy nebo smutek, víkend se prostě žil.
Dneska už to vidí jinak. Nehraje si na abstinenta do konce života, ale ví, že mu omezení alkoholu pomohlo. A možná právě proto jeho vyprávění funguje. Není to moralita o tom, že pití je špatné. Je to spíš velmi švancarovské přiznání chlapa, který zažil fotbalové kabiny, postupové oslavy, brněnské plesy i afterparty v O2 areně — a teď zjistil, že když si to všechno pamatuje, je to někdy větší divočina než samotné pití.
