Článek
Včera jsem se toulala Českým rájem. Počasí nebylo zrovna ideální, a tak jsem potkávala spíš jednotlivce než davy turistů. S každým setkáním přišlo krátké pozdravení. Někdy jsem pozdravila první já, jindy někdo mě. Je to pro mě tak nějak přirozené. V lese mi obyčejný pozdrav připadá jako milé gesto, které nic nestojí a může druhému zpříjemnit den.
Pak jsem potkala rodinu s malým dítětem v krosně. Rodiče se blížili s pohledem upřeným k zemi a podle jejich výrazu jsem tak nějak tušila, že tentokrát se žádného pozdravu nedočkám.
Jenže když jsme se míjeli, ozvalo se z krosny naprosto zřetelné:
„Dobrý den!“
To malé dítě, kterému mohly být dva nebo tři roky, mě pozdravilo, zatímco jeho rodiče mlčeli. Musela jsem se usmát. Bylo to milé, nečekané a trochu vtipné. Ten nejmenší člen výpravy měl ve zdravení jasno, zatímco dospělí zůstali potichu.
A já začala přemýšlet. Jak to vlastně se zdravením v přírodě máme? Proč si na lesních cestách přejeme dobrý den a třeba na vodě na sebe voláme ahoj.
Ahoj jako nejpoužívanější pozdrav
V češtině máme celou řadu pozdravů, které jsou spojené s konkrétní profesí, sportem nebo zájmovou činností. Některé používáme automaticky, aniž bychom přemýšleli, odkud pocházejí.
Na turistických stezkách se můžeme setkat s obyčejným „dobrý den“, „ahoj“, úsměvem nebo jen kývnutím hlavy. Na méně frekventované cestě bývá pozdrav přirozený. Na přeplněné trase, kde se míjejí stovky lidí, už by jeho neustálé opakování bylo trochu únavné.
Na horách navíc neexistuje jediný správný pozdrav. Záleží na oblasti, místních zvyklostech i konkrétní skupině lidí. Někde se zdraví téměř každý, jinde si lidé vystačí s úsměvem. A když se v hlavní sezoně vydáme na frekventovanou trasu, třeba na Sněžku, nelze očekávat, že se budeme zdravit s každým jednotlivým turistou.
Mezi cyklisty se často používá krátké „ahoj“, mávnutí nebo kývnutí hlavou. Jenže když se člověk škrábe do prudkého kopce na obyčejném kole, zatímco kolem něj lehce prosviští několik elektrokol, má někdy úplně jiné starosti než společenskou komunikaci. Sleduje cestu, hledá správný převod a snaží se popadnout dech.
V takové chvíli je důležitější bezpečnost než povinnost odpovědět na každý pozdrav.
A vodáci? Ti mají své „ahoj“, které patří k českým řekám, tábořištím a společným výpravám. Je to jeden z nejznámějších příkladů pozdravu, který si určité prostředí přivlastnilo.
Jedná se o klasický vodácký pozdrav „AHOY“ pocházející z námořnického zvolání, které mělo zaručit bezpečnou plavbu. Tento pozdrav je doložený už od roku 1751, kdy ho na sebe křičeli angličtí námořníci, když se jejich lodě míjely. Do střední Evropy pronikl nejprve mezi vodáky, až později mezi širokou veřejnost.
Světový den pozdravů připomíná, že slova mají význam
Možná jste to nevěděli, ale existuje také Světový den pozdravů, který každoročně připadá na 21. listopadu.Poprvé se slavil v roce 1973 z iniciativy amerických bratrů Briana a Michaela McCormackových.
Vznikl jako reakce na tehdejší válečný konflikt na Blízkém východě. Jeho poselství bylo jednoduché. Namísto konfliktů podporovat komunikaci mezi lidmi. Organizátoři chtěli ukázat, že i obyčejný pozdrav může být prvním krokem k dialogu a vzájemnému porozumění.
Tradice tohoto dne vybízí lidi, aby pozdravili alespoň deset dalších osob. Nemusí přitom jít o žádné velké gesto. Stačí soused, kolega, prodavačka nebo člověk, kterého potkáme na procházce.
Pozdrav je malé gesto, nikoli povinnost za každou cenu
Já sama mám tendenci zdravit první. Připadá mi to přirozené a mám radost, když se mi pozdrav vrátí. Zároveň ale chápu, že někdo chce jít lesem sám, ponořený do vlastních myšlenek. Někdo je unavený, jiný se soustředí na cestu a další jednoduše není zvyklý oslovovat cizí lidi.
Ne každý, kdo nepozdraví, je nevychovaný. A ne každý, kdo pozdraví, očekává odpověď.
Přesto si myslím, že obyčejný pozdrav je jedním z těch drobných gest, díky kterým může být svět o něco přívětivější.
Včerejší setkání s malým dítětem v Českém ráji mi připomnělo, že někdy opravdu stačí málo. Až příště vyrazím do lesa, na kolo nebo k vodě, nejspíš budu zdravit dál. Ne proto, že se to musí, ale protože mi to připadá hezké.
Někdy totiž není důležité, jakým pozdravem druhého oslovíme. Důležité je, že jsme si na okamžik všimli jeden druhého.
Zdroj:
TICHÉ ZPRÁVY. Světový den pozdravů. Online.
Dostupné z https://www.tichezpravy.cz/svetovy-den-pozdravu/. [cit. 2026-11-20].
