Článek
Mám bohatou kamarádku, která počítá každou korunu. A bojím se, že kvůli tomu přijdeme o přátelství
Mám jednu výbornou kamarádku. Mám ji ráda, rozumíme si, umíme se spolu zasmát a rády spolu někam vyrazíme. Jenže je jedna věc, která mě na ní čím dál víc trápí. Její lakomství.
Nikdy bych nevěřila, že zrovna peníze mohou začít narušovat takové přátelství. Jenže někdy mám pocit, že už se pomalu dostáváme do bodu, kdy mě její chování rozčiluje natolik, že se na společné chvíle ani nedokážu těšit tak jako dřív.
Moje kamarádka se má finančně velmi dobře. Má několik nemovitostí, pracuje na vysoké pozici ve státní sféře a rozhodně nepatří mezi lidi, kteří musí na konci měsíce přemýšlet, jestli jim zbude na jídlo. Žije sama a její finanční situace je podle toho, co vím, velmi dobrá.
Přesto mám někdy pocit, že právě peníze jsou pro ni důležitější než spousta jiných věcí.
Pět korun sem, deset korun tam
Když spolu vyrazíme na kole, dokáže hledat zmrzlinu o pět korun levnější. Klidně kvůli tomu ujedeme o dva nebo tři kilometry víc. Když jdeme do restaurace, vybírá tu, kde je jídlo o deset korun levnější.
Říkám si: Proč? Opravdu stojí těch pár korun za to, aby člověk pořád něco hledal, porovnával a přepočítával?
Samozřejmě chápu, že někdo rád šetří. Ani já nemám potřebu rozhazovat peníze. Ale když se rozhodnu pro výlet nebo dovolenou s kamarádkou, počítám s tím, že mě to bude něco stát.
A pak jsou tu situace, které mě dokážou vytočit úplně nejvíc.
Když jedeme někam autem, čeká, až spočítám náklady na benzín a řeknu jí, kolik mi má dát. Pak mi zaplatí přesně vypočítanou částku. Ani korunu navíc. Sama od sebe nenavrhne, že mi přispěje o něco víc, když jsem řídila a starala se o cestu. Nenapadne ji pozvat mě na oběd nebo na kávu, tak jako bych to v podobné situaci udělala já.
Jednou by mi to nevadilo. Ani podruhé. Jenže když se podobné situace opakují pořád dokola, začnete si jich všímat.
A když se domluvíme, že něco zaplatíme napůl, někdy mám pocit, že musím hlídat, jestli na naši dohodu vůbec nezapomněla.
Najednou se z obyčejného výletu stává malé účetnictví. A přesně to mi na tom vadí.
Kvůli parkovnému jsme nakonec zaplatily mnohem víc
Nedávno jsme spolu vyrazily na výlet a už při příjezdu do cíle jsme začaly řešit, kde zaparkujeme.
Já měla jasno. Bylo tam centrální parkoviště, dostatek místa, auto bych měla pod kontrolou a nemusely bychom nikde bloudit. Parkovné bychom si rozdělily napůl. Bylo by to jednoduché, pohodlné a měly bychom klid.
Jenže kamarádka měla jiný názor.
„Tady přece parkovat nebudeme. Proč bychom za to platily, když se dá zaparkovat zadarmo?“ přesvědčovala mě.
„Ale tady je to pohodlné, máme to kousek a nemusíme nic hledat,“ namítla jsem.
„Já tady znám jedno místo. Už jsem tam několikrát parkovala a nikdy jsem nic neplatila. Jeď podle navigace, ukážu ti to.“
A tak jsem jela.
Přiznávám, že to byla i moje chyba. Měla jsem se pořádně podívat na značky a ověřit si, jestli tam skutečně můžeme stát. Jenže jsem důvěřovala tomu, co mi říkala. Když tam prý parkovala už několikrát zdarma, nenapadlo mě, že z toho bude problém.
Auto jsme zaparkovaly a vyrazily na výlet.
Když jsme se vrátily, čekalo nás nepříjemné překvapení. Pokuta za parkování.
Takže jsme nakonec neušetřily vůbec nic. Naopak. Ve výsledku nás to vyšlo několikanásobně dráž, než kdybychom normálně zaplatily parkovné na centrálním parkovišti.
Stála jsem tam a říkala si, jestli tohle opravdu máme zapotřebí.
Kvůli snaze ušetřit jsme hledaly místo, kde se nebude platit, a nakonec jsme obě zaplatily mnohem víc. Výlet, na který jsme se těšily, dostal nepříjemnou pachuť. A já si znovu uvědomila, jak mě tenhle přístup unavuje. Nejde jen o peníze. Jde o to, že se kvůli nim někdy zbytečně komplikují věci, které by mohly být úplně jednoduché.
Nejradši bych se schovala pod stůl
Ještě horší jsou chvíle, kdy jsme spolu někde mezi lidmi.
Jdeme třeba do restaurace. Já zaplatím a nechám obvyklé spropitné, ona nedá nic nebo jen úplnou drobnost. A já si říkám, že obsluha přece neví, že jsme každá jiná. Vidí nás dvě u jednoho stolu, dvě kamarádky, které spolu přišly na oběd.
Možná si o nás nikdo nic nemyslí. To nemůžu vědět. Jenže já se v tu chvíli necítím dobře a někdy mám pocit, že nás ostatní automaticky vnímají jako dvojici.
A pak třeba limonáda.
Přinesou jí pití a ona začne zkoumat, jestli je sklenice naplněná přesně tak, jak má být. Když se jí zdá, že jí chybí centimetr, klidně to obsluze řekne.
„Mně tam ale kousek chybí. Mohli byste mi to ještě dolít?“ Číšník vezme sklenici a jde ji dotočit. A já bych se nejradši propadla pod stůl.
Nejde přece o to, že by člověk neměl dostat to, co si objednal. Samozřejmě že má. Ale opravdu musíme řešit každý centimetr limonády? Nemůžeme někdy mávnout rukou nad maličkostí a prostě si užít společný oběd?
Sedím tam, stydím se a přemýšlím, co si o nás asi obsluha myslí. A současně mě mrzí, že se vůbec stydím za vlastní kamarádku.
Protože to není někdo, koho jsem potkala náhodou. Je to člověk, kterého mám opravdu ráda.
A nejhorší je, že se kvůli ní začínám měnit i já
Tohle mě na celé situaci mrzí snad nejvíc.
Já jsem totiž vždycky byla člověk, který rád pohostí. Když jsme s kamarádkou vyrazily na kolo a dostaly chuť na zmrzlinu, neměla jsem problém ji pozvat. Říkala jsem si, že dnes zaplatím já a příště třeba ona. Nevedla jsem si žádné účty a vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, kdo komu kolik dal.
Dělala jsem to přirozeně, protože mi to dělalo radost. Jenže postupně jsem si začala všímat, že to funguje hlavně jedním směrem.
A tak se ve mně něco změnilo. Dnes už mě napadne, proč bych měla platit zmrzlinu já, když ona mě sama od sebe nepozve skoro nikdy. Dřív jsem se těšila, až připravím něco dobrého na návštěvu. Dnes se přistihnu, že přemýšlím, zda připravit vůbec něco.
Začala jsem se vůči kamarádce hlídat. Počítat. Přemýšlet, jestli zase nedávám víc, než dostávám.
A to mě štve snad ještě víc než její lakomství. Protože já taková nechci být. Nechci uvažovat nad každou kávou, každou zmrzlinou a každým kouskem občerstvení. Nechci si v hlavě počítat, kolikrát jsem ji pozvala já a kolikrát pozvala ona mě.
Jenže zároveň si říkám: Proč bych měla pořád dávat víc, než dostávám? Proč bych měla být pokaždé ta, která myslí na druhého, když mám pocit, že z druhé strany se mi stejné pozornosti nedostává?
A tak se vůči ní začínám chovat jinak, než jsem byla zvyklá. Ne proto, že bych chtěla být lakomá, ale protože mě unavuje mít pocit, že moje vstřícnost je samozřejmost.
Někdy bych si přála vrátit se k tomu, jaká jsem byla dřív. Pozvat kamarádku na kávu, aniž bych nad tím přemýšlela. Připravit pohoštění jen proto, že mám radost, že přijde. Udělat něco hezkého bez toho, abych někde vzadu v hlavě počítala, jestli se mi to někdy vrátí.
Jenže už v sobě mám určitou pachuť.
A nevím, jak se jí zbavit.
Proč jsou někdy lidé, kteří mají nejvíc, tak málo štědří?
Tohle mi vrtá hlavou už dlouho.
Znám lidi, kteří sami nemají skoro nic, a přesto by se pro druhé rozdali. Pozvou vás na kávu, přinesou něco dobrého, nabídnou pomoc, aniž by hned přemýšleli, co za to dostanou.
A pak znám člověka, který má finanční zázemí, o jakém se mnohým ani nesní, ale počítá každou korunu.
Nechci tvrdit, že všichni bohatí lidé jsou lakomí nebo že chudší lidé jsou automaticky štědřejší. Vím, že tak jednoduché to není. Každý máme jinou povahu, jiné zkušenosti a jiný vztah k penězům.
Možná moje kamarádka vyrůstala jinak než já. Možná má k penězům vztah, kterému úplně nerozumím a možná jí ani nedochází, jak její chování působí na ostatní.
Jenže já už někdy dopředu přemýšlím, co zase přijde. Kam půjdeme, co budeme platit, jestli se bude něco počítat, reklamovat nebo hledat levněji.
A místo abych se na společný čas těšila, mám v sobě napětí.
Nechci o ni přijít
Nejhorší na tom všem je, že tu kamarádku mám opravdu ráda.
Kdyby mi byla lhostejná, asi bych nad tím tolik nepřemýšlela. Prostě bych s ní přestala někam chodit a bylo by vyřešeno.
Jenže přátelství není tak jednoduché. Máme spolu spoustu hezkých chvil, rozumíme si v mnoha věcech a nechci zahodit vztah, který pro mě něco znamená.
Zároveň ale cítím, že mě její přístup k penězům začíná vzdalovat. Vadí mi situace, které se opakují, a ještě víc mi vadí, že kvůli nim začínám měnit vlastní chování.
Nechci ji předělávat. Jsou to její peníze a její život. Nemám právo rozhodovat o tom, za co má utrácet ani kolik má komu dávat.
Možná bych s ní měla otevřeně promluvit. Říct jí, že mě některé situace jsou pro mne nepříjemné. Nevyčítat jí, kolik má peněz, ale vysvětlit jí, že mě náš vztah v téhle oblasti začíná trápit.
Jen se bojím, aby se neurazila. Abych nakonec nebyla za tu, která řeší peníze, přestože právě tomu se celou dobu snažím vyhnout.
A tak zatím nevím, co s tím.
Nerada bych přišla o něco, co pro mě má velkou hodnotu, jen proto, že se nedokážeme shodnout v tak obyčejné věci, jako jsou peníze.
Chci jen, abychom spolu mohly být rády. Protože peníze se dají vydělat, ušetřit i utratit. Ale když kvůli nim člověk začne ztrácet blízkost, důvěru a radost ze společných chvil, může nakonec přijít o něco, co se žádnými penězi nahradit nedá.
A já bych si moc přála, abychom s kamarádkou nemusely jednou zjistit, že jsme kvůli pár korunám přišly o naše přátelství.
