Článek
Na vysokou školu jsem nešla kvůli titulu. Chtěla jsem si vytvořit zadní vrátka pro případ, že se mému podnikání přestane dařit.
Říká se, že člověk má myslet na zadní vrátka. Jenže dokud se nám daří, většinou na ně nemáme čas ani chuť.
Přesně tak jsem to měla i já.
Ve čtyřiapadesáti letech jsem měla dobře rozjeté vlastní podnikání, práce jsem měla nad hlavu a rozhodně jsem neměla pocit, že bych potřebovala začínat někde znovu. Přesto mi v hlavě začala hlodat myšlenka, co když se mi jednou v podnikání přestane dařit? Co když přijde doba, kdy už nebudu chtít nebo moct pokračovat stejným způsobem jako dosud?
A hlavně, co když se budu blížit důchodovému věku, podnikání se dostane do problémů a já zjistím, že na mě už nikde fronta nestojí.
Představa, že bych v takové situaci skončila na pracovním úřadě a nevěděla, co dál, mě příliš nelákala.
A tak jsem se rozhodla udělat si zadní vrátka.
Ve čtyřiapadesáti letech jsem nastoupila na vysokou školu.
Nejstarší ve třídě. A co jako?
Byla jsem výrazně nejstarší mezi spolužáky, kteří byli o jednu, někdy i dvě generace mladší. Studium probíhalo dálkově, takže jsme se potkávali především během společných výukových víkendů.
Přiznávám, že začátky nebyly úplně jednoduché.
Některé věci, které si mladší spolužáci nesli ještě ze střední školy, jsem se musela znovu učit. Jak správně citovat, jak psát odborné texty, jak strukturovat odstavce a jak upravit seminární práci podle všech předepsaných pravidel.
Někdy jsem měla pocit, že napsat samotnou seminární práci je ta jednodušší část. Ta skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy ji máte správně naformátovat.
Kolikrát jsem si říkala, že kdyby se známkovala samotná námaha při úpravě dokumentu, musela bych mít jedničku ještě před odevzdáním.
Ale nevzdávala jsem to.
Vedle studia jsem totiž dál podnikala a práce mi rozhodně neubývalo. Skloubit náročné podnikání, přípravu na výuku, seminární práce a zkoušky nebylo vždycky jednoduché.
Možná jsem měla jednu výhodu. Byla jsem zvyklá brát své povinnosti vážně. Když mě čekala výuka nebo zkouška, připravovala jsem se poctivě. Nechtěla jsem spoléhat na to, že to nějak dopadne.
Neříkám, že moje generace byla lepší než ta dnešní. Každá generace vyrůstala v jiných podmínkách a každá si z nich odnesla něco svého. Já jsem si ze své výchovy přinesla mimo jiné zodpovědnost a důslednost. A tyhle vlastnosti se mi při studiu rozhodně hodily.
Musela jsem se ale také naučit nové věci, přijmout, že ne všechno mi půjde hned, a občas si přiznat, že to, co mladší spolužáci zvládají automaticky, pro mě znamená další hodiny práce.
I to k tomu patřilo.
Hadroví panáci, loutkové divadlo a spousta smíchu
Možná si někdo představuje, že když se v padesáti čtyřech letech rozhodnete studovat vysokou školu, budete se mezi mladšími spolužáky cítit nepatřičně.
Že budete za exota. Že si s nimi nebudete mít co říct. Nebo že se budete bát udělat něco, co vám připadá trochu bláznivé.
Já jsem se nakonec těšila na každý náš společný víkend.
A troufám si říct, že jsem byla taková naše třídní šprtka. Ale snad ta šprtka, která byla v kolektivu oblíbená.
Dodnes se usmívám, když si vzpomenu na některé hodiny výtvarné výchovy. Doma jsme vyráběli hadrové panáky, ve škole pak hráli loutkové divadlo nebo společně zpívali.
Představte si dospělé lidi, kteří vedle zaměstnání, podnikání, rodin a dalších povinností usednou do školních lavic a vyrábějí hadrové panáky.
A potom se u toho smějí jako malé děti.
Bylo to skvělé. A právě na tyhle chvíle jsem se opravdu těšila.
Člověk nemusí být mladý, aby se dokázal radovat z nových zážitků. A rozhodně nemusí být nejmladší ve třídě, aby do kolektivu zapadl.
Pokud vás tedy od studia v pozdějším věku odrazuje představa, že budete mezi mladšími vypadat nepatřičně, možná stojí za to dát tomu šanci. Ne všude a ne vždycky si sednete s každým. Ale předem se připravit o možnost zažít něco hezkého jen kvůli věku by byla škoda.
Já jsem si ze školy odnesla nejen vzdělání, ale také zážitky, na které dodnes ráda vzpomínám.
Vysokou školu jsem dokončila. A pak jsem se vrátila ke svému podnikání
Studium jsem zvládla. Udělala jsem zkoušky a úspěšně dokončila i diplomovou práci.
Vystudovala jsem obor zaměřený na sociální sféru.
Jenže jsem v něm tehdy nezačala pracovat. Zůstala jsem u svého podnikání, které mě živilo a kterému jsem věnovala většinu své energie.
Mohlo by se zdát, že jsem si tedy vysokou školu udělala zbytečně.
Já jsem to tak ale nikdy nevnímala.
Měla jsem totiž něco navíc. Novou kvalifikaci, kterou jsem mohla v případě potřeby využít. Další možnost, jak se pracovně uplatnit, kdyby se moje dosavadní cesta začala komplikovat.
V té době to byla především pojistka pro budoucnost. Něco, co jsem si připravila, ale zatím nepotřebovala.
A pak se čas posunul.
Bylo mi devětapadesát let a moje podnikání se začalo potýkat s problémy. To, co dlouhé roky dobře fungovalo, najednou nebylo tak samozřejmé. A já jsem znovu stála před otázkou, co dál.
Právě tehdy jsem se rozhodla.
Co kdybych zkusila nabídnout své znalosti a zkušenosti v oboru, který jsem vystudovala?
Jeden e-mail. A za deset minut odpověď
Rozhodla jsem se oslovit jednu paní ředitelku instituce, ve které bych chtěla pracovat.
Říkala jsem si, že to zkusím. Napíšu jeden e-mail a uvidím.
Upřímně? Velké naděje jsem si nedělala.
V hlavě mi běželo něco ve smyslu: Stejně mi nikdo neodpoví. Tak zatím nebudu rozesílat e-maily po celém městě. Nejdřív zkusím tenhle jeden.
E-mail jsem odeslala a vrátila se ke svému podnikání. Měla jsem rozdělané dokumenty, které bylo potřeba dokončit, a spoustu další práce.
Za deset minut mi přišla odpověď.
Paní ředitelka reagovala velmi pozitivně. Napsala mi, že ji těší můj zájem o práci u nich a že by se se mnou velmi ráda osobně setkala, abychom probraly podrobnosti.
Za deset minut!
Přiznávám, že mě to mile překvapilo. Čekala jsem spíš ticho, případně zdvořilé odmítnutí. Rozhodně jsem nepočítala s tak vstřícnou reakcí.
S paní ředitelkou jsme se následně sešly, lidsky jsme si sedly a domluvily se na spolupráci. Z původního e-mailu, který jsem posílala tak trochu s pocitem, že to stejně nejspíš nevyjde, se nakonec stala nová pracovní kapitola mého života.
A dnes? Dnes už jsou to dva roky a já jsem svého rozhodnutí ani jednou nelitovala.
Na svém podnikání pracuji dál, ale už na něm neleží celá tíha mého pracovního života. Nemusím se tolik stresovat tím, co bude, když se podnikání přestane dařit. Mám vedle něj další práci, která mi dává smysl, přináší radost a naplňuje mě zase trochu jiným způsobem.
Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuji si, jak důležité bylo, že jsem se i v pokročilém věku rozhodla usednout do vysokoškolské lavice.
Dnes už vím, že nikdy není pozdě změnit směr. A že někdy právě rozhodnutí, do kterého se nám zpočátku příliš nechce nebo u kterého si nejsme jistí výsledkem, může být jedním z těch nejlepších v životě.
Opravdu jsme po padesátce na pracovním trhu odepsaní?
Od svých vrstevníků často slýchám, jak těžké je najít si novou práci. Někteří říkají, že kdyby odešli ze současného zaměstnání, už by se nikde neuchytili. Jiní popisují, jak posílají životopisy, ale odpovědi se nedočkají. A další mají pocit, že je zaměstnavatelé vyřadí už jen kvůli věku.
Nechci tvrdit, že se to neděje. Určitě existují obory, kde je hledání práce ve vyšším věku složitější. A je mi jasné, že moje zkušenost nemůže být důkazem toho, že každý člověk po padesátce najde zaměstnání snadno.
Jenže právě proto mi připadá důležité mluvit i o opačných zkušenostech.
O chvílích, kdy se ukáže, že věk nemusí být automatickou překážkou. Kdy může zaměstnavatel vedle vzdělání ocenit také životní zkušenosti, vyzrálost, zodpovědnost a schopnost jednat s lidmi.
Zvlášť v sociální sféře mohou být tyto vlastnosti důležité. Samozřejmě samy o sobě nenahradí potřebnou kvalifikaci ani odborné znalosti. Mohou je ale vhodně doplnit.
A právě v tom vidím svou příležitost.
Bez vysoké školy bych paní ředitelku pravděpodobně neoslovila se stejnou nabídkou. Neměla bych potřebnou kvalifikaci, o kterou se teď mohu opřít.
To, co jsem si před lety připravila jako pojistku, najednou dostalo konkrétní význam.
Každá generace má něco, co může nabídnout
Nechci tvrdit, že naše generace je lepší než ta mladší. To by bylo příliš jednoduché a také nespravedlivé.
Mladší lidé mají své znalosti, energii, zkušenosti s novými technologiemi a často i schopnost rychle se orientovat v nových podmínkách. My starší zase máme za sebou roky práce, nejrůznější životní situace a zkušenosti, které se nedají načerpat z učebnic.
Moje generace byla často vedena k poslušnosti, respektu k autoritám, důslednosti a plnění povinností. Ne vždy to bylo ideální a ne každý si z takové výchovy odnesl totéž. Ale některé z těchto vlastností mi v životě pomohly.
Stejně tak věřím, že se od mladších lidí můžeme hodně naučit.
Nemusíme spolu soupeřit. Můžeme se doplňovat.
A možná bychom se měli méně soustředit na to, kolik je komu let, a více na to, co skutečně umí, jak přistupuje k práci a co může nabídnout.
Věk totiž není jediná informace, kterou o člověku potřebujeme vědět.
Pokud je vám padesát, šedesát nebo ještě víc, neodepisujte se sami
Můj příběh není návodem, podle kterého by měl každý po padesátce nastoupit na vysokou školu. Ani si nemyslím, že samotný diplom automaticky zajistí práci.
Chtěla bych ale předat jedno poselství.
Nezavírejte si dveře sami ještě předtím, než na ně zaklepete.
Pokud máte pocit, že vaše současná práce nebo podnikání nemusí být dlouhodobě jisté, zkuste přemýšlet o tom, co dalšího byste mohli nabídnout.
A tak pokud právě teď přemýšlíte, jestli už není na něco nového pozdě, zkuste si položit jinou otázku.
Co když ještě není?
Co když máte zkušenosti, které někdo potřebuje? Co když vaše vzdělání, praxe a osobnost mohou být pro někoho přínosem? A co když vás odmítnou? I to se může stát. Ale alespoň budete vědět, že jste to zkusili.
Já jsem se rozhodla nečekat na to, až bude pozdě. A dnes jsem za to ráda.
