Článek
Moji bývalí vypadají jako příbuzní. Proč si dokola vybíráme podobné partnery
Nedávno jsem udělala něco, co mě možná mohlo napadnout už dávno. Vzala jsem fotografie svých bývalých partnerů a dala je vedle sebe.
A tehdy mi to došlo.
Celý svůj dosavadní život jsem měla pocit, že mě pokaždé zaujal někdo nový. Jenže při pohledu na všechny ty fotografie vedle sebe to vypadalo, jako bych si při každém dalším vztahu objednala stejný model, pouze s drobnou úpravou.
Vkus, nebo trochu přehnaná věrnost jednomu typu?
Každý máme něco, co se nám líbí. Někdo má slabost pro tmavovlasé muže, jiný pro vousáče, další pro sportovní typy. Někdo se otočí za mužem v obleku, jiný za někým v obyčejném tričku, kdo vypadá, že právě přijel z hor.
Já mám také svůj typ. A evidentně jsem se ho držela s obdivuhodnou vytrvalostí.
Vysocí, urostlí muži? Ano, prosím.
Určitý typ obličeje, který mě zaujme na první pohled? Samozřejmě.
A kdybych měla sestavit seznam vlastností, které se mi na mužích fyzicky líbí, nejspíš bych dokázala vyplnit několik řádků, aniž bych se musela dlouho rozmýšlet. Tak moc už mám tyto rysy zažité.
Jenže teď mě napadá, že bych snad měla věnovat stejnou pozornost i tomu, kolik dalších mužů se do této kategorie vůbec nedostalo.
Co třeba menší, hubený muž s úplně jinými rysy?
Co když někde chodí člověk, kterého bych za normálních okolností přehlédla, jen proto, že se nevejde do mého zavedeného vkusu?
Při té představě se musím trochu smát. Po tolika letech jsem totiž dospěla k závěru, že moje romantická budoucnost možná potřebuje změnu. A ne ledajakou.
Možná bych se měla začít dívat úplně opačným směrem.
Méně centimetrů, méně svalů, úplně jiný obličej.
V podstatě bych si měla sestavit seznam vlastností, které mě dosud nechávaly chladnou, a začít je považovat za potenciální výhodu.
Samozřejmě to nemyslím doslova. Představa, že si budu vybírat partnera podle toho, aby se co nejméně podobal všem předchozím, je sama o sobě docela absurdní.
Ale ta myšlenka mě přivedla k něčemu zajímavějšímu.
Co když vzhled ovlivňuje víc, než si připouštíme?
Často se říká, že vzhled není všechno. A samozřejmě není. O tom, jestli s někým dokážeme vytvořit vztah, rozhoduje mnohem víc než obličej, výška nebo šířka ramen.
Jenže vzhled je často ta první věc, které si všimneme. Ještě než víme, jaký má člověk smysl pro humor, co ho baví nebo jak se chová k ostatním, už máme nějaký první dojem.
Někdo nás zaujme okamžitě. U jiného si jeho přitažlivosti všimneme až časem. A někdy nás určitý typ přitahuje tak samozřejmě, že vůbec nepřemýšlíme nad tím, proč se nám líbí právě takoví lidé.
Možná v tom hraje roli naše zkušenost. Možná jsme si na určitý vzhled jednoduše zvykli. Možná nás přitahují rysy, které jsme už mnohokrát vnímali jako krásné.
Když nám chutná určitý druh jídla, jíme ho znovu. Když se nám líbí určitý styl oblečení, kupujeme si podobné věci. A když nás opakovaně přitahuje určitý typ člověka, je to možná podobné.
Změna je život
Nechci tvrdit, že podobný vzhled znamená podobnou povahu. To by bylo příliš jednoduché a také nesmyslné. Dva muži mohou vypadat jako dvojčata, a přesto nemít společného vůbec nic.
Ani si nemyslím, že bych měla odteď automaticky odmítat každého vysokého, urostlého muže jen proto, že se podobá mým bývalým.
To by byla poměrně dramatická reakce na několik fotografií.
Ale možná je na tom celém něco, co stojí za zamyšlení.
Pokud nás určitý typ přitahuje opakovaně a naše vztahy přitom nedopadají tak, jak bychom si přáli, není čas na změnu?
Samozřejmě že za nevydařený vztah nemůže automaticky vzhled ani fyzická přitažlivost. Každý vztah je jiný a jeho výsledek ovlivňuje spousta věcí.
Přesto mě napadá, jestli bychom někdy neměli trochu rozšířit vlastní představu o tom, kdo se nám může líbit.
Ne proto, abychom se spokojili s někým, kdo nás vůbec nepřitahuje. Ale abychom někoho nezajímavého prohlásili příliš brzy za nezajímavého jen proto, že neodpovídá našemu obvyklému vkusu.
A tak jsem se rozhodla, že až příště potkám někoho nového, nebudu se snažit za každou cenu hledat dalšího člena svého pomyslného rodinného alba.
A pokud to bude menší, hubený muž s úplně jiným obličejem?
Kdo ví.
Třeba právě tehdy zjistím, že jsem celou dobu měla mnohem širší možnosti, než jsem si myslela.
A třeba taky ne.
Ale přinejmenším bych jednou mohla mít fotografie, které vedle sebe nebudou vypadat jako pozvánka na rodinnou oslavu.
A to už je samo o sobě docela slušný začátek.
